The purpose of muniMUN is to obtain a better understanding of international issues and the system behind the international organizations throughout educational, challenging and enjoyable simulations of United Nations bodies and committees.

During the simulations and conferences delegates are forced to think creatively, negotiate, and collaborate in order to solve the problem with which they are presented. We believe that constructive debate today can lead to solutions tomorrow. The communication and negotiation skills, the understanding of international environment as well as the importance of reaching a compromise are important and challenging skills that students should obtain before they start their work career.

The simulations are presided and conducted by Chairs and Co-Chairs who make sure that sessions are in accordance with the MUN’s Rules of Procedure, a simplified version of the actual Rules of Procedure that apply for the United Nations.

Education is the most important aim of muniMUN, but one simply cannot forget that people learn the most through informal education, team-building and workshops. With various social events, a special atmosphere that is of crucial importance in this kind of simulation will be created among participants.

The organizers are delighted that the participants from all over the world will join us. We’re expecting around 45 delegates, each representing one member country. One of the objectives of muniMUN is also to entangle Czech Republic and its youngsters in a political discussion about issues of the international community. Moreover, we will do our best to present the Czech culture and tradition, from interesting history to indulging culinary.

The MUNIMUN is going to be held since 18th till 22nd June in Brno, capital of Moravia, which is located in the east Czech Republic. The place of session is Masaryk University, Faculty of Social Sciences building, on Jostova 10 ( see the map). It is in the city center, with lots of cafeterias and pubs, and easy transportation.

The participation fee is 50€ per person, and it includes: program for participants, food for 5 days (two hot meals per day, plus snacks and drinks through the meeting), diplomatic ball, guided trip in Brno, tickets for public transport. If you have special food or movement requirements we will try to manage your needs.

! The transportation to the place of conference and accommodation is not included in the participation fee! But we can get you free couch through couchsurfing, or offer you a discount for accommodation in student hostel.

If there will be interest, we would also like to organize a guided trip to Prague during the weekend after the session. For any questions, contact our PR team at: info.munimun@gmail.com.

Najzaujímavejším javom na bratoch Hitchensovcoch je teda ich vzájomná nezhoda de facto vo všetkom. Starší a známejší z dvojice Christopher bol prominentným ateistom, kozmopolitným globalistom a progresívnym ľavičiarom, ktorý ale bol pre svoju podporu intervencionistickej politike často označovaný za neokonzervatívca. Christopher sa však podľa jeho vlastných slov nepovažoval za „konzervatívca v akomkoľvek zmysle“, pričom sám sa videl skôr ako predstaviteľa protitotalitárnej ľavice.

V priamom kontraste stojí Peter, konzervatívny veriaci anglikán, britský patriot a odporca politiky „liberálnej intervencie“. Svojím apelom na realistickú zahraničnú politiku tak má názorovo blízko k americkým „paleokonzervatívcom“ okolo Pata Buchanana. Peter, ktorý je častým kritikom americkej zahraničnej politiky ako aj amerikanizácie britskej kultúry sa však na rozdiel od Christophera za „milovníka USA“ považovať nedá.

Bratia Hitchensovci majú za sebou bohatú spisovateľskú a novinársku kariéru. Christopher je autorom mnohých kníh, z ktorých treba spomenúť aspoň Thomas Jefferson – autor Ameriky, Súd Henryho Kissingera, Odložené oslobodenie Iraku a jeho najznámejší bestseller Boh nie je veľký. Medzi publikácie Petra Hichensa zas patria knihy Abolícia Británie, Krátka história zločinu, Hnev proti Bohu a Cameronov blud.

Kontroverznosť tém, ktorými sa Hitchensovci vždy venovali, v spojitosti s ich vyhranenou pozíciou a logickou argumentáciou podopretou hlbokými znalosťami často vyvolávali u ich oponentov prejavy zúrivosti. Christopher tak pre mnohých dodnes zostáva islamofób, kresťanofób, trockista alebo radikálny neokonzervatívny posluhovač Georga Busha. Jeho brat Peter je zas medzi svojimi kritikmi „obľúbený“ ako fašista, kresťanský fundamentalista a netolerantný antisociálny toryovec.

Vojna v Iraku

Jeden z hlavných a najznámejších názorových sporov Petra a Christophera sa týkal problematiky vojny v Iraku. Obaja autori však v čase tejto vojny zastávali pozície, ktoré by sme od nich možno inštinktívne neočakávali.

Christopher, ľavičiar a liberál prekvapil a pobúril veľkú časť amerického ľavicového spektra, keď vytrvalo podporoval ťaženie Bushovej administratívy proti Saddámovi. Ešte pred americkými prezidentskými voľbami roku 2000 síce vyjadroval svoj odpor voči osobe Georga Busha, no už čoskoro po útokoch z 11. septembra 2001 sa stotožnil s „prezidentovou ideou šírenia americkej revolúcie“. Saddáma Husajna nazýval, psychopatom a notorickým vrahom, ktorý zaviedol v Iraku brutálny režim, pričom likvidácia tohto režimu bola jedinou správnou cestou. Chybou „mezopotámskej vojny“ podľa neho bolo len to, že prišla neskoro. Vojnu proti terorizmu Christopher Hitchens videl ako boj liberálneho a sekulárneho západu proti islamofašistickým režimom. Zastával aj ideu exportu americkej revolúcie, ako jedinej revolúcie, ktorou nastolený systém sa ukázal byť dlhodobo funkčným. Do konca svojho života tvrdil, že sa pokladal za ľavičiara, pričom svoju podporu vojne označil za „krátke spojenectvo s neokonzervatívcami“. Na vyjadrenia amerických a britských ľavičiarov, ktorí ho obviňovali zo zrady svojich ideálov Hitchens reagoval rovnako rázne. Noama Chomskeho, Georga Gallowaya a Michaela Moora kritizoval za ich „sadomasochistické porazenecké pozície a ustupovanie nepriateľovi“. Podráždene taktiež reagoval na tendencie nazývať afganských a irackých povstalcov bojovníkmi za slobodu. Vojna proti terorizmu bola podľa neho totiž aj vojnou proti islamistickému imperializmu, ktorého cieľom je dobytie všetkých moslimských, ale aj nemoslimských krajín ako napr. Španielsko.

Peter bol za svoj názor ohľadne vojny v Iraku taktiež tvrdo kritizovaný. Za „zradu britských záujmov“ a nedostatok vlastenectva však v Petrovom prípade prišla kritika zo strany britských konzervatívcov. Konzervatívny Hitchens oponoval, že Británia na zmene Saddámovho režimu nemá žiadne skutočné záujmy. Vojna v Iraku podľa neho bola idealistickým ťažením a liberálnou križiackou výpravou, pričom jej chýbalo skutočne realistické odôvodnenie. Peter proti vojne argumentoval nielen obrovskými ľudskými a materiálnymi stratami, ktoré boli nevyhnutnými dôsledkami konfliktu, ale aj selektívnym vyberaním diktátorských režimov. „Ak Amerike skutočne vadia diktátori, prečo sme v prvej vojne v Perzskom zálive tak ochotne prijali za svojho spojenca sýrskeho prezidenta Assada, ktorý v roku 1982 armádou zrovnal so zemou mesto Hama? Prečo je dnes našim spojencom Saudská Arábia?.“ Sekundárnym dôsledkom nespravodlivej vojny v Iraku podľa neho bolo aj to, že na dlhú dobu zničila morálnu autoritu západných demokracií.

Debata Christophera a Petra o vojne v Iraku

http://www.youtube.com/watch?v=V-1eYkHEfdw&feature=relmfu

Christopher Hitchens o Iraku

http://www.youtube.com/watch?v=AcvgAMnMne0

Vojna v Líbyi
Peter Hitchens zaujal protiintervenčnú pozíciu aj počas nedávneho zásahu NATO v Líbyi. Aliancia podľa neho spravila z veľmi nerovného a jednostranného boja dlhotrvajúcu občiansku vojnu. O situácii v Líbyi podľa neho vie západ veľmi málo a hlavným dôvodom povstania nebola ani tak Kaddáfiho tyrania ako skôr historické rozdiely medzi východom a západom krajiny. Prípad Afganistanu podľa neho dokazuje, že podporovať islamistických bojovníkov sa oplatiť nemusí a nie je preto dôvod domnievať sa, že nová Líbyjská demokratická republika bude západu dlhšiu dobu vďačná. Protikaddáfiovské povstanie taktiež komentoval slovami: „Prečo nepočkáme kto vyhrá a neskamarátime sa s ním?“

Rovnako ako v prípade vojny v Iraku, Christopher Hitchens vyjadril podporu aj intervencii USA v Líbyi. Ešte pred kladným rozhodnutím BR OSN komentoval situáciu ako „Ceauşescovský moment pre Kaddáfiho“, ktorý sa snaží predísť nevyhnutnému pádu svojej moci páchaním masových vrážd na vlastnom obyvateľstve. Blízkosť líbyjského pobrežia k Európe taktiež podľa neho robila z Kadáfiho jednotiek ľahký cieľ, pričom odmietnutie spustenia tejto pomerne jednoduchej operácie by podľa neho bolo voči Líbyjčanom bojujúcim za slobodu nezodpovedné. Vyzval preto Obamovu administratívu, aby nedala na námietky realistov a podporila líbyjský odboj.

Článok Petra Hichensa proti intervencii v Líbyi

http://www.dailymail.co.uk/debate/article-1367993/Libyas-War-Why-just-let-fight-make-friends-winners.html

Christopher Hitchens a jeho podpora intervencii USA v Líbyi

http://www.slate.com/articles/news_and_politics/fighting_words/2011/03/dont_let_qaddafi_win.html

Spojené kráľovstvo v EU

Viac komentárov o mieste Veľkej Británie v EU sa dočítame od Petra Hitchensa, ktorý na rozdiel od jeho brata zostal v Británii a nespravil tak kariéru za morom. Ten je ako „pravý Angličan“ silno euroskeptický. Príklady krajín ako Nórsko a Švajčiarsko podľa neho dokazujú, že existuje „inteligentný život“ mimo EU a ak by aj európsky projekt zmysel mal, Británia členstvom zatiaľ žiadne výhody nezískala. EU vníma ako socialistickú federáciu ovládanú vrchným nevoleným sovietom (komisiou), ktorá ohrozuje slobodu Britov a Británie.

Christopher členstvo VB v spoločnom európskom projekte víta z viacerých dôvodov. EU je podľa neho prostriedkom znižovania iracionálneho a nebezpečného nacionalizmu v európskych krajinách. Tvrdí pritom, že britské staré inštitúcie ako monarchia nefungujú a pre VB nastal najvyšší čas, aby ich aj pod tlakom EU zmenila či poprípade zrušila. Tvrdí taktiež, že euroskeptici sú nesprávne pomenovaní. „Termín skepticizmus je pocta. Títo ľudia nie sú skeptici, sú to fanatici.“

Hitchensovci v debate o abolícii Británie

http://www.c-spanvideo.org/program/153240-1

Viera v boha

Pri bratoch Hitchensových sa nedajú nespomenúť ich vyhranené názory na otázku náboženskej viery. Tej obaja zasvätili dlhé strany vo svojich knihách a komentároch. Predovšetkým Christopherova kniha „God is not Great – Boh nie je veľký“ vzbudila veľkú pozornosť, pričom sa ešte dlhé týždne po svojom vydaní držala na bestsellerových priečkach. V nej Hitchens argumentuje, že náboženstvo ničí všetky aspekty ľudského života. Svoju kritiku smeruje okrem abrahámovských náboženstiev (kresťanstvo, islam a judaizmus) aj proti východným náboženstvám či novým náboženským smerom ako sú neopaganizmus a New Age. Vieru v boha označuje za „totalitárnu ideológiu nútiacu človeka uctievať vodcu, ktorý sa zaujíma o to čo robíte, čo si myslíte, s kým máte sex a v akej pozícii“. Hitchens preto prirovnáva vieru v boha k životu v Severnej Kórei, ale ako hovorí: „V Severnej Kórei môžete aspoň zomrieť.“ Keďže sám považuje samotnú predstavu existencie boha za frustrujúcu, označuje sa Hitchens za antiteistu.

Ako priamu reakciu na protináboženské dielo svojho brata napísal Peter vlastný titul s názvom „Rage against God – Hnev proti Bohu“. V knihe Peter vysvetľuje ako ho jeho osobná cesta ateizmom priviedla k viere a ku kresťanstvu, pričom tvrdí, že to čo je pre mnohých koniec debaty je v skutočnosti len jej začiatok. Autor následne argumentuje, že viera v boha je najlepším liekom proti nebezpečnej myšlienke pozemskej utópie, o ktorú sa pokúsili totalitárne režimy ako komunizmus a nacizmus. Hitchens, ktorý ako zahraničný korešpondent prežil posledné roky rozpadajúceho sa Sovietskeho zväzu v Moskve, spomína na nenávisť sovietskeho režimu voči náboženstvu, pričom vysvetľuje ako a prečo sa táto nenávisť opäť objavuje vo forme nového ateizmu. Postoj nových ateistov ako sú Richard Dawkins, Sam Harris či jeho brat Christopher sa podľa Petra dá zovšeobecniť do vety: „Síce nie je žiadny boh, ale nenávidím ho.“

Debata Petra a Christophera Hitchensových o viere v Boha

http://www.youtube.com/watch?v=M5cxwq6QK7o&feature=relmfu

Christopher Hitchens o svojej knihe „Boh nie je Veľký“

http://www.youtube.com/watch?v=wls_cnBRTB4

Peter Hitchens o knihe „Hnev proti bohu“

http://www.youtube.com/watch?v=io1sNfw9-TA

V tomto článku som spomenul skutočne len hŕstku tém, ktorým sa bratia Hichensovci venujú. Medzi ďalšie by sme mohli zaradiť napr. právo a poriadok, slobodu slova, protidrogovú politiku, terorizmus, Izrael, Severné Írsko, školstvo a monarchiu. Ak Vás preto zaujíma niektorá z uvedených problematík, skúste si niekedy váš myšlienkový proces stimulovať niektorým z Hitchensov. Následne všetko závisí od vášho svetonázoru, pričom existuje dobrá šanca, že publikácie Christophera alebo Petra vás nielen zaujmú, ale zmenia aj váš názor. Rovnako pravdepodobne sa však po prečítaní ich príspevkov môžete cítiť dotknuto, urazene a pobúrene. Najlepšie je preto čítať trocha oboch. Dozviete sa nielen množstvo zaujímaných informácií, ale dospejete aj k dôležitému zisteniu, že ak má niekto diametrálne odlišné presvedčenie než vy, vôbec to ešte nemusí znamenať, že je hlupák.

Právě otázka svéprávnosti a z toho vyplývající trestní odpovědnosti bude pro tento soud klíčová. Odhadnout ale verdikt soudu je téměř nemožné, protože on sám má k dispozici dva protichůdné psychiatrické posudky. První vypracovali v listopadu loňského roku dva přední norští psychiatři Torgeir Husby a Synne Sørheim, kteří ve své 243stránkové zprávě tvrdí, že Breivik trpí paranoidní schizofrenií a jako duševně nemocný nenese za své činy odpovědnost. Jejich závěry ale vyvolaly silnou kritiku jak mezi veřejností tak akademickou obcí, a soud proto nařídil vypracování druhého nezávislého posudku. Ten byl zveřejněn teprve několik dní před zahájením procesu a jeho autoři (doktoři Agnar Aspaas a Terje Tørrisen) naopak argumentují ve prospěch Breivikovi svéprávnosti. Rozhodnutí o pachatelově vině či nevině tak bude záviset čistě na závěrečném verdiktu poroty, která je složena z pěti soudců.

Sám Breivik odmítá, že by trpěl jakoukoli duševní chorobou a závěry prvního posudku označil za „samé lži“, které se ho snaží vylíčit jako „člověka hloupého a iracionálního“. Nicméně, neztotožňuje se ani s výsledky druhé studie, která ho označila za „narcistického“ a „asociálního“. Obě diagnózy tak označil za chybné a všechny se snaží přesvědčit o svéprávnosti a logičnosti svého jednání. To je patrné jak z jeho výpovědi a prezentování se, tak z vojenského a technického žargonu, který často při popisu svých činů užívá. Podle vlastních slov je ve válce proti multikulturalismu a útoky by neváhal spáchat znovu. Označuje se za politického aktivistu a při své výpovědi si dává záležet na tom, aby motivy svých činů dostatečně vysvětlil a objasnil. Právě jeho chování před soudem bude totiž klíčové pro závěrečný verdikt poroty. Jak sám uvedl, „pro politického aktivistu není nic horšího než skončit v psychiatrické léčebně“. Je totiž jasné, že prohlášení za blázna by jeho „poselství“ a „roli mučedníka“ mohlo mírně zdiskreditovat. Emoce projevil zatím pouze jednou, když bylo prezentováno jeho vlastní propagandistické video. Trestní odpovědnost přesto všechno odmítá. Své činy hájí jako akt „sebeobrany“ a soud požádal buď o trest smrti, nebo zproštění viny. Ani jedno ale norský právní řád nepřipouští.

Soudní proces vyvolává v celé zemi pochopitelně velmi silné emoce. Mediální pozornost věnována případu je enormní a jen v největším norském deníku Aftenposten jsou naň nasazeny desítky novinářů. Breivikův případ okupuje nejenom přední stránky všech norských novin, ale především internetové zpravodajské servery. Každému Breivikovu výroku, gestu či pohybu je věnována maximální pozornost a konzultováni jsou odborníci na rétoriku, řeč těla nebo psychiatři. Kvůli enormní přítomnosti médií musela být také před zahájením procesu upravena a přebudována soudní místnost. Důvodem tak velkého zájmu je kromě samotného případu také fakt, že soud s ohledem na pozůstalé zakázal, aby bylo slyšení naživo vysíláno v hromadných sdělovacích prostředcích. Média se tak snaží zprostředkovat veřejnosti každý detail.

Ne všichni Norové jsou ale touhle pozorností nadšení. Naopak, pro mnohé je tento případ vysoce citlivou záležitostí, a někteří se rozhodli soudní proces úplně ignorovat (včetně některých politiků) a odmítají se o tomto tématu vůbec bavit. Část sdělovacích prostředků dokonce nabízí na svých serverech pro předplatitele speciální edici bez 22. července, která vyfiltruje všechny zprávy týkající se Breivika. Mnozí pak kritizují právě mediální pozornost, které se případu dostává. Poukazují na to, že je to skvělá reklama pro Breivikovu propagandu a nástroj pro šíření jeho ideologie. Jiní zase tvrdí, že je kvůli závažnosti případu a také pro budoucí generace nutné zaznamenat všechny detaily. Dokumenty týkající se případu mají být totiž utajeny na 60 let.

Samotný proces se nese ve znamení poklidu a respektu. Žádné teatrální výstupy či emocionální záchvaty. Doposud jediným významnějším projevem veřejnosti byl mírumilovný protest před soudní budovou z 26. dubna, kdy se sešlo na 40 000 lidí, aby společně zazpívali populární mírovou píseň „Děti duhy“, kterou Breivik před soudem uvedl jako příklad „marxistického vymývání mozků“. Stoicizmus soudu i publika mnohé komentátory zahraničních médií fascinuje. Je to ale způsob jakým se samotní Norové s případem vyrovnávají. Svou bolest si nechávají uvnitř a neprojevují ji navenek. Norská společnost je založena na důvěře ve státní instituce, právní řád a toleranci. Pro mnohé tak není vůbec důležité, zda bude Breivik uznán za svéprávného či nikoli, ale aby byl soudní proces transparentní a spravedlivý. Nikdo nepochybuje o tom, že soud pak rozhodně správně. Příkladem může být odvolání přísedícího soudce, který po loňských útocích v internetové diskuzi napsal, že pachatel si zaslouží trest smrti. Kvůli nestrannosti soudu byl z procesu odvolán. Mnozí zahraniční komentátoři (včetně několika místních) také zpochybňují prostor, který se obžalovanému dostává. Je nepochybně pravda, že Breivik využil prvních pěti dní procesu, které byly věnovány jeho výpovědi především k vlastní reklamě a prezentování své ideologie. Zároveň je patrné, že přesně to zamýšlel. Na druhé straně základním právem obžalovaného je vyjádřit se a nikdo mu nemůže diktovat způsob, jakým bude sám sebe prezentovat. A to je v téhle části Evropy důležitější než cokoli jiného. Soudní proces by měl trvat 10 týdnů a verdikt musí padnout nejpozději do 20. července. Pokud bude Breivik uznán svéprávným, hrozí mu trest 21 let s možností dalšího prodlužování až do konce života. V opačném případě poputuje natrvalo do psychiatrické léčebny.

Ostrov Utøya leží ani ne hodinu jízdy autobusem z centra Osla. Nádhera okolní přírody a jasně modrá hladina jezera působí až ironicky neuvěřitelně poklidným a mírumilovným dojmem. Žádné davy lidí, smutečné průvody či hromady věnců – jenom malý pomníček, několik svíček a kytek. Všichni doufají, že po ukončení soudního procesu se na tenhle případ zapomene jako na ojedinělou černou kapitolu v norských dějinách. Že spravedlnost přinese zároveň vyléčení a norská společnost zůstane stejně otevřená, tolerantní a demokratická jako doposud. Až čas ale ukáže, zda tomu tak skutečně bude.

Juraj Nosál – autor je studentem bezpečnostních a strategických studií na FSS MU a momentálně se nachází na studijním pobytu v norském Oslu.

Autor: Andrej VAŠČÍK, interní doktorand FPVaMV v Banskej Bystrici. Analýza byla původně publikována Projektem Ares.

Od začiatku roka 2011 prebiehajú série protivládnych demonštrácií v regióne Blízkeho východu a severnej Afriky. Zatiaľ čo západné médiá sústredili v posledných mesiacoch svoju pozornosť predovšetkým na dianie v Líbyi, kľúčové geopolitické ohniská sú predovšetkým Egypt vzhľadom na počet obyvateľstva, Saudská Arábia vzhľadom na svoje zásoby ropy a Bahrajn vzhľadom na svoju strategickú pozíciu. Bahrajn sa nachádza medzi regionálnymi mocnosťami, prevažne sunnitmi obývanou Saudskou Arábiou a Iránom, kde dominujú šíiti. V Bahrajne prebiehajú masové demonštrácie príslušníkov šíitskej náboženskej komunity, ktorí sa cítia byť diskriminovaní zo strany sunnitskej vládnej dynastie. Sunnitmi ovládané monarchie na Arabskom poloostrove obviňujú Irán z podnecovania súčasných nepokojov v Bahrajne. Príspevok sa zaoberá otázkou, do akej miery má Irán záujem podporovať šíitmi vedenú opozíciu voči súčasnému režimu, v ktorom mocensky dominuje sunnitská dynastia. V tejto súvislosti je pozornosť venovaná skúmaniu vplyvu identít iránskej a bahrajnskej šíitskej komunity na postoj Iránu voči situácii v Bahrajne. Na základe týchto poznatkov príspevok obsahuje kritiku postoja USA a štátov EÚ voči nepokojom v Bahrajne a navrhuje možnú zmenu ich politiky. Tento príspevok bol autorom prednesený na medzinárodnej vedeckej konferencii Interpolis 2011 venovanej aktuálnym otázkam politiky a medzinárodných vzťahov 10. novembra 2011 na pôde Fakulty politických vied a medzinárodných vzťahov v Banskej Bystrici. Následne bol uverejnený vo vedeckom zborníku Interpolis´11.

Bahrajn je jedným štátov Blízkeho východu, kde prebiehajú série protivládnych demonštrácií od začiatku roka 2011. Bahrajnskí šíiti demonštrujú za zlepšenie svojho postavenia, keďže sa cítia byť politicky i sociálne diskriminovaní sunnitskou vládnou dynastiou. Vývoj situácie v Bahrajne je v centre pozornosti regionálnych mocností, Iránu a Saudskej Arábie, tak i Západu vzhľadom na jeho strategickú polohu. Je „umelo prepojený hrádzou so Saudskou Arábiou, je niekoľko námorných míľ od brehov Iránu (10,3 % svetových zásob ropy, 15,8 % preukázaných svetových zásob plynu)“. Nachádza sa tu aj 5. námorná flotila USA, ktorá kontroluje Perzský záliv (Krejčí, 2011). Sunnitmi ovládané monarchie na Arabskom poloostrove obviňujú prevažne šíitmi obývaný Irán, že podnecuje nepokoje v Bahrajne. Obviňujú Irán, že podporuje šíitmi vedené opozičné hnutie proti súčasnému režimu, kde mocensky dominuje sunnitská vládna dynastia, s cieľom „posilniť iránsky vplyv“ v regióne. Irán na druhej strane kritizuje Saudskú Arábiu a ďalšie sunnitské monarchie, že vyslali vojská na potlačenie demonštrácií šíitskeho obyvateľstva, ktoré podľa iránskej vlády oprávnene demonštruje za zlepšenie svojho postavenia (Rogin, 2011). Tento konflikt môže vyvolať sunnitsko-šíitske napätie a destabilizovať celý región, preto je nutné riešiť súčasnú situáciu.

Pokiaľ chceme odpovedať na otázku, do akej miery má Irán záujem podporovať šíitmi vedenú opozíciu voči súčasnej sunnitskej vládnej dynastii, považujeme za dôležité zaoberať sa problémom identít šíitskych komunít v Iráne a Bahrajne. To znamená, do akej miery sa identifikujú bahrajnskí šíiti s Iránom ako politickým a náboženským centrom a aké sú kľúčové prvky identity šíitov v Iráne a Bahrajne ovplyvňujúce postoj iránskeho režimu voči nepokojom v Bahrajne.

Aby sme odpovedali na otázku identity bahrajnských šíitov, musíme sa zameriať na politické zoskupenia a duchovných vodcov, ktorí majú najväčšiu popularitu medzi obyvateľsvom. Politické spoločestvo al-Wifaq má najväčšiu podporu medzi bahrajnskými šíitmi, vo voľbách do Rady reprezentantov v roku 2010 získalo 18 z celkových 40 mandátov (Pozn. aut.: V Bahrajne namiesto politických strán existujú politické spoločenstvá. Rada reprezentantov je občanmi volená dolná komora bahrajnského parlamentu a horná komora, tzv. Konzultatívna rada, je menovaná kráľom). Al-Wifaq uprednostňuje dialóg s vládnou dynastiou. Nemá záujem zvrhnúť sunnitskú monarchiu a nahradiť ju proiránskym šíitskym teokratickým režimom. Uprednostňuje reformu systému za účelom posilnenia postavenia šíitskej komunity v kľúčových inštitúciách. Napríklad, chce posilniť právomoci občanmi volenej dolnej komory parlamentu, kde al-Wifaq je najpočetnejším spoločenstvom, a oslabiť hornú komoru, kde menuje členov sunnitský monarcha (US Embassy Cables…, 2011). V prípade náboženských duchovných najväčšiu podporu medzi bahrajnským šíitskym obyvateľstvom majú práve klerici, ktorí si tiež neželajú nastolenie teokratického režimu po vzore Iránu a uprednostňujú radšej dialóg s vládnou dynastiou. Najpopulárnejší bahrajnský šíitsky klerik Isa Qassim je práve stúpencom spoločenstva al-Wifaq, ktoré uprednostňuje reformy pred násilným zvrhnutím režimu (The Shia Clerical…, 2011). Navyše, samotní šíitski opoziční politickí predstavitelia majú väzby skôr na USA a štáty EÚ ako na Irán. Väčšina popredných členov spoločenstva al-Wifaq vykonávali opozičné aktivity v exile v Londýne v 90. rokoch 20. storočia (US Embassy Cables…, 2011). Okrem toho najpopulárnejší šíitski klerici sa orientujú aj na iné ako iránske náboženské centrá. Mnohí z nich majú väzby na ajatolláhov (Pozn. aut.: Ide o vysoký titul šíitskych duchovných. Najvýznamnejší z nich sú nazývaní aj ako veľký ajatolláh, na ktorých sa obracujú nižšie postavení šíitski klerici o radu v každodenných záležitostiach, ktoré musia riešiť šíitski moslimovia) v Iraku a Libanone, ktorí uprednostňujú, aby sa klerici zúčastňovali politického života prostredníctvom parlamentných volieb, nie prostredníctvom revolúcie po vzore Iránu s cieľom nastoliť teokratický režim. Poprední klerici majú dobré väzby aj s americkými politickými predstaviteľmi. Sheikh Hameed Al Mubara sa napríklad v roku 2008 stretol s americkou ministerkou zahraničných vecí C. Riceovou a rokovali o zlepšení postavenia žien v Bahrajne (The Shia Clerical…, 2011).

Vzhľadom na fakt, že najpopulárnejší politici a klerici majú väzby so Západom, orientujú sa aj na iné náboženské centrá ako Irán a uprednostňujú skôr reformu súčasného systému, môžeme konštatovať, že väčšina bahrajnských šíitov nepovažuje Irán za vzor pre zmenu politického systému. V konečnom dôsledku aj iránske médiá zverejňujú fotografie demonštrujúcich šíitov v Bahrajne s národnými vlajkami. Absentujú symboly iránskeho teokratického režimu, napríklad fotografie iránskeho ajatolláha Chameneího (Top Bahraini Cleric…, 2011). Môžeme preto konštatovať, že miestni šíiti sa identifikujú hlavne ako Bahrajnčania vyznávajúci šíitske náboženstvo, ktorí chcú zlepšiť svoje postavenie v rámci existujúceho systému. Určite nemajú záujem na tom, aby sa ich štát stal teokraciou po vzore Iránu.

Vyššie uvedené informácie nasvedčujú tomu, že Irán nemá záujem na zvrhnutí súčasnej sunnitskej dynastie v Bahrajne. Podnecovanie povstania proti režimu by mohlo byť pre Irán kontraproduktívne. Pre túto politiku by nezískal žiadnu rozsiahlejšiu podporu zo strany šíitskej komunity v Bahrajne, ktorá nemá záujem na nastolení teokratického režimu podľa iránskeho vzoru. Ako vidieť na základe spomenutých informácií, väčšina šíitskeho obyvateľstva by nepodporila väčšie angažovanie sa Iránu v Bahrajne. Je tu aj ďalší faktor, prečo Irán nemá záujem na zvrhnutí sunnitskej monarchie. V poslednej dobe USA kritizujú iránsky režim ako hrozbu pre stabilitu regiónu a viacerí americkí vojenskí predstavitelia nevylúčili ozbrojený útok proti Iránu. V tejto súvislosti bahrajnské ministerstvo zahraničných vecí vydalo v auguste 2010 vyhlásenie, podľa ktorého prítomnosť 5. americkej námornej flotily neznamená, že územie Bahrajnu má byť použité na útok proti susedným štátom (Bahrain Says…, 2010). Z tohto hľadiska iránskemu režimu situácia vyhovuje, keďže si sunnitská monarchia neželá priamu konfrontáciu s Iránom. Preto predstavuje súčasný režim istú záruku stability pre Irán, keďže odmieta poskytnúť USA svoje územie na vykonanie vojenského útoku. Na druhej strane Irán si nemôže byť istý, čo by v konečnom dôsledku znamenalo pre jeho bezpečnosť posilnenie postavenia bahrajnskej šíitskej komunity, ktorá sa skôr orientuje na iné ako iránske náboženské centrá, jej predstavitelia majú dobré vzťahy s USA a štátmi EÚ a má pomerne rezervovaný postoj k Iránu. Z tohto dôvodu je logické, že Irán uprednostňuje opatrný postoj a zatiaľ nemá záujem podnecovať šíitsku komunitu k rozsiahlemu odporu. Skôr ako vyvolať nepokoje sa iránsky režim snaží sprostredkovať rokovania medzi sunnitskou dynastiou a miestnymi šíitmi, keďže ako bolo vyššie uvedené, Irán nemá záujem na zvrhnutí sunnitskej monarchie. V tejto súvislosti v septembri 2011 počas stretnutia na pôde VZ OSN s bahrajnským kolegom iránsky minister zahraničných vecí A. A. Salehi vyhlásil, že Irán by mal sprostredkovať rokovania a chce, aby sa miestna dynastia a jej ľud vzájomne tolerovali. Podobné vyhlásenie mal aj iránsky prezident M. Ahmadinedžád (Manama demands…, 2011).

Identita iránskych šíitov tiež do značnej miery ovplyvňuje postoj Iránu voči situácii v Bahrajne. Na jednej strane šíitske náboženstvo je jedným zo základných prvkov identity Iráncov, keďže ho vyznáva až 90 % obyvateľstva (Shia Muslims…, 2006). Na druhej strane je veľmi otázne, do akej miery väčšina iránskych šíitov sympatizuje so súčasným režimom, kde šíitski klerici a najvyšší vodca ajatolláh Chameneí koncentrujú obrovskú politickú moc. Vo februári 2011 v reakcii na protivládne demonštrácie v Bahrajne a iných štátoch Blízkeho východu prebehli vo viacerých iránskych mestách masové protesty 20 až 30 000 Iráncov proti súčasnému režimu (Cowell et al., 2011). Je preto veľmi otázne, či iránskemu režimu skutočne vyhovujú súčasné nepokoje na Blízkom východe vrátane Bahrajnu. Ako ukázali udalosti z februára 2011, tieto demonštrácie v zahraničí môžu rýchlo motivovať stúpencov opozície v Iráne voči teokratickému režimu k organizovaniu masových demonštrácií. Z tohto hľadiska je iránsky režim nútený využiť udalosti v Bahrajne na mobilizáciu domáceho obyvateľstva skôr, ako sa o to pokúsi opozícia.

V tejto súvislosti je nutné poukázať na významný prvok identity iránskych šíitov. Ide o silne zakorenený pocit nedôvery voči cudzím mocnostiam. Má to historické príčiny, keďže „obyvatelia Iránu sa cítili sústavne podvádzaní zo strany Západu už od 19.stor.“ a dodnes „sa obávajú, že by sa Irán mohol znovu stať obeťou geopolitických hier západných mocností tak, ako tomu bolo v minulosti“ (Éder, 2010). Podľa prieskumu, ktorý uskutočnila americká univerzita Maryland v rámci medzinárodného projektu WorldPublicOpinion.org viac ako 50 % Iráncov podozrieva USA, že ich cieľom je oslabiť a rozdeliť islamský svet. 6 z 10 Iráncov nedôveruje politike amerického prezidenta B. Obamu (Lobe, 2009). Práve preto v súvislosti s udalosťami v Bahrajne vysokí predstavitelia iránskeho režimu používajú na pôde medzinárodných konferencií a organizácií hlavne antizápadnú rétoriku s cieľom zmobilizovať obyvateľstvo a získať podporu. Zdôrazňujú, že USA sa nečinne prihliadajú na to, ako saudskoarabská armáda pomáha bahrajnskej vláde silou potláčať demonštrácie miestnych šíitov. Chamaneí v marci 2011 kritizoval politiku USA, že kým na jednej strane „nepovažujú prítomnosť saudskoarabských tankov za zasahovanie do vnútorných záležitostí Bahrajnu“, oprávnené požiadavky bahrajnského ľudu považujú za „zasahovanie Iránu do vnútorných záležitostí“ (Popular Movement in…, 2011). Dôkazom, že antizápadná propaganda režimu, ktorá vykresľuje Irán ako jediný štát sympatizujúci s požiadavkami bahrajnských šíitov, má potenciál zmobilizovať domáce iránske šíitske obyvateľstvo, je skutočnosť, že v Iráne prebehli viaceré demonštrácie odsudzujúce postoj Západu. 23. marca 2011 v Teheráne boli zorganizované masové demonštrácie obyvateľstva na podporu bahrajnských šíitov, pričom mnohí držali antizápadné slogany ako „Down with USA“, „Down with England“, či fotografie Chameneího zdôrazňujúc tým podporu jeho postoja voči situácii v Bahrajne (Iran Bahrain Protest, 2011).

Pokiaľ ide o postoj USA a štátov EÚ voči nepokojom v Bahrajne, môžeme konštatovať, že napriek pár kritickým vyhláseniam, USA a štáty EÚ de facto podporujú potláčanie protivládnych demonštrácií organizovaných šíitskou komunitou. Dodávajú zbrane Saudskej Arábii, ktorá pomáha potláčať demonštrácie šíitov v Bahrajne. Práve v čase, keď Saudská Arábia vyslala tanky, aby pomohla bahrajnskej dynastii potlačiť demonštrácie organizované miestnymi šíitmi, európske a americké zbrojárske firmy v júli 2011 začali rokovať so saudskými predstaviteľmi. Španielska pobočka americkej General Dynamics a nemecké firmy Kraus-Maffei a Rheinmetall sa rozhodli poskytnúť Saudskej Arábii verzie tankov Leopard vhodné aj na mestské bojové podmienky pri potláčaní demonštrácií v mestách (Anger over German…, 2011). Dôvodom tejto jednostrannej podpory Západu sunnitským monarchiám pri potláčaní demonštrácií bahrajnských šíitov je fakt, že západní politici sa obávajú rozšírenia vplyvu iránskeho teokratického režimu v regióne. Bývalý americký minister obrany R. Gates vyhlásil, že Irán sa snaží využiť demonštrácie šíitov v Bahrajne na rozšírenie vplyvu (US and Saudi Arabia discuss…, 2011). Vzhľadom na hlbokú nedôveru iránskych šíitov voči cudzím mocnostiam je však zrejmé, že tento postoj môže byť značne kontraproduktívny. Iránsky režim týmto postojom Západu len získa zámienku pokračovať v antizápadnej rétorike a zobrazovať Irán ako jediný štát, ktorý na rozdiel od Západu chápe požiadavky bahrajnských šíitov. Tým si režim v Iráne upevní svoju podporu medzi iránskymi šíitmi i medzi šíitmi v regióne.

Navyše, ako už bolo spomenuté, väčšina bahrajnských šíitov nemá vyslovený záujem na nastolení proiránskeho teokratického režimu. Skôr sa identifikujú so svojou vlasťou Bahrajnom ako Iránom. Uprednostňujú reformu systému s cieľom zlepšiť svoje postavenie. Týchto skutočností si je vedomý aj Irán, preto nemá záujem podnecovať povstanie proti súčasnej dynastii. Šíitmi vedená opozícia žiada prioritne pomoc od USA a Západu, nie Iránu. V tejto súvislosti hovorca spoločenstva al-Wifaq M. I. Matar vyhlásil: „Šíiti v Bahrajne sú odlišní od šíitov v Iráne…Máme vlastnú identitu a nechceme, aby Irán zasahoval do záležitostí Bahrajnu…Apelujeme na Spojené štáty, aby…žiadali odstúpenie saudských jednotiek…podporu politických reforiem a…odsúdenie zločinov proti ľudskosti“ (Timmerman, 2011). USA a štáty EÚ by sa z tohto dôvodu nemali obávať, že by sa Irán snažil šíriť vplyv prostredníctvom bahrajnskej šíitskej komunity a nastoliť antizápadný režim. USA a štáty EÚ by sa mali preto v prvom rade snažiť sprostredkovať rokovania s cieľom docieliť vzájomne výhodné postavenie pre miestnych šíitov i sunnitov. Zároveň je nutné zapojiť do procesu Irán, ktorý má tiež záujem na vyriešenie sporu prostredníctvom rokovaní. Tým by sa zmiernilo sunnitsko-šíitske napätie, Irán by stratil akúkoľvek zámienku pre antizápadnú rétoriku a na podnecovanie antizápadných nálad v regióne.

Zoznam použitej literatúry

Anger over German-Saudi tank deal. 2011. [online]. In Russia Today. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://rt.com/

Bahrain says it will not be used as launch pad to attack Iran. 2010. [online]. In Ministry of Foreign Affairs. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.mofa.gov.bh

COWELL, A., MACFARQUAHAR, N. 2011. [online]. Iran Uses Force Against Protests as Region Erupts. In New York Times. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.nytimes.com

ÉDER O. 2010. [online]. Bezpečnostná dynamika Blízkeho východu v kontexte mocenských ambícií Iránu I. In Project ARES. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.projectares.sk

Iran Bahrain Protest. 2011. [online]. In United Press International. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.upi.com

KREJČÍ, O. 2011. [online]. Panarabská revoluce. In Publica.cz. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://publica.cz

LOBE, J. 2009. [online]. New Poll Finds Strong Domestic Support for Regime. In InterPressService. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://ipsnews.net

Manama Demands Iran to Help Resolve Bahrain’s Internal Problems. 2011. [online]. In FarsNews. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://english.farsnews.com

Popular Movement in Bahrain Surely and Certainly Will Lead to Victory. 2011. [online]. In AhlulBayt News Agency. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.abna.ir

ROGIN, J. 2011. [online]. Opposition mounts to Bahrain arms sale. In Foreign Policy. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://thecable.foreignpolicy.com

Shia Muslims in the Mideast. 2006. [online]. In Council on Foreign Relations. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.cfr.org

The Shia Clerical Hierarchy in Bahrain. 2011. [online]. In The Telegraph. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.telegraph.co.uk

TIMMERMAN, K. 2011. [online]. In Newsmax. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.newsmax.com

Top Bahraini Cleric Slams US Hypocrisy. 2011. [online]. In PressTV. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.presstv.ir

US embassy cables: Guide to Bahrain’s politics. 2011. [online]. In The Guardian. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://www.guardian.co.uk

US and Saudi Arabia discuss Iran ‘meddling’. 2011. [online]. In Al Jazeera. [cit. 2011-11-6] Dostupné na internete:

http://english.aljazeera.net

Autor: Ondřej Urbánek, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

     Macedonia has been witness of growing inter-ethnic tensions among local Slav Macedonians and Albanians (who make up about a quarter of Macedonia’s population) in recent months, situation which was reminiscent of 2001 conflict which was calmed down by the foreign intervention and signing of Ohrid Framework Agreement.

Tensions arose after the killing of two ethnic Albanians by Macedonian off-duty police officer in the city of Gostivar on February 29^th. Officer has been supposedly attacked by the two during the car parking accident. Moreover this incident was preceded by mocking of Muslims during a carnival in the village of Vevcani, where Macedonian men clad in burqas amused their audience by simulating sexual acts (Vasilev 2012). This was followed by mass demonstration of about 10.000 ethnic Albanians on March 1^st and ethnic clashes around the country, mainly in Tetovo and Skopje. Albanian youth gangs attacked Macedonians on public buses and bus stops, Macedonian flags were burnt, nationalistic chanting occurred on the football matches and “several football matches were suspended indefinitely after fans of the Macedonian champion Shkendija Tetovo attacked a group of schoolboys on Sunday and stabbed a police officer, according to media reports.” (Taleski 2012a). Dozens of people were injured and around thirty arrested.

On the April 14th The Economist (2012) wrote: “The cause of the recent surge in violence is a mystery. It stopped as suddenly as it started.“ However, what the author of the article overlooked was a brutal murder of five Macedonians at the Zhelezarsko Lake near Skopje on the April 12th. Bodies of four teenagers (age 18-20) who were supposedly spending Thursday afternoon fishing were found in a position that indicated they were lined up and executed (shot at point blank and from three different weapons). Body of a 45-years-old man who was probably accidental witness of the killings was found nearby as he was probably attempting to flee the scene (B92 2012a, B92 2012b, Taleski 2012b). As the message of the murder spread around Macedonian majority began to blame ethnic Albanians and the violence escalated again. Villagers from nearby Smiljkovci and Creshevo blocked a road, attacked a TV van and threw rocks at passing buses. In Radišani Albanian house was stoned and one bus was set on fire (Brunwasser 2012, B92 2012b).

During the massive follow-up police operation called “Monster” around 20 people were arrested and interrogated. On the May 3^rd nine of them were kept in custody and photographs of the three men, all of them ethnic Albanians, who supposedly committed the murder were released by the police. One of them has been already arrested, the other two are on the run. During the raid near Kumanovo police allegedly seized weaponry and ammunition as well as “uniforms, shirts, insignia, IDs and a photo album with Kosovo Liberation Army (KLA) insignia” (B92 2012c). Radical Islamist literature was also found, Balkan Insight (2012a) reported. Macedonia’s Interior Minister Gordana Jankulovska later described the arrested men as “radical Islamists who have been fighting in Afghanistan and Pakistan against NATO and they will be charged with terrorism.“ (Balkan Insight 2012b)

Local academic discussion provides valuable insight into the highly tense situation. Former Macedonian Interior Minister Pavle Trajanov claims that these events should be looked upon in the context of situation in Kosovo. Ivan Babanovski, former professor at Security Faculty in Skopje, adds that the events are “introduction into the activities in the next several months when the conditions for changing the Balkan borders will ripen, i.e., materialize the idea for Greater Albania“, referring to the escalating situation in Kosovo where possible secessionist claims by the Serbs from the North may spark new round of irredentist efforts by Albanians of western Macedonia to unify with their brethren in Kosovo. Jove Kekenovski, Bitola University security professor, described the situation in plain terms: “It is obvious the Albanians want to live in an ethnically pure state and this kind of incident results from such plans.” Moreover, Babanovski and a retired military officer and military-security analyst Petar Shkrbina directly link the incident to the “wider Wahhabi movement“ (Shkrbina) and regional radical Islamism with links to al-Qaeda (Babanovski). Unfortunately, moderate and cautionary voice of Mersil Biljalji, political analyst and vice rector of the FON University in Skopje, seems to be overshadowed by abovementioned gentlemen. Biljalji has been warning against interpreting the incidents in ethnic or religious terms and has been rather pointing to the bad politics and criminalization of society. He has also admitted that Macedonia “may enter a dangerous phase socially“ and that “The accent is placed on Islamic fundamentalism for political purposes. Everything should be checked carefully to avoid a situation where these people are [blamed] to cover the true culprits.” (all quotations excerpted from Taleski 2012b, Taleski 2012c)

Although Macedonian government officially calls for restraint as well, it seems that the recent surge of ethnic violence plays into its hands domestically as well as internationally. On the domestic level it supports governmental efforts to distract the public opinion from politically uncomfortable issues such as economy and unemployment. This is being done by nationalist agenda such as project Skopje 2014 (see Bugjevac 2010). On the international level, proclaimed radical Islamist motive of the murder and alleged connections of the murderers to the radicals in AfPak region could help Macedonia to gain more support for its protracted NATO accession bid during the coming summit of the Alliance in Chicago. Politically constructed or not, the ethnic violence seems to be on the rise in Macedonia and driving the country to the verge of ethnic conflict. Hopefully it is not too late for moderates on the both sides to achieve reconciliation.

References:

Balkan Insight. 2012a. “Arrested ‘Radicals’ Brought Before Macedonian Court.” Balkan Insight, (http://www.balkaninsight.com/en/article/macedonia-police-arrest-20-over-skopje-murders).

Balkan Insight. 2012b. “Macedonia Police Arrest 20 For Skopje Murders.” Balkan Insight, (http://www.balkaninsight.com/en/article/macedonia-police-arrest-20-for-skopje-murders).

Brunwasser, Matthew. 2012. “Killings Heighten Ethnic Tensions in Macedonia.” The New York Times, (http://www.nytimes.com/2012/04/16/world/europe/killings-heighten-ethnic-tensions-in-macedonia.html?_r=2).

Bugjevac, Dejan. 2010. “Critics Lash ‘Dated’ Aesthetics of Skopje 2014.” Balkan Insight, (http://old.balkaninsight.com/en/main/analysis/29030/?tpl=299&ST1=Text&ST_T1=Article&ST_AS1=1&ST_max=1).

B92. 2012a. “Macedonia: Killers used three different weapons.” B92, (http://www.b92.net/eng/news/region-article.php?yyyy=2012&mm=04&dd=14&nav_id=79772).

B92. 2012b. “Reports: Situation tense in wake of Macedonia murders.” B92, (http://www.b92.net/eng/news/region-article.php?yyyy=2012&mm=04&dd=13&nav_id=79755).

B92. 2012c. Police release names of suspects in Macedonia murders. B92, (http://www.b92.net/eng/news/region-article.php?yyyy=2012&mm=05&dd=03&nav_id=80072).

Taleski, Misko. 2012a. “Macedonia takes steps to preserve ethnic co-existence.” SETimes.com, (http://www.setimes.com/cocoon/setimes/xhtml/en_GB/features/setimes/features/2012/03/16/feature-03).

Taleski, Misko. 2012b. “Massacre near Skopje shocks the region.” SETimes.com, (http://www.setimes.com/cocoon/setimes/xhtml/en_GB/features/setimes/features/2012/04/16/feature-01).

Taleski, Misko. 2012c. “Extremists among those detained in Macedonia massacre.” SETimes.com, (http://www.setimes.com/cocoon/setimes/xhtml/en_GB/features/setimes/features/2012/05/02/feature-01).

The Economist. 2012. “Stir it up. A brief but unsettling surge in ethnic violence.” The Economist, (http://www.economist.com/node/21552606).

Rozhovor zpracovali: Michal Mádl a Barbora Jelínková, studenti Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

Dobrý den,

MM – Nejdříve bych se rád zeptal poněkud v obecné rovině a očekávám také spíše obecnou odpověď. Kde lze podle Vás vystopovat kořeny korupce v post-komunistické Evropě, a myslíte, že vůbec má smysl o tom dnes ještě diskutovat.

LS: Smysl to má vždycky, protože pokud neznáme ty kořeny, tak vůbec neznáme nic. Lidi to nemusí příliš zajímat ani se tím nemusí zabývat, ale měli by si být vědomi pozadí každé kauzy.  Každý ví, kdo je jeho matka, zcela jistě… (úsměv) Zde jsou ty kořeny samozřejmě o něco složitější, ale odněkud pocházejí – z nějakého města, z nějakého kraje, z nějaké rodiny. To vše je nesmírně důležité. Já je nyní nemohu všechny pojmenovat, ale ty kořeny tady prostě jsou. Skutečně pocházejí především z období komunismu, nikoli například Rakouska Uherska a tak dále. Každý z nás si musí říct proč.

MM: Vzhledem k současnému neutěšenému stavu se zdá, že pomůže pouze razantní změna. Jakou podobu by podle Vás mohla ta změna mít? Myslíte, že je tu šance na něco podobného ve stylu „revoluce soudců,“ jak se stalo v Itálii v devadesátých letech? Například, že se uvnitř bezpečnostních a justičních složek najde potenciál otřást současnými praktikami?

LS: Není. Jediná instituce, která jaksi patří do sféry justice a kterou v tomto ohledu lze považovat za důvěryhodnou je ústavní soud a ten nato prostě nestačí. Všechny ostatní bezpečnostní instituce jsou bezzubé a nemyslím si, že ani nějaké reforma by mohla tento stav napravit. V Itálii to ostatně také nepřišlo proto, že by se vzbouřili soudci. Ta situace uzrávala dvacet let a taky se jí účastnila veřejnost.  Samozřejmě její role byla velká. A v okamžiku, kdy se rozhodující část společnosti pohne, přičemž není podstatné, jestli tím máme na mysli politiky, soudce, státní zástupce, novináře, studenty či kohokoli jiného, tak se věci začnou měnit. Jakmile se naštvou a začnou se k tomu mít, tak ta věc se prostě stane. On se nikdo nevzbouří sám o sobě. Novináři by se vzbouřili, kdyby například zastřelili Jardu Kmentu, nebo mě (úsměv). Musí zkrátka dojít k určitému impulsu, přičemž samozřejmě stačí i podstatně méně. Něco se stalo v Itálii, tady se může stát něco jiného.

BJ: Abychom se trošku vrátili k současnému dění – dlouho se hovoří o tom, že je potřeba „chytit velkou rybu.“ Lze tak chápat současný proces s představiteli Věcí veřejných? Jedná se o určitý zlom? Nebo prostě jen strana VV dělala to, co dělají i jiní, jenom to dělala ne až tak obratným způsobem jako již zavedené strany?

LS: Já si myslím, že když hovoříme o soudu s velkou rybou, tak hovoříme nikoli o významné osobě, ale o velké věci. Soud s pány Škárkou a Bártou byl o pidivěci. Jednalo se korupci uvnitř strany. Půjčky, díky kterým byli kupování spolustraníci. To není nic, co by limitovalo, nebo nelimitovalo fungování státu. Není důležité, jestli ten soud s velkou rybou bude s premiérem, ministrem, s jeho náměstkem, či s nějakým jiným úředníkem. Musí být o konkrétní věci.  A ta věc musí být velká. Měla by kombinovat korupci, defraudaci, nebo prostě něco dalšího, co je obecně problémem. Co hýbe společností. To je podstatné. Tedy ne velká ryba, ale velká věc. Ona ostatně velká věc přinese i velkou rybu.

Ještě k Vítu Bártovi. Otázka zda to, co dělal Vít Bárta je běžné i v jiných stranách má odpověď – není. Bárta je amatér. Bárta sám je produkt něčeho. Já nevím čeho. Já nevím, jestli ho platili nějací pražští podnikatelé typu Janoušek, anebo jestli to byl jeho špatný nápad. To já dnes nevím. Ty věci, co on dělal, byly neobvyklé v tom, že je dělal neobratně a že si k tomu vybral velmi neobratné lidi. To co se dělo ve Věcech veřejných, tedy kupování si poslanců, se děje ve všech stranách. Rozdíl je v tom, že nemusí jít vždy o peníze. Může jít o úplatky takového toho nemateriálního charakteru, což znamená posty, priveligia a tak dále.

MM: Nemyslíte si ale, že v souvislosti s Bártovým odsouzením může dojít k nastartování alespoň jakéhosi pozitivního precedentu? Pan soudce Šott postavil celou věc na tom, že i „dar“ může být úplatek a může zato tedy přijít i trest. Nepovažujete to za dobrý návod pro ostatní soudce?

LS: Takhle, rozsudek soudce Šotta není precedentem a ani nemůže být… Ale přesto ho považuji za vynikající. Je úžasný v tom, že dokázal pojmenovat věci nějakým způsobem, dát je do souvislostí. Já znám za posledních pět let tři takové rozsudky. Skutečně tento rozsudek je výborný a nemusel by se za něj stydět ani Ústavní soud. Soudce Šott dal totiž jasně najevo, že právo je v prvé řadě věcí soudu. On se vykašlal na žalobu. On rozhodl, že ty výpovědi jsou tak, jak jsou a pojmenoval to.

BJ: Je poměrně často k vidění, že pakliže se řeší kauza, do které jsou zapojeni významní politici, tak se jednoduše dá jinému státnímu zástupci, který ji z různorodých důvodů odloží a případ se dále neřeší. Proto vznikl návrh, že by se mělo vytvořit samostatné státní zastupitelství, které by se zabývalo právě záležitosti vážné korupce, což doporučuje například i Transparency International. Co si o tom myslíte?

LS:  Vytvoření jedné jednotky mimo systém k ničemu nevede. I kdybychom vytvořili jednotku vysoce inteligentních, právnicky dobře vzdělaných a motivovaných státních zástupců, kteří budou řešit korupční případy, tak to nebude fungovat. Musí fungovat systém. Ten je nyní nějak nastaven od toho nejnižšího schodu až po ten nejvyšší. Současný systém je navíc nastaven jaksi autokraticky. Takže pokud nezačne fungovat, jak má, tak se cokoli dost těžko změní. Nezávisle může fungovat třeba Ústavní soud, ale nikoli státní zastupitelství. Státní zastupitelství je systém, který musí vnímat určitou věc od okresního státního zástupce až po toho nejvyššího v podstatě stejně a musí ji i stejně pojmenovat.

V tomto bodě se můžeme vrátit k rozsudku soudce Šotta. Jeho styl uvažovaní by si měl osvojit každý státní zástupce. Měl by začít uvažovat takovýmto způsobem, kdy se nemá řešit v prvé řadě nějaký paragraf, odstavec B zákoníků tohohle a tohohle. Musí se naopak obrátit nato, zda lze tu či onu věc klasifikovat, jako limitující či korupční jednání. Existuje zde například švýcarská žaloba na MUS (Mostecká uhelná společnost a s tím spojené podezření na korupční jednání pozn. red.). Já jsem ji četl, má značný rozsah. Ale zde v Česku by ji nikdo nemohl podat. Ona totiž nemluví právnickou řečí, ona mluví řečí přirozené spravedlnosti. Ona říká, že bez tohoto spáchání podvodu, by všechny ostatní věci nefungovaly. To by dnes v Česku nikdo takto neřekl. Ačkoli sám švýcarský soud se k této kauze musel vrátit, neboť tam došlo k nějakým nejasnostem, tento způsob uvažování je naprosto zásadní. Protože kdyby právo mělo formálně postihnout celý současný svět, museli by být paragrafy na všechno. Právo se musí vrátit to roviny přirozené spravedlnosti. Dám poněkud nadsazený příklad a zdůrazňuji, že přeháním. Například řeknu: „Kalousek není dobrý hospodář…“ Proč? Prostě proto, že nezachází dobře se státním rozpočtem a že je možné se nato podívat očima zákona. Je to možné? Možné je ledasco. Jak říkám, je to lehká nadsázka, ale podstata tu je. Je možné ho obvinit, zato, že špatně hospodaří? Nejde o to ty lidi kolikrát odsoudit. Jde o to, aby ty lidi věděli, že veřejné peníze jim nepatří.

MM: Poslední otázka, myslíte, že v rámci boje s korupcí by mohlo pomoci zavedení odpovědnosti právnických osob?

Podle mého názoru ne. Já vím, že o tom hovoří například Transparency International.  Já to vnímám, jako čistě formální záležitost. Prosté pojmenovaní takovéhoto zločinu je často dosti složité už z principu věci. S tím si právě právníci nevědí většinou rady a to podle mě odpovědnost právnických osob nezmění.

Autor: Pavel Doško, student Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

1. Úvod

Od konce studené války sledujeme nárůst počtu ozbrojených konfliktů ve světě, zejména v oblasti Afriky, Balkánu, Kavkazu, Blízkého východu, ale i v  dalších oblastech. Tyto konflikty vznikají často v důsledku změn, které se pojí s koncem studené války, ať už je to zastavení finanční pomoci od supervelmocí, tak třeba změna kontextu mezinárodních vztahů (Lake – Rotschild 2001). V případě značné části těchto konfliktů však dochází k přerušení bojů v důsledku vnějšího zásahu, což podle Edwarda Luttwaka způsobuje prodlužování celkové délky trvání konfliktu a období přerušení bojů většinou slouží jen k doplnění sil bojujících stran (Luttwak 1999; viz podkapitola 1. 2.). Nazvěme pro potřeby této práce tuto myšlenku jako „předčasný peacekeeping“ a právě tento koncept aplikujme na Letní válku v Libanonu v roce 2006.

12. července 2006 dochází k útoku bojovníků Hizballáhu (o Hizballáhu viz kapitola 2) na skupinu izraelských vojáků na severu Izraele při hranicích s Libanonem, při němž došlo mimo jiné k únosu dvou izraelských vojáků do Libanonu, což spustilo masivní vojenskou operaci izraelských ozbrojených sil, která trvala do 14. srpna 2006 a je nazývána jako Letní válka v Libanonu, případně jako Druhá libanonská válka, Červencová válka či Válka Izraele s Hizballáhem (Alagha 2008; Talbot – Harriman 2008). Tato válka je vedena zejména s cílem zničit či silně oslabit Hizballáh, je však ukončena příměřím ustanoveným rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1701 (Alagha 2008). Právě ukončení této války a souvislost s mocenským postavením a silou Hizballáhu je předmětem této práce, která se snaží zjistit, zda je v tomto případě aplikovatelný koncept „předčasného peacekeepingu“.

Nejdříve se práce věnuje teoreticko-metodologickému pojetí práce a konceptu „předčasného peacekeepingu“, poté přibližuje Hizballáh a sleduje mocenské postavení a sílu Hizballáhu před Letní válkou, průběh této války, postavení a sílu Hizballáhu po válce. Dále je zkoumána platnost konceptu „předčasného peacekeepingu“ v ní a výsledky práce jsou poté shrnuty v závěru.

1. 1. Teoreticko-metodologické pojetí práce

Tato kvalitativní práce je jedinečnou případovou studií, jejímž cílem je zhodnocení proměny mocenského postavení Hizballáhu v reakci na Letní válku v Libanonu v rámci konceptu „předčasného peacekeepingu“ dle Edwarda Luttwaka (k „předčasnému peacekeepingu“ viz níže), tedy zodpovědět otázku, zda se na tento případ zastavení boje vztahuje „předčasný peacekeeping“, jak jej popisuje Luttwak, tedy zda přerušení bojů kvůli přispění či tlaku 3. strany došlo k posílení stran konfliktu – přičemž v rámci této práce je sledováno posílení Hizballáh jakožto aktéra nestátního a slabšího než Stát Izrael, který do bojů rozhodně nezapojil celou svou ozbrojenou moc (Montgomery – Pettyjohn 2010).

Práce tedy analyzuje mocenské postavení a sílu Hizballáh před Letní válkou v roce 2006 s redukcí časového kontinua na dobu 6 let před válkou, kdy došlo k izraelskému stažení se z jižního Libanonu[1] (Čejka 2008), toto postavení a síla jsou poté porovnány s postavením a silou Hizballáhu po Letní válce v Libanonu, především se současnou situací. Síla Hizballáhu je vyjádřena zejména jako počty bojovníků, počty dostupných raket a střel a jejich dolet[2]. Výsledky této komparace jsou poté analyzovány s cílem zjistit platnost konceptu „předčasného peacekeepingu“ pro tento ozbrojený konflikt; kritéria pro toto zjištění jsou vymezena v následující podkapitole. Sběr dat, která jsou kvalitativního i kvantitativního charakteru[3], probíhá především z relevantní sekundární odborné literatury, ale i primárních zdrojů.

1. 2. „Předčasný peacekeeping“ dle Edwarda Luttwaka

Edward Luttwak, současný americký historik a strategický teoretik, nabízí alternativu k současnému diskurzu humanitárních intervencí, intervencí ve jménu lidských práv a vměšování se do probíhajících konfliktů (srovnej viz Lake – Rotschild 2001). Dle Luttwaka je válka „funkční nástroj schopný řešit politické konflikty a nastolit mír, avšak pouze za předpokladu, že válečný střet bude ukončen až po dosažení kulminační fáze násilí, která vytvoří podmínky pro dlouhodobé mírové uspořádání.“ (Švestka 2008: 197) Ostatně i například Ramsbotham, Woodhouse a Miall (2005) uznávají, že konflikty ukončené vítězstvím jedné strany mají mnohem menší šanci na opětovné vypuknutí násilí než konflikty ukončené dojednaným příměřím.

Luttwak říká, že válka způsobí vyčerpání jedné nebo obou stran, případně může vyvolat společenské změny, které vyřeší příčiny války. Tento dříve přirozený mechanismus byl však podle něj narušen po vzniku OSN, kdy jsou války často ukončovány vnějším zásahem, který je veden dříve, než válka dojde k dosažení oné kulminační fáze násilí. Tento vnitřní zásah je veden především z důvodu tlaku ze společnosti západních zemí, která kvůli svému humanistickému založení reaguje na kruté obrazy války z médií, často za přispění takzvaného CNN efektu (Gilboa 2005; Švestka 2008). Příměří dojednaná za pomoci tohoto vnějšího zásahu končí mírovou dohodou pouze zřídka (což opět potvrzují Ramsbotham, Woodhouse a Miall (2005), když uvádějí, že v období po studené válce skončilo mírovou dohodou pouze méně než ¼ konfliktů); a období příměří jsou stranami konfliktu využívána k regeneraci a dočerpání sil, posilování svých pozic a přípravy na pokračování války (Luttwak 1999).

Pro tuto práci je relevantní Luttwakův závěr, že válka přináší mír, ale pouze pokud dosáhne do úrovně, které vytvoří podmínky pro mírové uspořádání a že tato úroveň není často dosahována kvůli vnějším zásahům, které neřeší příčiny konfliktu, ale nastolují příměří, které je ve výsledku mnohdy dočasné a je využíváno pouze jako příležitost k obnově sil vedoucí k obnově boje v budoucnu. Nazvěme tento vnější zásah „předčasným peacekeepingem“, neboť dle Luttwakovy teorie tento zásah přichází dříve, než dojde k tomu, že válka splní svoji funkci a vytvoří podmínky pro mír. Cílem této práce je tedy analyzovat aplikaci „předčasného peacekeepingu“ na Letní válku v Libanonu a sledovat, zda-li dle Luttwakovy teorie dochází k posílení hnutí Hizballáh. Pro potřeby práce vymezme tři kritéria, podle nichž bude posouzeno, zda se jedná v Letní válce o „předčasný peacekeeping“: 1) ukončení konfliktu za pomoci zásahu z vnější; 2) nesplnění cílů Izraele v konfliktu vlivem předčasného ukončení; 3) posílení Hizballáhu v období následného příměří. Čtvrtým případným kritériem[4] budiž 4) opakování ozbrojeného boje minimálně obdobné intenzity jako Letní válka v roce 2006.

2. Hizballáh před Letní válkou

Hizballáh byl založen v reakci na První libanonskou válku v roce 1982 jako šíitské hnutí odporu, plně se etabluje se svým programovým prohlášením v roce 1985. Vzhledem k tomu, že Hizballáh vznikl v důsledku přímé podpory islamistického Íránu (Šnaidauf 2002), usiloval nejdříve o vznik islamistické republiky v Libanonu a prováděl teroristické útoky zejména proti západním cílům či se na takových útocích podílel. Po uzavření Taifské dohody a ukončení libanonské občanské války v roce 1989 se Hizballáh zapojuje do politického systému země a zaměřuje se na gerilovou činnost proti izraelské přítomnosti v bezpečnostním pásmu na jihu Libanonu (Salem 2006). Již po uzavření Taifské dohody mělo dojít k odzbrojení všech milicí v Libanonu, tedy i Hizballáhu, k čemuž ovšem nedochází ani do dnes (Talbot – Harriman 2008). Kromě politické a gerilové činnosti je pro Hizballáh  příznačná rozsáhlá veřejně prospěšná činnost, zejména pro šíitskou komunitu. Na rozdíl od Hamásu, který má politickou a vojenskou činnost do značné části separované, Hizballáh tyto činnosti chápe jako vzájemně se doplňující a integrované (Šnaidauf 2002; Bar 2007).

K útokům Hizballáhu na Izrael, či přesněji na izraelské cíle v oblasti bezpečnostního pásma na jihu Libanonu, které Izrael okupoval spolu s Jiholibanonskou armádou, docházelo tedy i v 90. letech. Poměrně časté byly raketové útoky Hizballáhu a útoky na postavení izraelské armády v bezpečnostním pásmu. V roce 2000 dochází k izraelskému stažení z bezpečnostního pásma a vzniklé vakuum nezaplňuje ani libanonská armáda, ani jednotky mise OSN UNIFIL, ale především Hizballáh (Čejka 2008; Šnaidauf 2002). Hizballáh však dodává své ozbrojené aktivitě odůvodnění, když prohlašuje, že Izrael se nestáhl z malého území farem Šibá, které však Izrael, stejně jako OSN, považuje za součást Golanských výšin (Čejka 2008), navíc je dalším cílem Hizballáhu, který mu dává legimitu, také zničení Izraele a osvobození Jeruzaléma (Šnaidauf 2002). Po roce 2000 Hizballáh pokračuje v útocích zejména v oblasti farem Šibá, dochází také k občasným raketovým útokům či útokům na postavení izraelské armády při hranicích (Honig 2007), avšak dochází ke zdánlivému ochladnutí militantní aktivity Hizballáhu spolu s jeho silnějším pronikáním do libanonské politiky – v roce 2005 například Hizballáh získal 14 křesel z 128členného libanonského kabinetu (Montgomery – Pettyjohn 2010) a stává se dokonce součástí libanonské vlády (Honig 2007).

Izrael se v té době řídí politikou „strategické zdrženlivosti“, která vede k tomu, že vůči Hizballáhu nijak zásadně nezasahuje a ten v jižním Libanonu v podstatě nerušeně buduje své síly. Izrael se v té době omezuje především na diplomatické snahy a snahy zpravodajské k zastavení přísunu zbraní pro Hizballáh (Honig 2007). V roce 2004 dochází k přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1559, která vyzývá k odzbrojení všech milicí v Libanonu, což je vyvrcholení izraelské politiky „strategické zdrženlivosti“ na libanonské frontě, tato rezoluce všech není naplněna a ani Izrael, ani libanonská vláda, ani OSN ji nevynucují (Ibidem).

K tomuto odzbrojení tedy nedochází a od roku 2005 dochází k častějším útokům Hizballáhu proti Izraeli a intenzivnějšímu budování bojové infrastruktury na jihu Libanonu (Honig 2007) a v roce 2006 je již odhadováno, že Hizballáh disponuje přibližně 13 000 dělostřeleckými raketami typu Grad/Kaťuša s doletem až 30 kilometrů a ráží 122 milimetrů, ale také střelami Fajr-3 a Fajr-5 íránské provenience s doletem až 45–75 kilometrů a silnější náloží a také střelami Zelzal-2 z Íránu s doletem 150–200 kilometrů a velmi silnou náloží (Gardner 2006; Rao 2006), možná i íránské střely Nazeat 6 či Nazeat 10 s dosahem 100, respektive 140 kilometrů (Weitz 2006). K dispozici měl Hizballáh také až na 1 000 vycvičených bojovníků a přibližně 6 000 – 10 000 dobrovolníků (Rao 2006), kteří měli k dispozici řadu i pokročilých zbraňových systémů, mezi nimi například íránské protilodní střely C-802 (Gardner 2006). Weitz (2006) udává nižší počty bojovníků, přibližně 3 500, které již odrážejí počty bojovníků v Letní válce. Dále říká, že Hizballáh se na střet s Izraelem připravoval po šest let od izraelského stažení se z jižního Libanonu a v oblasti má vybudovanou rozsáhlou vojenskou infrastrukturu, připravené bunkry, úkryty zbraní, tunely, minové pole, výbušné systémy, zaměřené palebné pozice pro minomety a že bojovníci Hizballáhu jsou také často velmi dobře vycvičení a také vybavení.

3. Letní válka v Libanonu 2006

V době, kdy probíhala intenzivní operace izraelské armády v pásmu Gazy po únosu desátníka Gilada Šalita v roce 2006 Hamásem, dochází 12. července 2006 k útokům Hizballáhu na několik míst v severním Izraeli, zejména k útoku na skupinu izraelských vojáků u hranic s Libanonem. Při tomto útoku bylo několik vojáků zabito a dva zajati (Čejka 2008). Izrael v reakci spustil rozsáhlou vojenskou operaci a bombarduje pozice Hizballáhu, ale i libanonskou infrastrukturu na jihu Libanonu, v údolí Biká a také jižním Bejrútu. Během jednoho dne je spuštěna námořní i letecká blokáda Libanonu a probíhá intenzivní vzdušná kampaň, zatímco Hizballáh ostřeluje sever Izraele raketami typu Grad/Kaťuša, které často odpaluje z civilních objektů (Fayutkin 2008). Těchto raket během konfliktu vystřelil na 4 000, které zabily přes 40 izraelských civilistů a poničily přes 5 500 budov, přičemž se v dostřelu střel Hizballáhu ocitlo na 2 miliony izraelských civilistů (Weitz 2006). Během trvání války také zahynulo na 121 izraelských vojáků, přibližně 600 bojovníků Hizballáhu a 1 100 libanonských civilistů (Zimmerman 2010; Salem 2006).

Izraelským cílem nejdříve bylo osvobození dvou vojáků unesených Hizballáhem 12. července, tento cíl se později rozšířil o zastavení raketové palby Hizballáhu a odzbrojení Hizballáhu, po němž mělo dojít k rozmístění libanonské armády na jihu Libanonu (Lavie 2006), tedy naplnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1559 (Inbar 2007). Tyto cíle se však nepodařilo naplnit pomocí zvolené vzdušné kampaně, proto dochází 22. července 2006 ke spuštění pozemní operace, z počátku limitované a poté s cílem obsadit původní bezpečnostní pásmo po řeku Litaní, které Izrael v roce 2000 opustil (Weitz 2006; Čejka 2008). Do bojů bylo nasazeno až 30 000 izraelských vojáků, kteří se setkávají se silným odporem Hizballáhu, který byl na boj proti izraelské armádě v oblasti velmi dobře připraven, proto je jejich postup značně pomalý (Weitz 2006; viz kapitola 2).

Válka byla ukončena 14. srpna 2006 na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701, která mimo ukončení bojů vyzvala ke stažení Izraele z libanonského území a odzbrojení všech libanonských aktérů kromě oficiálních vládních jednotek a jednotek UNIFIL (Zimmerman 2010), také k posílení jednotek UNIFIL na jih od řeky Litaní na jihu Libanonu na 15 000 mužů a rozmístění dalších 15 000 vojáků libanonské armády v oblasti[5], embargo na dodávky zbraní pro nestátní aktéry a požaduje navrácení unesených izraelských vojáků (Salem 2006). Izrael však svých cílů ve válce nedosahuje a musí se z Libanonu stáhnout, což je do jisté části také vinou nedokonalé připravenosti izraelské armády na konflikt a nevhodné strategie, ale důležité je, že tato rezoluce byla vydána v době posílené izraelské pozemní aktivity v Libanonu s cílem konflikt co nejdříve ukončit (Inbar 2007).

Ke geopolitickému zarámování konfliktu je nutné dodat, že Letní válka v Libanonu není pouze dalším kolem arabsko-izraelských střetů, neboť se běžně uvádí, že Hizballáh jedná jako zástupná skupina Íránu (Susser 2007), dokonce až jako „íránské západní velitelství“[6] (Cordesman 2006: 3), případně ne jako proxy, ale jako klíčový spojenec, který by mohl v budoucnu jednat v zájmu Íránu (Ibidem), se kterým tvoří jistou šíitskou alianci. Írán stál již u samotného vzniku organizace v roce 1982, kdy byl Hizballáh zformován za pomoci členů íránských revolučních gard (Šnaidauf 2002). Hizballáh stále požívá značnou podporu od Íránu, ať už materiální ve formě dodávek zbraní, finanční, tak třeba ve výcviku svých bojovníků. Diskutuje se například, že Letní válka mohla být íránským pokusem o odpoutání pozornosti od svého jaderného programu (Salem 2006), mimo jiné také proto, že v den útoku Hizballáhu na Izrael 12. července 2006 došlo k setkání zahraničních ministrů stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německa s cílem diskutovat uvalení sankcí na Írán kvůli jeho jadernému programu (Talbot – Harriman 2008). Okolní sunnitské státy jako Jordánsko, Egypt či Saúdská Arábie z těchto důvodů ve skutečnosti doufaly v silnější úder, který by značně poničil Hizballáh, neboť by rády snížily vliv Íránu a destabilizující vliv šíitů a také dalších nestátních násilných aktérů v oblasti (Susser 2007).

4. Hizballáh po Letní válce do současnosti

Letní válka sice skončila značným zničením libanonské infrastruktury a přinesla Hizballáhu přibližně 600 obětí, samotné hnutí však ve výsledku posílila a rozhodně nedošlo ke zničení či ochromení Hizballáhu (Salem 2006). Ještě těsně před skončení války se odhadovalo, že Hizballáh stále disponuje přibližně méně než polovinou z původního počtu 13 000 střel Grad/Kaťuša, přičemž většina jeho střel s delším doletem byla zničena hned na začátku bojů (Siperco 2010). Především také nedochází k naplnění rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1559 a 1701 a odzbrojení Hizballáhu, který naopak po Letní válce za pomoci Sýrie a Íránu intenzivně doplňuje své síly. V roce 2010 se dokonce i libanonský prezident vyjádřil, že není možné – a nemělo by dojít k tomu, že řeknou v napjaté regionální situaci Hizballáhu, aby odzbrojil (Zimmerman 2010).

V současnosti je arzenál Hizballáhu odhadován na více jak 40 000 střel, přičemž jejich dostřel se stále zvětšuje. Kromě střel, které měl Hizballáh ve svém arzenálu před Letní válkou, se jedná například o střely M-600 syrského původu na tuhá paliva s dostřelem 250 kilometrů  s půltunovou hlavicí (Zimmerman 2010). Také množství bojovníků Hizballáhu značně vzrostlo (Fayutkin 2008). Montgomery a Pettyjohn (2010) uvádějí, že Hizballáh je v současnosti nejsilnější vojenskou mocí v Libanonu, neboť přes menší počty má vyspělejší a lepší vybavení než libanonské státní složky.

Mimoto Hizballáh pravděpodobně disponuje balistickými střelami Scud ze Sýrie, případně z Íránu za pomoci Sýrie (Ha’aretz 2010). Tyto střely mají dle verze dosah až 700 kilometrů a byly by tedy schopny zasáhnout celé území Izraele (Zimmerman 2010), a to z postavení na sever od řeky Litaní na jihu Libanonu. Objevily se i spekulace, že Hizballáh má ve svém arzenálu i chemické zbraně, které získal od Íránu či Sýrie, případně vyspělé protiletadlové zbraně . Od Íránu dostává Hizballáh ročně kromě materiální podpory ve formě zbraní až 200 milionů dolarů ve finanční pomoci. Kromě této pomoci má s nejvyšší pravděpodobností Hizballáh své buňky v řadě států, zejména v Jižní Americe, kde údajně získává peníze přes ochody s drogami (Pletka 2010; Zimmermann 2010).

Ve vnitro-libanonském prostředí se pozice Hizballáhu také značně posiluje. Hizballáh se prohlašuje za vítěze Letní války, prohlašuje se za ochránce libanonského lidu, neboť dle Hizballáhu to byl právě on, kdo zabránil Izraeli v ještě masivnější destrukci (Čejka 2008). Dokonce i libanonský ministr obrany se po válce vyjádřil, že Hizballáh poskytuje odstrašení proti Izraeli (Zimmerman 2010).

V libanonském prostředí, na něž se po Letní válce primárně zaměřuje, neboť k útokům na Izrael ze strany Hizballáhu prakticky nedochází (na rozdíl od intenzivní přípravy na konflikt), se Hizballáh profiluje jakožto hlavní reprezentant šíitů a má poměrně silné politické postavení (Zisser 2009). Je důležité zmínit, že Hizballáh je v současné době prakticky státem ve státě a vůdce hnutí Hasan Nasralláh a stále se objevují úvahy o tom, že usiluje o ustavení Šíitské Islámské republiky v Libanonu (Honig 2007). V roce 2008 dokonce obsadil část Bejrútu, aby si vydobyl ústupky na vládě ve věci vlastní telekomunikační sítě (Pletka 2010; The Middle East Reporter 2011) a volby v roce 2009 volební aliance pod vedením Hizballáhu s názvem Koalice 8. března prohrála jen těsně (Zisser 2009). Vnitrostátní požadavky na odzbrojení Hizballáhu se ze strany vlády sice množí, Hizballáh je však odmítá s tím, že zbraně potřebuje k ochraně Libanonu před Izraelem (The Middle East Reporter 2011).

S ohledem na sílu izraelské odpovědi na útok Hizballáhu z července 2006 a únos dvou izraelských vojáků, který vedl k  válce, se vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh nechal slyšet, že kdyby věděl, jak prudká bude izraelská reakce, tak by akci nenařídil (Rubin 2006). Podle Honiga (2007) totiž právě 12. července 2006 s rozhodnutím provést rozsáhlou odvetnou operaci končí izraelská politika „strategické zdrženlivosti“, ke které přistoupil v roce 1993 a opět začíná politika „strategického odstrašení“, která spočívá v masivní odvetě za každý čin proti izraelským zájmům a podle níž se Izrael řídil v letech 1948 – 1993, přičemž právě tato změna Hizballáh překvapila, neboť věřil, že Izrael bude zastrašen jeho raketovým arzenálem (Lavie 2006). To se nestalo a i přes posílení arzenálu Hizballáhu sledujeme, že i přes značné debaty o brzkém opakování konfliktu (Ibidem) k opakování bojů do dnešní doby nedochází, jakkoliv je patrné, že se na něj obě strany připravují (Siperco 2010) a výhledově je možné očekávat opětovné střetnutí Hizballáhu s Izraelem.

5. Platnost „předčasného peacekeepingu“ v Letní válce v Libanonu

Ke zjištění platnosti konceptu „předčasného peacekeepingu“ jak je definován v podkapitole 1. 2. této práce se věnujme platnosti kritérií v této podkapitole vymezeným[7]. Sledujeme, že Letní válka byla ukončena zásahem z vnější, tedy za pomoci rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která byla vydána 11. srpna 2006, tedy měsíc od začátku bojů 12. července 2006 (Alagha 2008), což naplňuje první kritérium. V době vydání této rezoluce docházelo k posilování pozemní kampaně izraelských ozbrojených sil na jihu Libanonu, které rezoluci urychlilo (Inbar 2007). Izrael v důsledku ukončení bojů neuspěl ani v jednom ze svých stanovených cílů – tedy osvobození unesených vojáků, ukončení hrozby raketové palby Hizballáhu (po skončení samotné palby v průběhu konfliktu) a odzbrojení Hizballáhu (Lavie 2006). To vše odpovídá druhému vymezenému kritériu „předčasného peacekeepingu“. Dalším krokem je zjištění platnosti třetího vymezeného kritéria, zda Hizballáh používá toto příměří dané rezolucí RB OSN k doplnění poničených sil, případně načerpání nových.

Salem (2006) krátce po skončení Letní války uvádí, že rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701, která boje ukončila, je dobrým krokem vpřed, neboť zavádí v jižním Libanonu rozmístění libanonské armády, spolu s posílením jednotek mise OSN UNIFIL. McGirk a Klein (2006) však uvádějí, že Hizballáh pokračuje v aktivitách na jihu Libanonu a že jeho odzbrojení buď ze strany libanonské armády nebo vojáků UNIFIL je v nedohlednu a dochází k doplňování arzenálu Hizballáhu za pomoci pašování ze Sýrie a Íránu. Dle McGirka a Kleina (2006) již na konci roku 2006 měl Hizballáh v zásobě na 20 000 raket, čili více jak před Letní válkou. Inbar (2007) k tomuto uvádějí, že jednotky UNIFIL ukazují jenom velmi malou ochotu k použití síly k naplnění rezolucí RB OSN, a to i ve věci pašování zbraní ze Sýrie, a mimo to ještě zabraňují izraelským snahám monitorovat situaci. V roce 2006 dokonce francouzský velitel sil UNIFIL pohrozil, že pokud se izraelská letadla monitorující pašování zbraní přiblíží k jeho jednotkám, budou sestřelena (Inbar 2007). McGirk a Klein (2006) rovnou uvádějí, že je až ironické, že Izrael měl za cíl ve válce Hizballáh značně oslabit – a Hizballáh přitom naopak posílil. Sledujeme tedy, že dochází ke značnému posílení Hizballáhu – a srovnáme-li data z kapitol 2 a 4 této práce, vidíme, že Hizballáh zvýšil svůj arzenál z 13 000 střel před vypuknutím bojů v roce 2006 na až více jak 40 000 střel v současnosti, čili došlo ke ztrojnásobení jejich počtu i přes závěry rezoluce RB OSN a posílení jednotek UNIFIL a rozmístění libanonské armády na jihu Libanonu. Také dostřel střel a jejich užitná nesená hmotnost se zvýšily, stejně jako došlo k zisku dalších bojových prostředků a schopností (Zimmerman 2010), roste i počet bojovníků Hizballáhu. To vše podporuje platnost i třetího kritéria platnosti konceptu „předčasného peacekeepingu“ na Letní válku v Libanonu.

Případné poslední čtvrté kritérium naplněno není, neboť k opakování ozbrojeného boje podobné intenzity jako Letní válka do dnešní doby nedochází. Faktem nicméně je, že nedochází ani k vyřešení konfliktu. Často se ovšem objevuje názor, že další kolo bojů je nevyhnutelné (Inbar 2007; Siperco 2010) – i když Hizballáh prohlašuje, že další konflikt vypukne nejspíše z důvodu izraelské preempce raketové hrozby Hizballáhu (McGirk – Klein 2006). Další důvody mohou být odplata případného izraelského útoku na íránská jaderná zařízení, či v případě dalšího vyhroceného bojového střetnutí Izraele s Hamásem v pásmu Gazy jako snaha o otevření další fronty (Bar 2007; Salem 2006).

6. Závěr

V létě 2006 vedl Izrael s Hizballáhem ozbrojený konflikt, dokonce až o rozměru války (srovnej viz Vasquez 2009), vyprovokovaný útokem Hizballáhu na Izrael. Tento konflikt trval 34 dní, než byl přerušen kvůli rezoluci Rady bezpečnosti OSN vyzývající k přerušení bojů. Kvůli tomuto přerušení války Izrael nenaplňuje své válečné cíle a je nucen spoléhat se na režim rezoluce RB OSN č. 1701, který je však slabý a chybí ochota jej dodržovat, a proto není Hizballáhem dodržován a Hizballáh je v současné době mnohem silnější než před vypuknutím bojů v roce 2006 (Zimmerman 2010).

Sledujeme, že dochází k naplnění všech tří hlavních kritérií vymezených pro určení platnosti konceptu „předčasného peacekeepingu“ dle teorie Edwarda Luttwaka, tedy 1) ukončení konfliktu za pomoci zásahu z vnější; 2) nesplnění cílů Izraele v konfliktu vlivem předčasného ukončení; 3) posílení Hizballáhu v období následného příměří. Čtvrté určené kritérium, tedy opětovné vypuknutí bojů velké intenzity se sice do dnešní doby nenaplňuje, je však pravděpodobné, že v průběhu času bude naplněno, neboť nedošlo k vyřešení konfliktu a obě strany se na ozbrojené střetnutí připravují (Montgomery – Pettyjohn 2010). Koncept „předčasného peacekeepingu“ je tedy v případě Letní války v Libanonu naplněn, čímž se tento konflikt řadí do početné skupiny konfliktů, v nichž nebyla dle Luttwaka nechána příležitost válce, aby sama bez vnějšího zásahu zajistila mír a konflikt se prodlužuje, přičemž jeho vyřešení je v současné době v nedohlednu a místo vyřešení se naopak obecně očekává opakování bojů v budoucnosti.

7. Použitá literatura

Alagha, J. (2008): The Israeli-Hizbullah 34-day War. Causes and Consequences. Arab Studies Quarterly, Vol. XXX, Is. 2, Spring 2008, pp. 1–22.

Bar, S. (2007): Deterring Nonstate Terrorist Groups. The Case of Hizballah. Comparative Strategy, Vol. XXVI, Is. 5, October 2007, pp. 469–493.

Cordesman, A. (2006): Preliminary “Lessons” of the Israeli-Hezbollah War. Washington, DC: Center for Strategic and International Studies, on-line verze (http://csis.org/files/media/csis/pubs/060817_isr_hez_lessons.pdf), ověřeno k 14. 3. 2012.

Čejka, M. (2008): Izrael a Palestina. Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal.

Fayutkin, D. (2008): The Second Lebanon War. A One-Year Perspective. Defense & Security Analysis, Vol. XXIV, Is. 2, June 2008, pp. 213–216.

Gardner, F. (2006): Hezbollah missile threat assessed. BBC News, dostupný on-line (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/5242566.stm), ověřeno k 14. 3. 2012.

Gilboa, E. (2005): Global Television News and Foreign Policy. Debating the CNN Effect. International Studies Perspectives, Vol. VI, Is. 3, August 2005, pp. 325–341.

Ha’aretz (2010): Syria feeling the heat after ‚Scud deal‘ exposed, on-line verze (http://www.haaretz.com/print-edition/news/syria-feeling-the-heat-after-scud-deal-exposed-1.284643), ověřeno k 14. 3. 2012.

Honig, O. (2007): The End of Israeli Military Restraint. Out with the New, in with the Old. Middle East Quarterly, Vol. XIV, Is. 4, Winter 2007, pp. 63–74.

Inbar, E. (2007): How Israel Bungled the Second Lebanon War. Middle East Quarterly, Vol. XIV, Is. 3, Summer 2007, pp. 57–65.

Lake, D. – Rotschild, D. (2001): Containing Fear. The Origins and Management of Ethnic Conflict. In: Brown, M. – Coté Jr., O. – Lynn-Jones, S. – Miller, S. (eds. 2001): Nationalism and Ethnic Conflict. Cambridge: MIT Press, s. 126–160.

Lavie, E. (2006): The Israel-Hizbullah War. A Zero-Sum Game for Everyone? Tel Aviv: The Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies.

Luttwak, E. (1999): Give War a Chance. Foreign Affairs, Vol. LXXVIII, Is. 4, July – August 1999, pp. 36–44.

McGirk, T. – Klein, A. J. (2006): Are Israel and Hezbollah squaring off to fight again?, dostupný on-line (http://www.lebanonwire.com/0612MLN/061208130TME.asp), ověřeno k 14. 3. 2012.

Middle East Reporter (2011): Why Can’t Hizbullah’s Weapons Be Put under State Control?. Vol. CXXXX, Is. 1244, 4/2/2011,  pp. 8–10.

Montgomery, E. B. – Pettyjohn, S. L. (2010): Democratization, Instability, and War. Israel’s 2006 Conflicts with Hamas and Hezbollah. Security Studies, Vol. XIX, Is. 3, July – September 2010, pp. 521–554.

Pletka, D. (2010): Assessing the Strength of Hezbollah. American Enterprise Institute for Public Policy Research, dostupný on-line (http://www.aei.org/speech/100151), ověřeno k 14. 3. 2012.

Ramsbotham, O. – Woodhouse, T. – Miall, H. (2005): Contemporary Conflict Resolution. Cambridge: Polity, s. 159–184.

Rao, P. (2006): Analysis: Hezbollah a force to be reckoned with. The International Institute for Strategic Studies, dostupný on-line (http://www.iiss.org/whats-new/iiss-in-the-press/press-coverage-2006/july-2006/hezbollah-a-force-to-be-reckoned-with/), ověřeno k 14. 3. 2012.

Rubin, S. (2006): To end Iran standoff, plan for war, Middle East Forum, dostupný on-line (http://www.meforum.org/1026/to-end-iran-standoff-plan-for-war), ověřeno k 14. 3. 2012.

Salem, P. (2006): The Future of Lebanon. Foreign Affairs, Vol. LXXXV, Is. 6, Nov/Dec 2006, pp. 13–22.

Siperco, D. (2010): Shield of David. The Promise of Israeli National Missile Defense. Middle East Policy,Vol. XVII, Is. 2, Summer 2010, pp. 127–141.

Susser, A. (2007): The Struggle For Lebanon. What Is It Really About? Tel Aviv: The Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies.

Šnaidauf, J. (2002): Libanonský Hizballáh. Vznik a transformace hnutí 1982-2000. Praha: AMO.

Švestka, J. (2008): Soudobé strategické myšlení. In: Galatík, V. – Krásný, A. – Zetocha, K. (eds. 2008): Vojenská strategie. Ministerstvo obrany České republiky: PIC MO.

Talbot, B. – Harriman, H. (2008): Disarming Hezbollah. Mediterranean Quarterly, Vol. XIX, Is. 4, Fall 2008, pp. 29–53.

Vasquez, M. (2009): The War Puzzle Revisited. Cambridge: CUP.

Weitz, P. (2006): Hezbollah, Already a Capable Military Force, Makes Full Use of Civilian Shields and Media Manipulation. The Jewish Institute for National Security Affairs, dostupný on-line (http://web.archive.org/web/20080107090241/http://www.jinsa.org/articles/articles.html/function/view/categoryid/158/documentid/3504/history/3,2360,655,158,3504), ověřeno k 14. 3. 2012.

Zimmerman, K. (2010): Arming Hezbollah. Syria’s Alleged Scud Missile Transfer. American Enterprise Institute for Public Policy Research, dostupný on-line (http://www.criticalthreats.org/lebanon/arming-hezbollah-syrias-alleged-scud-missile-transfer), ověřeno k 14. 3. 2012.

Zisser, E. (2009): Lebanon. New Government, Old Problems. Tel Aviv: The Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies.

18. května 2012
Český národ opět prožívá hokejové opojení. Česká reprezentace (snad trochu překvapivě?) porazila Švédy a bude hrát o medaile, při čemž si však musí nejprve poradit se Slováky. Každopádně to beru tak, že „úkol byl splněn“ fakticky postupem do čtvrtfinále. Český tým prokázal, že patří mezi osm nejlepších, což by asi měla být „povinnost“. Teď už je to vabank, kde se žádné zaváhání neodpouští, a proto si budu velice vážit jakéhokoliv dalšího úspěchu. (Nemám rád ty, kdo uznávají jedině zlato, a pokud hokejisté přivezou stříbro či bronz, koukají se na ně skrz prsty.) Jenom bych vítal, kdyby Češi projevovali tolik vlastenectví a hrdosti také jindy než při hokejovém mistrovství.

17. května 2012
Není to tak dávno, co uplynulo sto let od potopení Titaniku. Také z toho důvodu vyšla skutečně vynikající kniha Titanic: Nikdo nechtěl uvěřit, která ze záplavy publikací na tohle téma hodně vybočuje. Není to totiž obvyklý popis událostí, ale originální a komplexní analýza, jež si všímá i méně známých faktů. Mj. vyvrací různé oblíbené mýty, klade provokativní otázky a občas dochází k překvapivým závěrům. Pro zajímavost, paradoxně nejlepší by asi bylo, kdyby loď narazila do ledovce přímo čelně! Byla by sice poškozena, takřka jistě by ale nešla ke dnu. Více už si v knize přečtěte sami.

15. května 2012
Občan: „Pane hejtmane, já jsem už o vás tolik slyšel…“ David Rath: „Pche! Ale prokázat mi to nemůžete!“ Tak tenhle výborný vtip dostal novou rovinu. Je opravdu pikantní, že v korupční aféře, v níž jde o desítky milionů korun, hraje ústřední úlohu právě David Rath, který vždy vášnivě dštil oheň a síru na svoje údajně zkorumpované politické soupeře. Může to být (po rozsudku nad Vítem Bártou) další signál, že se zde něco přece jen obrací k lepšímu? Je ta kauza součástí něčeho většího? Měli by se bát i další „kmotři“? Otázek je zatím víc než odpovědí, ale Davida Ratha určitě litovat nebudu. :‑)

14. května 2012
Rusko zahájilo zkoušky italského obrněného vozidla Centauro a zvažuje licenční produkci. Vypadá to tedy na repete scénáře s výsadkovými loděmi třídy Mistral či obrněnými automobily IVECO LMV. Rád bych tu zdůraznil, že z mé strany nejde o kritiku zmíněné techniky (ostatně jsem známý i coby velký fanda LMV), nýbrž jen o údiv nad tím, proč Rusko kupuje tolik západních zbraní. Samozřejmě vítám, že se zapojuje do mezinárodní zbrojní spolupráce, ale proč tak stojí o italské kolové obrněnce, když má skvělý typ BTR‑90? Podobně jako v případě Mistralu a LMV to zřejmě není čistě vojenské rozhodnutí, ale stojí za tím i nějaké specifické ekonomické (a)nebo politické faktory.

12. května 2012
Podíval jsem se na starý (z roku 1985 pocházející) propagandistický film Zelená léta, jenž formou čtveřice krátkých příběhů ukazuje život vojáků ČSLA. Popravdě, jako film je to hodně slabé, místy je to „tak blbý, až je to hezký“ (zaujal mě snad jen výkon Marka Vašuta), ale vysoce zajímavé je to z jiného důvodu. Jsou tam totiž krásné záběry z cvičení ČSLA a Varšavské smlouvy, které zachycují použití řady typů pozemní i letecké techniky. Pro fandy vojenství tedy poměrně hodnotné dílo.

10. května 2012
Diskuse o mezinárodních vztazích. Zřejmě nebude žádné překvapení, že se hlásím ke škole realismu. Jestli to někoho zajímá detailně, jsem zhruba někde mezi post‑klasickým realismem a anglickým soft‑realismem, ale každopádně tvrdím, že dění na mezinárodní scéně primárně určují státy a jejich vojenské, ekonomické, politické a další zájmy. Existuje velice výstižný citát: „Žádnému národu nelze věřit za hranici jeho vlastních národních zájmů.“ Koho byste tipovali na autora? Snad Bismarck? Churchill? Nebo de Gaulle? Kdepak, to řekl jistý pan George Washington! Věřil sice v ideály americké revoluce, ale současně byl realistou a chápal povahu mezinárodních vztahů. Jen supervelmoc jako USA si může v zahraniční politice dovolit jistou míru idealismu, ovšem ani ta nikdy nepůjde proti národním zájmům.

8. května 2012
Obávám se, že v dnešní sváteční den, tedy 67. výročí konce druhé světové války v Evropě, budu poněkud pesimistický. Musím ale prostě upozornit, že potenciál potíží, jimž nyní Evropa čelí, by docela dobře mohl zahrnovat i nový válečný konflikt. Ekonomická krize, již zcela evidentní krach eura a posléze zřejmě i celé stávající koncepce EU, sociální a kulturní problémy s imigranty (zejména pak z muslimských států), nárůst politického extremismu, to vše může mít i následky s vojenskou dimenzí. A já striktně realisticky radím, že i na takový scénář bychom se měli připravovat.

7. května 2012
Mezi nejlepší životopisy, které jsem četl, určitě patří kniha Jeho Excelence George Washington od Josepha J. Ellise. Není to apologetické opěvování živoucího boha ani politicky korektní moralizování (nyní je velice „v módě“ připomínat, že Washington vlastnil spoustu otroků), nýbrž vysoce realistický portrét muže, který přes některé osobní chyby i omyly v úsudku dokázal naprosto mimořádné věci a zapsal se do historie zcela výjimečným způsobem. Kniha vyzdvihuje z Washingtonova odkazu zejména to, co je v podstatě i nosným motivem americké zahraniční politiky, a sice spojení zásadového idealismu a pragmatického realismu, díky kterému dokázala Amerika vybudovat globální impérium.

6. května 2012
Konečně mi vyšla již mnohokrát plánovaná návštěva zahradní železnice v Drásově. Jde o velmi působivou expozici průmyslových úzkorozchodných (600 mm) drah, jež obsahuje nejen spoustu lokomotiv a vagónů, ale také (nebo spíše zejména) funkční dráhu o délce 400 m s patnácti výhybkami a množstvím provozních budov i další technické výbavy. Velice rád jsem se nechal okouzlit přesvědčivou iluzí dávno minulých dob, kdy měla technika své romantické kouzlo. Srdečně doporučuji.

4. května 2012
Potíže s tzv. vládní letkou Armády ČR. Bohužel to není nic překvapivého, je to jen další důkaz toho, že se u nás vojenská technika kupuje nekoncepčně a věci se řeší „ad hoc“, nikoliv se středně‑, či dokonce (nedej Bože) dlouhodobým výhledem. Jako by nestačily ty zatracené Casy… (Ještě si snad někdo myslí, že to byl správný výběr?) Pokládám za legitimní se ptát, zda skutečně nezbytně potřebujeme tolik letadel k přepravě VIP. Byl bych velmi rád, kdyby tým odborníků ze státního i soukromého sektoru vytvořil komplexní studii celé vzdušné dopravy AČR, v níž by bylo přesně a jednoznačně sděleno, jaké kapacity potřebujeme a jaká technika je může nejefektivněji pokrýt. To toho opravdu chci tolik?

2. května 2012
Pořád se něco děje. Uplynul rok od likvidace Usámy bin Ládina, jeho teroristická síť je značně poškozená, radikální islám jako ideologie a hnutí ovšem nadále představuje hlavní hrozbu. Soudruzi z Pekingu ukázali, že mají smysl pro humor, když vyzvali USA a Rusko k „drastické redukci jaderných arzenálů“. Nejdřív by si ale mohli zamést před svou vlastní Velkou čínskou zdí. A premiér Petr Nečas udělal (podle mě) jeden ze svých nejlepších personálních kroků, a sice jmenování Petra Fialy ministrem školství. Zřejmě poprvé na té židli sedí špičkový expert. Přeji mu hodně zdaru a štěstí.

1. května 2012
Svátek lásky a práce se (jako obvykle) stal zejména svátkem demonstrací. Nikdy jsem se netajil tím, že na žádnou demonstraci bych nikdy ze zásady nešel, přestože bych s jejím obsahem sebevíce souhlasil. Prostě zastávám názor, že politika se nemá dělat na ulici, nehledě k tomu, že je mi hodně nepříjemné být součástí davu. Vzhledem ke své povaze upřednostňuji jiné formy politické aktivity. Dnešní den jsem proto prohlásil za relaxační a strávil jsem jej na pláži na Brněnské přehradě.

Nová zpravodajská agentura v USA

Pentagon oznámil úmysl vytvořit novou vojenskou zpravodajskou agenturu – Defense Clandestine Service – která má věnovat dodatečnou pozornost některým globálním potenciálním hrozbám (primárně Íránu a Číně). Motivem pro tenhle krok je skutečnost, že hlavní vojenská zpravodajská služba, Defense Intelligence Agency (DIA), je v současnosti primárně zaměřena na tradiční vojenské hrozby v souvislosti s působením USA ve válečných zónách (Irák, Afghánistán). Potřeba zaměřit pozornost na Tichomoří a Írán tak má být vyřešena zřízením nové agentury, do níž má přejít 15 procent personálu DIA. Kritici ale poukazují na to, že tyhle hrozby jsou nepochybně velmi detailně rozpracovány hlavní americkou zahraniční výzvědnou službou, CIA, a vytvoření nové služby je jenom zbytečnou duplikací (což ale není v americké zpravodajské komunitě sestávající z 16 vládních a desítek soukromých agentur nic překvapivého). Nepochybným faktorem je tady tradiční rivalita mezi CIA a DIA. Tohle oznámení zároveň přišlo pouze týden po tom, co byl do čela DIA nominován Lt.Gen. Michael Flynn, který předtím působil ve Spojeném velitelství speciálních operací (JSOC) a byl známým kritikem vojenského zpravodajství v Afghánistánu. Právě tahle nominace je podle mnohých komentátorů potvrzením dominance speciálních sil a operací v rámci transformace amerických ozbrojených sil.

http://www.defensenews.com/article/20120424/DEFREG02/304240003/New-Pentagon-Spy-Agency-Focus-Iran-China

Stop britskému vojenskému exportu do Argentiny

Kvůli vyostřování sporů o Falklandské ostrovy se britská vláda rozhodla zastavit export vojenského materiálu a techniky do Argentiny. Od roku 1998 ale britské firmy neprodaly tomuto jiho-americkému státu žádný produkt, který by posílil jeho ozbrojené síly a vzájemný obchod za posledních pět let dosáhl hodnoty pouhých 3 mil. liber. V praxi se tedy nejedná o nijak výrazný krok, ale v souvislosti s Falklandským sporem má jasný symbolický význam.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-17858361

Posílení operací bezpilotních letounů nad Jemenem

Bílý dům se rozhodl posílit pravomoci CIA a Joint Special Operations Command (JSOC) v nasazování bezpilotních letounů nad Jemenem. Konkrétně se jedná o povolení tzv. „signature strikes“, tedy pravomoc zaútočit na podezřelý cíl bez jasného potvrzení identity pouze na základě nepřímých zpravodajských důkazů (podobnou pravomocí disponuje CIA a JSOC v Pákistánu). Doposud se útoky „dronů“ v Jemenu omezovaly pouze na teroristy nacházející se na tajných seznamech CIA a JSO, a jejichž lokace a identita mohla být při útoku jednoznačně potvrzena. Tenhle krok tak povede jednoznačně k posílení kampaně bezpilotních letounů nad Jemenem a nejspíš i k vyššímu počtu zabitých teroristických lídrů. Otázkou je ale dopad na popularitu Al-Kájdy v Jemenu (již dnes je patrný nárůst) a samotný vnitrostátní regionální konflikt.

http://www.washingtonpost.com/world/national-security/white-house-approves-broader-yemen-drone-campaign/2012/04/25/gIQA82U6hT_story.html
http://www.nytimes.com/2012/04/26/world/middleeast/us-to-step-up-drone-strikes-inside-yemen.html?_r=1&ref=middleeast&cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link13-20120426

Pád rumunské vlády

Pouze dva měsíce po svém nástupu byla rumunská středo-pravá koaliční vláda sesazena po úspěšném parlamentním hlasování o nedůvěře. To bylo vyvoláno velmi nepopulárními úspornými opatřeními. Prezident Traian Basescu teď pověřil sestavením nového kabinetu opozičního levicového lídra Viktora Pontu. Parlamentní volby se mají uskutečnit v listopadu.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17870304

První kolo francouzských prezidentských voleb

První kolo francouzských prezidentských voleb skončilo vítězstvím opozičního socialistického kandidáta Francoise Hollanda, který získal 28,6 % hlasů. Současný prezident Sarkozy skončil na druhém místě s 27,1 % a za ním se umístila populistická krajně-pravicová kandidátka Marine Le Pen s 18,1 % (přes 6 milionů hlasů). Na čtvrté příčce pak skončil kandidát komunistů Melenchon s 11 %. Účast na volbách přesáhla 80 %. Do druhého kola, které se uskuteční 6. května, tak postupuje Holland a Sarkozy.
Tyto prezidentské volby jsou mnohými označovány za jedny z nejdůležitějších v posledních dekádách. Po prvé v historii V. republiky neobhájil úřadující prezident svou vedoucí pozici. Mnohé ale daleko víc znepokojuje velký úspěch krajní pravice, která signalizuje rostoucí xenofobní a proti-muslimské nálady ve francouzské společnosti. Právě hlasy těchto voličů budou klíčové pro současného prezidenta. Zatímco Holland má téměř jistou podporu voličů Melenchoma, Sarkozy si voliči Le Penové Národní fronty nemůže být až tak jistý. Podle průzkumu má podporu asi 60 % z nich, přičemž samotná Le Penová ho otevřeně s velkou pravděpodobností nepodpoří, neboť právě její strana aspiruje na post hlavní opozice vůči levici. Porážka Sarkozyho by mohla vést k oslabení pozice jeho Unie pro lidové hnutí (UMP), jež je doposud hlavní pravicovou sílou v zemi, což by hrálo do karet Národní frontě. Také podle průzkumů je favoritem na příštího francouzského prezidenta Hollande, který by mohl v druhém kole získat 56 %. Síly jsou ale poměrně vyrovnané a nic ještě není jisté.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17814785

Vládní krize v Nizozemí

Nizozemský premiér Mark Rutte odevzdal královně Beatrix rezignaci svého kabinetu po tom, co se parlamentní strany nedokázaly dohodnout na dodatečných škrtech v rozpočtu, které jsou zapotřebí k splnění podmínek nedávno přijatého evropského finančního paktu. Dodatečné škrty odmítla podpořit Strana svobody (PVV) populistického politika Geerta Wilderse, jejíž podpora v parlamentu byla pro menšinovou vládu klíčová. Země teď směřuje k předčasným parlamentním volbám.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17811509
http://www.nytimes.com/2012/04/23/world/europe/netherlands-expected-to-press-ahead-on-austerity-cuts.html?ref=world

Další modernizace norských ozbrojených sil

Norské ministerstvo obrany oznámilo plán investovat 1,74 mld. dolarů do modernizace a nákupu nových obrněných vozidel, bezpilotních průzkumných letounů a dalších průzkumných pozemních systémů. Minulý měsíc byl zvěřejněn dokument nastiňující dlouhodobou obrannou politiku země, který počítá se 7 % nárustem výdajů na obranu. Velká část těchto peněz sice poputuje na akvizici nových F-35 JSF, ale pozemní síly získají také část prostředků.

http://www.defensenews.com/article/20120423/DEFREG01/304230006/Norway-Plans-1-74B-Procurement-Upgrades

USA získaly přístup k datům evropských aerolinek

Evropský parlament schválil kontroverzní zákon umožňující přístup amerických úřadů k osobním informacím pasažérů aerolinek operujících v rámci EU. Zastánci zákona vidí toto rozhodnutí jako důležitý krok v boji proti terorismu, jeho oponenti se obávají možného zneužití informací.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17764365

Setkání NATO  v Bruselu

18. dubna se v Bruselu setkali představitelé NATO, aby prodiskutovali plán postupného stahování jednotek z Afghánistánu v příštích dvou letech a doladili agendu pro nadcházející květnový summit v Chicagu. Francie, Německo a Nizozemí se zároveň domluvily na posílení schopností a kapacit evropských členských států pro tankování za letu, jejichž slabiny odhalila kampaň v Libyi. Zároveň bylo oznámeno, že sedm členských států se společně s USA zúčastní historicky první válečné hry „Schriever Wargame 2012 International“ zaměřené na obranu vesmírného a kybernetického prostoru, jež má probíhat 19. až 26. dubna.

http://www.defensenews.com/article/20120418/DEFREG02/304180005/NATO-Allies-Discuss-Afghan-Withdrawal-Plan-Summit
http://www.defensenews.com/article/20120418/DEFREG01/304180013/NATO-Trio-Team-Up-Boost-Air-Refueling-Capacity
http://www.defensenews.com/article/20120418/DEFREG02/304180009/7-NATO-Countries-Join-U-S-Schriever-Wargame
http://www.act.nato.int/index.php/activities/seminars-symposia/schriever-wargame-2012

Začátek soudního procesu s Breivikem

16. dubna byl v norském Oslu zahájen ostře sledovaný soudní proces s pachatelem loňských teroristických útoků Andersem Breivikem. Obviněný se k útokům přiznal, ale odmítá svou vinu a své činy hájí jako akt sebe-obrany. Soud má za úkol posoudit trestní odpovědnost pachatele, přičemž má k dispozici dva protichůdné psychiatrické posudky. Pokud bude Breivik shledán vinným, hrozí mu 21 let za mřížemi (s možností pozdějšího prodloužení). V opačném případě skončí na psychiatrické léčebně. Proces by měl trvat 10 týdnů.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17724535

Soud s teroristy v Dánsku

V Dánsku byl zahájen soudní proces se čtyřmi muži obviněními z plánování bombového útoku na noviny Jyllands-Posten, které v roce 2005 zveřejnily karikaturu proroka Mohameda. Útok byl plánován na den, kdy měl budovu redakce navštívit korunní princ Frederik. Tři podezřelí se švédským občanstvím a Tunisan byli zadrženi v prosinci 2010, ale svou vinu popírají. Pokud budou usvědčeni, hrozí jim 14 až 16 let ve vězení.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17698436

Cameron na návštěvě Myanmaru

13. dubna podnikl David Cameron jako první britský premiér v dějinách státní návštěvu Myanmaru (Barmy). Je tak prvním západním lídrem, který zemi navštívil po nedávných demokratických parlamentních volbách. 19. dubna se evropští diplomaté domluvili na pozastavení většiny sankcí vůči režimu (s výjimkou zbrojního embarga). Někteří komentátoři se ale obávají, že tento krok přišel příliš brzy a není vůbec jisté, zda se reformní proces nezastaví.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-17698526?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link10-20120413
http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-17769063?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link9-20120419

Nový protiteroristický zákon ve Francii

Francouzská vláda schválila návrh nového protiteroristického zákona, který prosadil prezident Sarkozy po sérii útoků na jihu země z minulého měsíce. Pokud bude schválen, stane se podněcování a propagování terorismu trestným činem. Trestným činem bude rovněž účast na výcvikových kempech v zahraničí či pravidelné sledování podezřelých internetových stránek propagujících terorismus. Podezřelý by tak mohli být souzeni ještě před tím, než spáchají jakýkoli útok. Část komentátorů ale soudí, že protiteroristický legislativní arzenál je dost silný a obviňuje Sarkozyho z politického využívání této situace v nadcházejících volbách. Někteří analytici a soudci navíc pochybují o uplatňování některých jeho navrhovaných opatření v praxi. Návrhem se teď bude zabývat parlament.

http://online.wsj.com/article/SB10001424052702304444604577337922157228262.html?mod=googlenews_wsj

Evropský soudní dvůr podpořil vydání Abú Hamzy

Evropský soud pro lidská práva potvrdil legálnost rozhodnutí britských úřadů vydat radikálního duchovního Abú Hamzy Masrího a dalších čtyř podezřelých teroristů do USA. Američané viní Masrího z podpory Al-Káidy a Tálibánu. Rozhodnutí soudu je jedno z nejdůležitějších od 09/11, protože uznává dodržování lidských práv v amerických věznicích s maximálním zabezpečením. Britové ale budou muset počkat s jeho vydáním až do doby, kdy bude rozsudek konečný. Očekává se totiž, že obvinění se odvolají.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-17657814

Plán modernizace polského námořnictva

Polské ministerstvo obrany zveřejnilo dokument nastiňující program modernizace námořnictva na léta 2012 až 2030. Na základě tohoto konceptu by mělo být ročně vynaloženo 900 mil. zlotých na modernizaci stávající flotily a pořízeny by měly být mj. tři nové ponorky či tři nové lodě. V současnosti disponuje polské námořnictvo flotilou 86 plavidel, z nichž ale zůstane po roce 2022 podle odhadů ministerstva obrany bojeschopných pouze 22.

http://www.defensenews.com/article/20120411/DEFREG01/304110008

Santorum odstupuje z boje

Rick Santorum, druhý nejsilnější favorit republikánských primárek, oznámil 10. dubna pozastavení své kampaně a stažení své kandidatury na prezidenta. Santorovo rozhodnutí přišlo nedlouho po tom, co Romney zvítězil ve Wisconsinu, Marylandu a Washingtonu. Podle nejnovějších průzkumů hrozila Santorovi také porážka v jeho domovském státě, Pensylvánii. Přestože Santorum už neměl šanci Romneyho dohnat, díky jeho silné podpoře reálně hrozilo, že Romney nezíská dostatečný počet delegátů, což nahrávalo do karet prezidentu Obamovi. V kampani tak už setrvávají jenom Ron Paul a Newt Gingrich. Nikdo už ale nepochybuje o tom, že hlavním kandidátem republikánů v nadcházejících prezidentských volbách bude Mitt Romney. Santorum se nicméně nechal slyšet, že jeho boj ještě zdaleka nekončí a je velmi pravděpodobné, že za čtyři roky o něm uslyšíme znovu.

http://www.nytimes.com/2012/04/11/us/politics/rick-santorum-withdraws-from-republican-race.html?hp

Ratifikují USA CTBT?

V USA se opět rozpoutala debata o ratifikaci mezinárodní smlouvy CTBT (Comprehensive Nuclear Test-Ban Treaty) zakazující jaderné exploze pro civilní či vojenské účely. Tu v roce 1996 podepsal tehdejší prezident Clinton, ale v roce 1999 neprošla její ratifikace Senátem. Obnovení debaty rozproudila nejnovější studie Národní akademie věd, podle které si můžou USA udržet bezpečný a efektivní jaderný arzenál i bez jakéhokoli testování. Poslední test jaderné zbraně proběhl v USA v roce 1992.

http://www.defensenews.com/article/20120410/DEFREG02/304100009/U-S-Renews-Debate-Over-Comprehensive-Nuclear-Test-Ban-Treaty

Druhá psychologická studie Breivika

Druhý psychologický posudek shledal pachatele loňských teroristických útoků v Norsku, Anderse Breivika, duševně zdravým a příčetným. Tato studie je v rozporu s prvním posudkem zveřejněným v listopadu, podle kterého trpí Breivik paranoidní schizofrenií a v době spáchání útoků byl nepříčetný. Soudní proces bude zahájen 16. dubna a porota bude při svém rozhodování brát do úvahy oba posudky. Breivik skončí buď v psychiatrické léčebně nebo ve vězení, přičemž maximální možný trest je 21 let.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17663958

Výročí bosenské války

6. dubna uplynulo přesně 20 let od vypuknutí bosenské války, která si vyžádala na 100 000 životů a byla nejkrutějším konfliktem v Evropě od konce druhé světové války.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17636640

Rezignace srbského prezidenta

4. dubna oznámil srbský prezident Boris Tadic svou rezignaci. Tento krok mu umožní opětovně kandidovat ve volbách 6. května a zároveň je vnímán jako taktický manévr k posílení jeho vládní Demokratické strany. Ve stejný den totiž proběhnou také parlamentní volby a Tadicova popularita by měla pomoct Demokratické straně snížit náskok opoziční Srbské progresivní strany. Tadic a jeho demokraté jsou hlavní pro-západně a pro-EU orientovanou srbskou politickou stranou a také díky jejich reformnímu úsilí získala země minulý měsíc statut kandidátské země.

http://www.reuters.com/article/2012/04/04/us-serbia-president-idUSBRE8330BV20120404
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17609266

Soudní proces s tvůrci 9/11

USA oficiálně zahájily soudní proces s pěti údajnými organizátory teroristických útoků z 11. září (včetně hlavního „mozku“ útoků, Khalika Shejka Mohammeda), kteří jsou drženi již několik let na základně Guantanámo. Obžalování stanou před vojenskou komisí a hrozí jim trest smrti.

http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-17617956

Další zatýkání islamistů ve Francii

V reakci na nedávné březnové teroristické útoky spáchané Mohammedem Merahem proběhla ve Francii další vlna zatýkání islamistických radikálů. Zatčeno bylo 10 vytypovaných jedinců s podobným profilem, jaký měl Merah a vyhoštěno ze země dalších pět. Z prvního velkého zátahu zorganizovaného koncem minulého měsíce, kdy bylo zadrženo 19 podezřelých radikálů, bylo již 13 obžalováno z úmyslu spáchat teroristické akty ve Francii. Všichni obžalování jsou členy organizace Forsane Alizza. Přestože podle prezidenta Sarkozyho nemají tyto zátahy nic společného s Merahovými útoky či prezidentskou kampaní, nezní tato tvrzení velmi přesvědčivě.

http://www.nytimes.com/2012/04/05/world/europe/france-arrest-suspected-islamic-militants-marseille-roubaix.html?_r=1&ref=world
http://online.wsj.com/article/SB10001424052702303299604577322873021367092.html?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link19-20120404
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17592569

30. výročí války o Falklandské ostrovy

2. dubna si svět připomenul 30. výročí války o Falklandské ostrovy mezi Argentinou a Spojeným královstvím, která si vyžádala životy 255 britských a 650 argentinských vojáků. Poslední měsíce se téma Falkland dostalo opět do pozornosti obou vlád a světových médií. O příčinách nové eskalace konfliktu se můžete dočíst více v našem nedávno publikovaném komentáři.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-17580449
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/southamerica/falklandislands/9179887/Falklands-30-year-anniversary-David-Cameron-Argentinas-invasion-a-profound-wrong.html?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link22-20120402
http://www.bbc.co.uk/news/uk-17542097

Článek Viktora Vodáka je prvním ze série článků, v nichž chceme přiblížit a popsat některé fenomény, momenty a instituty, které lze obecně zařadit do Mezinárodního práva veřejného. Většinou se články dotýkají mezinárodního trestního práva, mezinárodních soudních tribunálů a mezinárodní spravedlnosti, zasahují však i do práva válečného a humanitárního, kteréžto může být záležitostí povýtce vnitrostátní.

Tematicky se v tomto seriálu představí např. články týkající se bezpilotních letounů z pohledu mezinárodního práva, postojů různých zemí k International Criminal Court nebo text tykající se znásilnění jako válečné taktiky. Výsledná série je tudíž charakteru spíše interdisciplinárního, jelikož někdy na problematiku nahlíží prizmatem právním, kdežto jindy pohledem kriminologickým, politologickým či pohledem bezpečnostních a strategických studií.

Kolektiv autorů www.sekuritaci.cz spolu s participujícími studenty Právnické fakulty Masarykovy University Vám tudíž přejí do budoucna příjemné a snad i poučné čtení. IUDEX AEQUITATEM SEMPER SPECTARE DEBET.

Zbyněk Moltaš, Viktor Vodák a kol.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Neutralizační techniky a pachatelé mezinárodních zločinů:

případ války v bývalé Jugoslávii

Viktor Vodák

Zločinec a kriminologická teorie

Pustíme-li se do konverzace na téma zločinu se širší veřejností, zpravidla se nevyhneme otázkám jako: Co je to za lidi, kteří jsou schopni podvádět a krást? Jsou to monstra, že dokážou ublížit nebo dokonce zabít? Já bych tohle v životě neudělal/a. ‘Zločinec’ je  na jedné straně člověkem, který se provinil vůči společnosti porušením jejího řádu, zároveň se však jedná o označení, které v nás vzbuzuje pocit, že by se mohlo jednat o jedince degenerovaného, šíleného a nebezpečného. Nedávná panika ohledně možnosti propuštění vězňů z českých věznic tento většinový pohled veřejnosti potvrzuje. Logicky je zde třeba vymezit hranici mezi drobnou kriminalitou a vážnějšími zločiny, ale i kdybychom uvažovali pouze tu druhou z těchto kategorií, jsou za mřížemi skutečně monstra?

Emeritní profesor Univerzity v Leedsu a legenda sociologie Zygmunt Bauman (2012) došel k závěru, že tomu tak není a svoje tvrzení  zakládá na výsledcích dvou na sobě nezávislých studií. První z nich byl psychologický výzkum strůjců holocaustu, který k překvapení všech  stanovil, že většina zkoumaných pachatelů jsou vlastně „normální“ a „kultivovaní“ lidé bez psychické poruchy (Bauman, 1989). Tou druhou byl tzv. Stanfordský vězeňský experiment, během kterého byly v podmínkách simulovaného vězení univerzitním studentům přiřazeny role hlídačů a vězňů. Experiment musel být ukončen předčasně již po šesti dnech, a to především z důvodu krutého chování hlídačů (Haney, Banks & Zimbardo, 1973). Podle Baumana (2012) se tedy není důležité ptát, jací lidé se dopouštějí zločinu, ale v jakých podmínkách by byl nepravosti schopen páchat kdokoli z nás.

Kriminologie jako vědní disciplína se od studia jednotlivce začala odvracet již  na počátku 20. století  a pozvolna se nově zaměřovala právě na podmínky, ve kterých lidé žijí, včetně společnosti samotné. Kromě Chicagské školy a její analýzy města se velkého ohlasu dostalo také teorii diferenciální asociace Donalda Sutherlanda, nabízející vysvětlení kriminality jakožto naučeného chování (Lanier & Henry, 2010). V 50. letech se však Sutherlandova teorie dočkala kritiky Matzy a Sykese (1957), kteří přišli s argumentem, že se jedinci neučí zločinnému či deviantnímu chování, ale spíše způsobům, jak toto chování ospravedlnit před sebou samým a svým okolím. Jednotlivé způsoby takového ospravedlnění vešly do dějin jako „techniky neutralizace“. Během konstruktivistické revoluce (Ferrell, Hayward & Young, 2008) o dekádu později se ostatně ukázalo jako velmi důležité sledovat, kdo co říká a za jakým účelem.

Teorie potkává realitu

Problematika ozbrojeného konfliktu a mezinárodních zločinů se v kriminologických kruzích stává v posledních letech oblíbenou a široce diskutovanou záležitostí (Cohen, 2002; Green & Ward, 2004; McLaughlin & Muncie, 2005) a logika stojící za tímto trendem není složitá. Ozbrojený konflikt, jak jej vidíme ve většině případů dnes, může být charakterizován násilím namířeným proti civilistům. Robert Kaplan (1994) v tomto ohledu poukazuje na armády spíše jako na ozbrojené gangy, které ve své touze po moci a majetku viktimizují civilní obyvatelstvo a plundrují přírodní bohatství. Zločin je tedy v současné době nedílnou součástí války (Lanier & Henry, 2010). A jsou vlastně zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a genocida něco jiného, než jen vraždění, znásilňování a loupení ve velkém měřítku?

Cílem tohoto článku je představení výše zmíněných neutralizačních technik a jejich využití při studiu řečových aktů politických a vojenských leaderů, kteří bývají považování za osoby zodpovědné za válku v bývalé Jugoslávii. Stejný cíl byl sledován i v širší studii provedené pro účely univerzitního kurzu na téma mezinárodního zločinu a spravedlnosti, přičemž výzkumná otázka zněla: Jak mohou neutralizační techniky jakožto kriminologická teorie přispět k pochopení racionalizací mezinárodních zločinů spáchaných během války v bývalé Jugoslávii? Studie se zabývala jednak výroky výše zmíněných leaderů v médiích, ovšem důraz byl kladen na jejich projevy před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), jedním z ad hoc soudů se sídlem v nizozemském Haagu podílejících se na širším schématu mezinárodní spravedlnosti (Scharf & Day, 2011). Analyzováno bylo 19 případů doznání viny, ve kterých pachatelé vyjádřili na jedné straně lítost, zároveň však promluvili o motivech svého jednání.

Neutralizační techniky

Jak už bylo naznačeno výše, neutralizační techniky znamenaly výzvu pro chápání zločinu jako naučeného chování. V praxi se totiž ukázalo, že nepravosti činí i významný počet lidí inteligentních, vzdělaných a morálních. Právě takoví jedinci přejímají jednu z technik neutralizace jako ospravedlnění svých činů (Green & Ward, 2004). Doslova tak neutralizují rozdíl mezi svými morálními postoji a tím, co dělají ve skutečnosti.

Teorii se v akademické obci dostalo uznání a aplikována byla na různé typy kriminality. Její autoři, Matza a Sykes (1957), se za pomoci technik neutralizace snažili vysvětlit delinkvenci mládeže, Cromwell a Thurman (2003) je aplikovali na případy drobné krádeže v obchodech. Cressey jich využil při studiu zpronevěry (Lanier & Henry, 2010), Eliason a Dodder (2000) pak při analýze pytláctví. Alvarez (2001; 2010) dále prokázal jejich užitečnost, když se zabýval zločinem genocidy a Agnew (1994) při studiu násilí obecně. Neutralizační techniky dokonce přesáhly hranice kriminologie jako vědy a využívány jsou například ve studiích spadajících tematicky do oblasti obchodní a spotřebitelské etiky. Chatzidakis (et al. 2007) se v tomto ohledu snažil najít odpověď na otázku, proč lidé nekupují fair tradové produkty, přestože fair trade vidí jako správnou a prospěšnou věc.

Válka v bývalé Jugoslávii

Z historického hlediska patří Balkán k obtížně uchopitelným oblastem a obzvlášť co se 90. let minulého století týče, ozbrojený konflikt na území bývalé Jugoslávie byl situací natolik komplexní, že ani v současnosti nepanuje shoda na jeho charakteru. Většina autorů tento konflikt označuje jako „etnický“, najdou se však i takoví, kteří tento pohled odmítají. John Mueller (2000) v tomto smyslu poukazuje na zločinný oportunismus malých ozbrojených skupin, dopouštějících se šikany a násilí i na příslušnících vlastního etnika.

Máme-li se zabývat příčinami tohoto konfliktu, pak se nejčastěji hovoří o nezodpovědných politických elitách a erupci nacionalismu. Zejména pak literatura zmiňuje jméno Slobodana Miloševiće – prezidenta Jugoslávie a hlavního představitele Srbů, který měl dobré vyhlídky politicky kontrolovat celou federaci a oponoval snaze jednotlivých federálních republik osamostatnit se (Ciment & Hill, 1999; Szajkowski, 1993). Ze série tří válek o nezávislost, ke kterým tento vývoj vedl, se do povědomí veřejnosti zapsala především válka v Bosně a Hercegovině, a to díky mimořádnému rozsahu interetnického násilí. Nejčastěji zmiňované případy tohoto násilí, vyšetřovány ICTY (2012) dokonce jako případy genocidy, jsou masakr několika tisíc Bosňáků u vesnice Srebrenica a etnické čistky provedené na severu země.

Pokud tedy uznáme, že cesta k ozbrojenému konfliktu v bývalé Jugoslávii byla vydlážděna nezodpovědnou politikou, je rozhodně zajímavé přihlédnout právě ke komunikaci, jež tuto politiku doprovázela. Jeden z nejznámějších výroků v tomto ohledu pronesla kontroverzní bosenskosrbská politička a univerzitní profesorka Biljana Plavšić, která s odkazem na svoje vzdělání v oblasti biologie prohlásila, že „Islám je přejímán jen geneticky deformovaným materiálem“ (Shatzmiller, 2002: 58), což je možno číst jako narážku na Bosňáky a z hlediska neutralizace jako popírání lidskosti, jelikož zde lze vypozorovat snahu prezentovat jednu etnickou skupinu jako podřadnou. Dalším zajímavým řečovým aktem je apel na sebeobranu v podání různých srbských politických i vojenských leaderů. Podle nich to totiž byli naopak Muslimové, kteří osnovali masakr Srbů v Bosně – nově vzniklém islamistickém státu (Ciment & Hill, 1999). V jistém smyslu tedy docházelo i k popírání oběti. Je vysoce pravděpodobné, že právě takovéto výroky měly v Jugoslávii 90. let významný podíl na podmínkách, v nichž nakonec došlo k ozbrojenému konfliktu a válečným zločinům.

Racionalizace na půdě ICTY

Jedincům, jež byli za válku v bývalé Jugoslávii zodpovědní, mohou výroky na způsob výše uvedených sloužit jako ospravedlnění jejich činů. Zejména je potom lze takto interpretovat, pokud přichází až poté, co k danému činu dojde. Soudní řízení na půdě ICTY v tomto ohledu nabízí pozoruhodný zdroj informací. Většina pachatelů sice před tribunálem odpovědnost odmítala nést, avšak našli se i takoví, kteří svou vinu uznali. Ve svých doznáních hovořili často v minulém čase a jejich projevy tedy nabízí možnost exkurze zpět do doby války.

Prostřednictvím aplikace teorie neutralizace bylo v celkovém počtu 19ti doznání pachatelů válečných zločinů souzených ICTY nalezeno 36 případů racionalizace. Interpretovány byly jako: popírání odpovědnosti (14), popírání oběti (3), popírání lidskosti (2), argumentace loajalitou (3), zatracování kritiků (1), metafora žebříku (5), konstatování normality (2), relativní přijatelnost (2) a obhajoba nezbytnosti (4). Je třeba zdůraznit, že interpretace byla provedena spíše volně a výsledky tedy nelze chápat rigidně. Samotné techniky neutralizace jsou koneckonců teoretickými kategoriemi, které se navzájem doplňují či prolínají.

Příklady jednotlivých racionalizací[1]:

„Namísto obyčejných a nám známých slov jsme začali používat velká slova jako ‘národ, stát, náboženství’. Ti, kteří nás tato slova naučili, nás ani neznali“ (IT-02-61; Deronjić, M.; popírání odpovědnosti).

„Přestože jsem byla opakovaně informována o krutém zacházení nejen se Srby, odmítla jsem to přijmout a zabývat se tím. Popravdě jsem měla hodně práce s utrpením srbských nevinných obětí války“ (IT-00-39 & 40/1; Plavšić, B.; popírání oběti).

„Vědomě jsem se účastnil těch nejhorších perzekucí lidí jednoduše z toho důvodu, že to byli Chorvati a ne Srbové“ (IT-03-72; Babić, M.; popírání lidskosti).

„Naši lidé byli v ohrožení a já věřím, že bylo mojí povinností setrvat s vlastním národem“ (IT-95-17; Rajić, I.; argumentace loajalitou).

„Zatčení mě a mého bratra a náš následný převoz do Haagu byl věcí, kterou jsou prožíval ve strachu hlavně proto, že propaganda označovala Haag jako místo pro tiché vraždění Srbů“ (IT-02-65/1; Banović, P.; zatracování kritiků).

„Mezitím jsem se oženil a narodily se mi dvě děti. Žil jsem potom čestně a nedopustil jsem se žádných zločinů“ (IT-02-59; Mrđa, D.; metafora žebříku).

„Pro každého muže i chlapce bylo normální obléct si uniformu, vzít zbraň a jít bránit svoji domovinu, národ a rodinu“ (IT-02-60/2; Obrenović, D.; konstatování normality).

„Jsou tu svědci, a zároveň já sám jsem prokuratuře poskytl důkazy, že v létě 1992 jsem se postavil šílenci Tihomiru Blaškići a těm, kteří jej chránili a vyprovokovali tento konflikt v centrální Bosně“ (IT-95-17; Rajić, I.; relativní přijatelnost).

„Když vypukla válka, museli jsme jít tam, kam nám bylo řečeno abychom šli. Neměli jsme na výběr. Mohli jsme buď splnit rozkazy, odmítnout je či dezertovat“ (IT-95-8; Sikirica, D.; obhajoba nezbytnosti).

Závěrem tedy lze konstatovat, že neutralizační techniky je možno jako kriminologickou teorii využít ke studiu mezinárodních zločinů a násilného konfliktu, především potom pokud se hodláme zabývat podmínkami, ve kterých k takovému konfliktu dochází. Konkrétně tyto techniky dokáží dát jméno výrokům či řečovým aktům, které slouží pachatelům zločinu jako ospravedlnění jejich činů. Z hlediska prevence násilného konfliktu může být tento příspěvek chápán jako varování: pakliže má nějaká oblast tendenci k ozbrojenému konfliktu směřovat, politické apely na sebeobranu nebo dehumanizace rivalů mohou takové napětí výrazně posílit.

Seznam zdrojů

Agnew, R. (1994). The Techniques of Neutralisation and Violence. Criminology, vol. 32, no. 4, pp. 555-580.

Alvarez, A. (2001). Governments, Citizens and Genocide: A Comparative and Interdisciplinary Approach. Bloomington: Indiana University Press.

Alvarez, A. (2010). Genocidal Crimes (Key Ideas in Criminology). New York: Routledge.

Bauman, Z. (1989). Modernity and the Holocaust. Ithaca: Cornell University Press.

Bauman, Z. (2012). Lessons of the Holocaust. A Public Lecture, Soeterbeeck Programme. The University of Nijmegen.

Ciment, J. & Hill, K. L. (1999). Encyclopedia of conflicts since World War II. Armonk: M. E. Sharpe.

Chatzidakis, A. (et al. 2007). Why People Don’t Take their Concerns about Fair Trade to the Supermarket: The Role of Neutralisation. Journal of Business Ethics, no. 74, pp. 89-100.

Cohen, S. (2002). Human rights and the crimes of the state: The culture of denial. In E. McLaughlin, J. Muncie & G. Hughes (Eds.), Criminological Perspectives: Essential Readings. Second Edition (pp. 542-560). London: Sage.

Cromwell, P. & Thurman, Q. (2003). The Devil Made Me Do It: Use of Neutralisations by Shoplifters. Deviant Behaviour, vol. 24, no. 6, pp. 353-550.

Eliason, S. & Dodder, R. A. (2000). Neutralisation among Deer Poachers. The Journal of Social Psychology, vol. 140, no. 4, pp. 536-538.

Ferrell, J., Hayward, K. & Young, J. (2008). Cultural Criminology: An Invitation. London: Sage Publications.

Green, P. & Ward, T. (2004). State Crime: Governments, Violence and Corruption. London: Pluto Press.

Haney, C., Banks, W. C., & Zimbardo, P. G. (1973). Interpersonal dynamics in a simulated prison. International Journal of Criminology and Penology, no. 1, pp. 69-97.

ICTY (2012). International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia. The tribunal’s website.

Kaplan, R. (1994). The Coming Anarchy. Atlantic Monthly, vol. 237, no. 2, pp. 44-76.

Lanier, M. M. & Henry, S. (2010). Essential Criminology. Third Edition. Boulder: Westview Press.

Matza, D. & Sykes, G. (1957). Techniques of Neutralization: A Theory of Delinquency. American Sociological Review, vol. 22, no. 6, pp. 664-670.

McLaughlin, E. & Muncie, J. (2005). The SAGE Dictionary of Criminology. Second Edition. London: Sage Publications.

Minor, W. (1981). Techniques of Neutralisation: A Reconceptualisation and Empirical Examination. Journal of Research in Crime and Delinquency, no. 18, pp. 295-318.

Mueller, J. (2000). The Banality of ‚Ethnic War‘, International Security, vol. 25, no.1, pp. 42-70.

Scharf, M. P. & Day, M. (2011). The ad hoc international criminal tribunals: Launching a new era of accountability. In Schabas, W. A. & Bernaz, N. (Eds.), Routledge Handbook of International Criminal Law (51-62). New York: Routledge.

Shatzmiller, M. (2002). Islam and Bosnia: Conflict Resolution and Foreign Policy in Multi-Ethnic States. Montreal: McGill-Queen’s University Press.

Szajkowski, B. (1993). Encyclopedia of conflicts, disputes, and flashpoints in Eastern Europe, Russia, and the successor states. Harlow: Longman Group.

Primární zdroje

(Data přístupná na http://vodak.zaridi.to/13_Annexes/cic_paper_annex.pdf)

Babić, M. (IT-03-72). (http://www.icty.org/sid/208), 27 January 2004.

Banović, P. (IT-02-65/1). (http://www.icty.org/sid/209), 3 September 2003.

Bralo, M. (IT-95-17). (http://www.icty.org/sid/227), 7 October 2005.

Češić, R. (IT-95-10/1). (http://www.icty.org/sid/210), 27 November 2003.

Deronjić, M. (IT-02-61). (http://www.icty.org/sid/239), 28 January 2004.

Došen, D. (IT-95-8). (http://www.icty.org/sid/205), 8 October 2001.

Jokić, M. (IT-01-42/1). (http://www.icty.org/sid/213), 4 December 2003.

Kolundžija, D. (IT-95-8). (http://www.icty.org/sid/214), 9 October 2001.

Mrđa, D. (IT-02-59). (http://www.icty.org/sid/216), 22 October 2003.

Nikolić, D. (IT-94-2).  (http://www.icty.org/sid/217), 6 November 2003.

Nikolić, M. (IT-02-60/1). (http://www.icty.org/sid/218), 29 October 2003.

Obrenović, D. (IT-02-60/2). (http://www.icty.org/sid/219), 30 October 2003.

Plavšić, B. (IT-00-39 & 40/1). (http://www.icty.org/sid/221), 17 December 2002.

Rajić, I. (IT-95-12). (http://www.icty.org/sid/222), 7 April 2006.

Sikirica, D. (IT-95-8). (http://www.icty.org/sid/223), 8 October 2001.

Simić, M. (IT-95-9/2). (http://www.icty.org/sid/224), 22 July 2002.

Todorović, S. (IT-95-9/1). (http://www.icty.org/sid/225), 4 May 2001.

Zelenović, D. (IT-96-23/2). (http://www.icty.org/sid/226), 23 February 2007.

td width=“349″

ema href=“http://www.icty.org/sid/224″

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––-

Viktor Vodák,

Utrecht University