Druhý záchranný balík pro Řecko

I přes rozsáhlé demonstrace schválila řecká vláda 13. února novou sérii úsporných opatření, které od ní požaduje MMF a EU výměnnou za druhý záchranný balík ve výšce 130 mld. eur. Mezitím ulice Atén a dalších měst zaplavili tisícky protestantů, kteří se dostali do tvrdých střetů s policií zanechávajíce za sebou řadu zraněných na obou stranách. Desítky budov, včetně několika historických památek, se staly obětí žhářů.
I přes přijatá opatření se ale někteří evropští lídři zdráhali poslat do Atén další peníze vyvolávajíce tak spekulace o možném tlaku na vyloučení země z euro-zóny. V noci z 20. na 21. února se ale nakonec evropští lídři na setkání v Bruselu domluvili na poskytnutí druhého balíku Řecku a odepsání dalších 107 mld. ze státního dluhu. Řecko se na oplátku zavázalo zredukovat svůj dluh ze 160 % HDP na 120,5 % do roku 2020, akceptovat permanentní dohled expertů EU, pozměnit ústavu tak, aby bylo prioritou splácení dluhu a ne financování veřejných služeb a vytvořit speciální účet odděleně od státního rozpočtu, který musí obsahovat dostatek peněz k splácení státního dluhu na 3 měsíce dopředu.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17007761
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17116021

Rozdělení britské Border Agency

Britská Border Agency, zodpovědná za ochranu britských hranic a kontrolu migrantů, bude kvůli své neefektivitě a odhaleným chybám a „trhlinám“ reorganizována, přičemž z ní bude vyčleněna Border Force jako nezávislá „law-enforcement“ instituce.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-17099143

Íránské válečné lodě opět ve Středozemním moři

18. února vstoupily dvě íránské válečné lodě přes Suezský průplav do Středozemního moře. Po loňské únorové misi, která byla první svého druhu od íránské revoluce v roce 1979, se jedná již o druhou podobnou operaci. Cíl plavby není známý, ale předpokládá se, že jím bude tak jako loni Sýrie. Krize kolem íránského jaderného programu zatím dál pokračuje. Den před vstupem íránských plavidel do vod Středozemního moře obdržely údajně EU a USA list od íránských představitelů signalizující možnou ochotu režimu opět usednout k jednacímu stolu. Britský ministr zahraničí Hague vyjádřil v rozhovoru pro Daily Telegraph obavy z možné nové „studené války“.

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-17083791
http://articles.cnn.com/2012-02-18/middleeast/world_meast_iran-warships_1_habibollah-sayyari-semi-official-mehr-news-agency-nuclear-weapons?_s=PM:MIDDLEEAST
http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-17082433
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/iran/9089995/Iran-risks-nuclear-Cold-War.html

Další zmařený teroristický útok na americký Kapitol

FBI zadržela muže připravujícího sebevražedný bombový útok na Kapitol – sídlo amerického Kongresu. Zatčeným je 29letý ilegální imigrant Amine El Khalifi původem z Maroka. Pachatele se podařilo dopadnout na základě úspěšné sting operace utajeného agenta FBI. K podobnému případu došlo naposledy v záři loňského roku, kdy byl zatčen na základě obdobné sting operace americký občan plánující bombové útoky na Kapitol a Pentagon modely letadel.

http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-17080940

EU ruší některé sankce proti Zimbabwe

EU povolila některé sankce uvalené na Mugabeho režim v Zimbabwe jako „odměnu“ za významný pokrok, který vláda prokázala v boji proti ekonomické krizi v zemi. Již minulý rok zrušila EU 35 sankcí vůči Zimbabwe. Samotný Mugabe a jeho nejbližší spolupracovníci ale zůstávají předmětem restrikcí, které mj. zahrnují zákaz cestování do členských států či zmražení jakýchkoli aktiv v EU.

http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-17075267

Rezignace německého prezidenta

Německý prezident Christian Wulff rezignoval 17. února na svou funkci kvůli obviněním z korupce. Za jeho nástupce byl vybrán kandidát opozičních sociálních demokratů a zelených, Joachim Gauck, který získal také podporu premiérky Merkelové a vládních křesťanských demokratů. Prezidentské volby proběhnou v parlamentu příští měsíc, ale vzhledem k všeobecnému konsenzu se bude jednat pouze o formalitu.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17072479
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17092633

Setkání Sarkozyho a Camerona

17. února se sešli britský premiér David Cameron a francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Hlavním tématem rozhovorů byla společná vojenská a bezpečnostní spolupráce (především pak obranný pakt podepsaný v listopadu 2010) včetně zahraniční politiky (krize ohledně Sýrie a Íránu). Na setkání byla také podepsaná nová dohoda o posílení spolupráce v oblasti civilního jaderného programu a oznámen úmysl obou zemí spolupracovat společně na projektu vývoje bezpilotních letounů. Setkání bylo první po britském odmítnutí finančního paktu EU v prosinci loňského roku, které mírně pošramotilo vztahy mezi Spojeným královstvím a Francouzskem a Německem. Tohle téma ale zůstalo na únorovém setkání mimo debatu.

http://www.defensenews.com/article/20120215/DEFREG01/302150004/Sarkozy-Cameron-Hold-Talks-Defense-Nuclear-Ties
http://www.bbc.co.uk/news/business-17069455
http://www.defensenews.com/article/20120216/DEFREG01/302160005/France-U-K-Collaborate-Drone-Project-Report

Obavy z redukce amerického nukleárního arzenálu

34 republikánských členů dolní komory amerického Kongresu poslalo prezidentu Obamovy list, ve kterém vyjadřují své obavy z redukce amerického nukleárního arzenálu a požadují, aby administrativa zapojila do svých úmyslů ohledně budoucnosti jaderného deterentu také Kongres. Tento krok přišel po informaci, že prezident nařídil Národní bezpečnostní radě (NSC) vypracování studie ohledně implementace cílů stanovených v dokumentu Nuclear Posture Review, který počítá v té „nejsilnější“ variantě s možnou redukcí až 80%.

http://www.defensenews.com/article/20120217/DEFREG02/302170004/34-House-Republicans-Oppose-Nuke-Reductions
http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/02/17/fumbling_the_nuclear_football
http://www.foreignaffairs.com/articles/137075/joseph-cirincione/obamas-turn-on-nuclear-weapons?cid=nlc–link26-20120203

Turecko proti sdílení zpravodajských informací NATO s třetími stranami

Turecký ministr zahraničí se silně ohradil proti využívání zpravodajských informací NATO jakýmkoli nečlenským státem, zejména pak Izraelem. Tato vyjádření přišly po tom, co některé média přinesly zprávy o údajném americko-izraelském raketovém testu využívajícím zpravodajské informace získané radarovým systémem NATO umístěným ve východním Turecku.

http://www.defensenews.com/article/20120217/DEFREG01/302170003/Turkey-Won-8217-t-Allow-NATO-Share-Intel-Israel

Komentář věnující se motivům skotských snah o nezávislost

http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/02/15/freedom

Sarkozy oficiálně oznámil svou kandidaturu

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy oficiálně oznámil svou opětovnou kandidaturu na post prezidenta v nadcházejících volbách, které proběhnou 22. dubna. Tento krok byl všeobecně očekáván a není tedy žádným překvapením. Sarkozyho hlavním vyzyvatelem je kandidát socialistů Francois Hollande, který má podle všech volebních průzkumů zatím silně na vrch.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-17050819

Itálie škrtá ve výdajích na obranu

Kvůli úsporným opatřením a škrtům v rozpočtu oznámil italský ministr obrany Giampaolo Di Paola rozhodnutí vlády zredukovat svou objednávku 131 nových F-35 o 41 strojů na 90. Škrty se netýkají pouze letectva, ale také dalších složek ozbrojených sil, včetně dělostřelectva, námořnictva, tankových či vrtulníkových sil. V rámci armády by měly být kompletně zrušeny dvě brigády.

http://www.defensenews.com/article/20120215/DEFREG01/302150002/Italy-Reduces-F-35-Order-Amid-Military-Cuts

Kanadská základna v Německu

14. února oznámili kanadský ministr obrany Peter MacKay a jeho německý protějšek Thomas de Maiziere podepsání dohody, která umožní kanadským silám využívat německou leteckou základnu Koln-Bonn. Toto nové operační zázemí, společně s dalšími, jež mají být zřízeny po celém světě, umožní kanadským ozbrojeným silám mnohem rychlejší reakci a alokaci jednotek a zásob do „horkých“ zón. MacKay zároveň oznámil, že kanadská ponorková flotila (sestávající ze 4 ponorek třídy Victoria získaných od britského královského námořnictva v roce 1998) by měla být po řadě technických problémů a nehod zpátky ve službě v příštím roce.

http://www.defensenews.com/article/20120214/DEFREG02/302140005/Canada-Military-Extends-Reach-German-Supply-Hub

Zajímavá debata ohledně vzestupu a pádu amerického impéria

http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/02/14/the_rise_or_fall_of_the_american_empire

Vlna protestů proti ACTA

Evropu zasáhla vlna koordinovaných protestů proti mezinárodní obchodní dohodě ACTA, která obsahuje trestně-právní prvky a má chránit duševní vlastnictví, mj. i na Internetu. Oponenti se ale obávají státní cenzury a omezení svobody slova. Největší demonstrace se odehrály v Německu, Polsku a Nizozemí. Několik evropských zemí už ratifikaci smlouvy pozastavilo. Evropská komise se nejnověji rozhodla vyžádat si posudek Evropského soudního dvoru k tomu, zda smlouva není v rozporu se základními evropskými právy na svobodu. Z členských zemí EU podepsalo ACTA zatím 22 států.

http://www.bbc.co.uk/news/technology-16999497
http://www.bbc.co.uk/news/technology-17125469

Demonstrace na Slovensku

10. února se na Slovensku konala již třetí rozsáhlá demonstrace proti kauze „Gorila“. Do ulic vyšli opět tisíce lidí, aby tak vyjádřili své rozhořčení z rozsáhlé korupce politických elit především druhé Dzurindovy vlády (2002-2006) investiční skupinou Penta, na kterou poukazuje spis slovenské tajné služby Gorila. Tentokrát předstoupili organizátoři protestů se čtyřmi jasnými požadavky, z nichž hlavním je především změna volebního systému. Podle volebních průzkumů na kauzu doplácí nejvíce vládní SDKÚ-DS, která zažívá největší propad ve své historii a ztratila pozici lídra slovenské pravice.

http://www.ceskenoviny.cz/svet/zpravy/slovaci-znovu-vysli-do-ulic-na-protest-proti-korupci-v-politice/753578
http://zpravy.idnes.cz/gorila-zene-slovaky-opet-do-ulic-zemi-mohou-spasit-volby-224-la-cesko-1fr-/zahranicni.aspx?c=A120210_1730675_zahranicni_kot

Prodloužení mise Baltic Air Policing

NATO se rozhodlo prodloužit svou misi střežení pobaltského vzdušného prostoru až do roku 2018. Mise byla spuštěna v roce 2004, kdy se všechny tři země staly členy Aliance. Ani jedna z pobaltských republik nedisponuje vlastním stíhacím letectvem. Mise funguje na rotační bázi a zapojeno do ní bylo již 12 členských států (mj. i ČR).

http://www.defensenews.com/article/20120208/DEFREG01/302080010/NATO-Extends-Baltic-Air-Policing-Mission-2018

Boj Saab a Dassault o švýcarskou zakázku

Švédský výrobce Gripenů Saab oznámil úmysl snížit cenu za své stíhačky, aby si zajistil kontrakt se švýcarskou vládou, která se rozhodla obměnit svou zastaralou letku stíhacích letounů F-5. Tento krok přišel jako reakce na krok francouzského výrobce letounů Rafale Dassault, že sníží cenu u své nabídky. Saab je zatím ve výhodnější pozici, protože za jeho nabídku hlasovala švýcarská Federální rada. Nabídka musí být ale ještě schválena bezpečnostní komisí švýcarského parlamentu, kterou také kontaktoval s novou lákavou nabídkou Dassault. Připomeňme, že minulý měsíc získal Dassault významnou zakázku od Indie na 126 stíhaček Rafale za více než 9 mld. eur.

http://www.defensenews.com/article/20120208/DEFREG01/302080001/Saab-Cut-Price-Jet-Fighter-Swiss-Report

Kanadský premiér na čtyřdenní návštěvě Číny

Kanadský premiér Stephen Harper se od 8. února nachází na 4denní návštěvě Číny, kde se setká se všemi vrcholnými představiteli země. Hlavním tématem je především prodej ropy a vzájemné ekonomické vztahy. Tento krok přichází krátce po tom, co Obamova administrativa minulý měsíc smetla ze stolu projekt na vybudování hlavního ropovodu Keyston XL, který by spojil kanadská ropná naleziště s rafineriemi na jihu USA. Hlavním důvodem byly především obavy z možného dopadu na životní prostředí. Podle Harpera rozhodnutí Obamovy administrativy jenom potvrdilo potřebu Kanady expandovat i na další trhy.

http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-16933243
http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/02/03/keystone_kops

Kanada akceptuje informace získané mučením

Na veřejnost pronikla informace, že kanadská zpravodajská služba dostala od vlády povolení využívat informace získané mučením, pokud dojde k závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti. Zmiňované nařízení bylo vydané v prosinci 2010 a na veřejnost nedávno proniklo díky zákonu o svobodě informací. Přestože se má podle direktivy jednat pouze o výjimečné případy a v žádném případě nepovoluje tajné službě přehlížet nebo se podílet na takovýchto praktikách, vysloužila si tato skutečnost ostrou kritiku jak ze strany opozice tak ochránců lidských práv.

http://www.bbc.co.uk/news/16943268

Rezignace rumunského premiéra

Kvůli rozsáhlým nepokojům a demonstracím proti úsporným opatřením vlády a její dosavadní politice, které zachvátily zemi na tři týdny, podal rumunský premiér Emil Bloc 6. února rezignaci na svou funkci. Dosavadním premiérem byl jmenován ředitel zpravodajské služby Mihai Razvan Ungureanu. Volby by měly proběhnout v listopadu.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16905151

Velitelství protiraketového systému v Německu

Členové NATO se dohodly na umístění velitelského centra společné protiraketové obrany na základně NATO v německém Ramsteinu. Centrum by mělo být zprovozněno po dubnovém summitu v Chicagu. Již dříve NATO oznámilo také umístění dalších prvků tohoto systému: americké lodě s interoceptory by měly kotvit ve Španělsku a radarový systém včasného varování v Turecku.

http://www.defensenews.com/article/20120202/DEFREG01/302020004/NATO-Base-Missile-Shield-Command-Germany

Soudní procesy s teroristy v Británii

Britský soud uznal 4 muže obžalované z plánování a připravování teroristického bombového útoku na London Stock Exchange za vinné. Podezřelí byli zadržení v prosinci 2010 a ke svým úmyslům se před soudem přiznali. Jedná se o britské občany muslimského původu z Londýna a Cardiffu, kteří byli inspirování ideologií nedávno zabitého Anwara al-Awlákího. Za zločiny terorismu bylo odsouzeno také dalších 5 mužů. Všech devět rozsudků bude oznámeno příští týden.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-16833032

Odejdou Američané z Afghánistánu již v roce 2013?

Americký ministr obrany Leon E. Panetta 1. února prohlásil, že americké jednotky by se z bojových misí v Afghánistánu mohli stáhnout již v polovině roku 2013. Poskytl tak poprvé jasnější představu o roli amerických sil v zemi, protože žádné přesné plány a termíny (s výjimkou konce roku 2014, kdy by měly USA z Afghánistánu úplně odejít) známé nejsou. Modelem pro stažení z Afghánistánu bude nejspíš obdobná zkušenost z Iráku, který Američané opustili koncem loňského roku.

http://www.nytimes.com/2012/02/02/world/asia/panetta-moves-up-end-to-us-combat-role-in-afghanistan.html?_r=3&ref=world
http://www.defensenews.com/article/20120201/DEFREG02/302010013/U-S-Shift-Training-Role-Next-Year-Afghanistan

Politický vůdce hnutí Hamás Chálid Mišál navštívil na přelomu ledna a února Jordánsko. Učinil tak poprvé od nedobrovolného odchodu v roce 1999. Jeho návštěva je dávána do souvislosti s tím, že půda v jeho hlavním působišti Damašku začíná být pro něj příliš „horká,“ zejména pak ve smyslu poškozování pověsti Hamásu. Ten je totiž podporován režimem Bašára Assada, což ve světle posledních událostí v Sýrii může mít neblahé dopady na pověst Hamásu.

http://articles.cnn.com/2012-01-29/middleeast/world_meast_jordan-mideast-talks_1_hamas-leader-khaled-meshaal-palestinian-state?_s=PM:MIDDLEEAST

http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/jordan/9047590/Hamas-leader-visits-Jordan-for-first-time-in-13-years.html

Generální stávka v Izraeli

Ve středu 8. února proběhla v Izraeli generální stávka iniciovaná hlavní odborářskou federací s cílem ochromit národní ekonomiku a upozornit na stávající problémy. Jedná se o reakci na sociální politiku státu a platové znevýhodnění určitých skupin obyvatel. V rámci stávky byly uzavřeny vládní úřady, banky, letiště, přístavy a vlakové služby, národních energetické společnosti, či tel avivská akciová burza.  Omezena byla i pracovní doba v nemocnicích. Stávka měla rovněž zasáhnout civilní i náboženské soudy, některá muzea, či televizní kanály. Vedení generální stávky chce docílit nejen zlepšení platebních, ale i pracovní podmínek u lidí, kteří nejsou placeni přímo izraelskou vládou a jejichž platy tudíž nedosahují takových rozměrů.

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-16941388

http://www.haaretz.com/news/national/israeli-workers-open-general-strike-disrupting-airport-and-economy-1.411688

Bombardování syrského Homsu státními složkami

Od pondělí 6. února ráno je syrský Homs permanentně bombardován vládními složkami Sýrie. Toto město je již od počátku nepokojů ovládáno nespokojenými demonstrujícími občany a syrskými opozičními skupinami, které usilují o svrhnutí režimu Bašára Assada. Tito rebelové jsou však syrskými vládními představiteli označováni jako teroristé, jejichž aktivita musí být zastavena. Od pondělí zemřelo v důsledku útoku armády na město již několik stovek lidí. Bombardování nebylo zastaveno ani po úterní (7. 2. 2012) schůzce Assada s ruským ministrem zahraniční Lavrovem, kterému syrský prezident slíbil stabilizaci situace a představil svůj plán na zahájení vyjednávání, do kterého se musí aktivně zapojit i syrská opozice.

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-16941399

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-16912756

http://www.washingtonpost.com/world/russian-foreign-minister-visits-syria-as-shelling-continues/2012/02/07/gIQAx438vQ_story.html?wprss=rss_middle-east

http://www.dw.de/dw/article/0,,15726360,00.html

Dohoda mezi Hamásem a Fatahem

6. února podepsali v katarském Dauhá představitel Fatahu Mahmúd Abbás a Hamásu Chálid Maršhál dohodu o spolupráci a možném vytvoření jednotné vlády. Smlouva z Dauhá také definovala budoucí složení vlády a připravovala podmínky pro nové parlamentní i prezidentské volby, které by reprezentovaly Západní břeh i pásmo Gazy. Oba představitelé prohlásili, tato dohoda že může být pro Palestinu konečně krokem vpřed.

http://www.haaretz.com/news/middle-east/abbas-to-lead-palestinian-unity-cabinet-following-hamas-fatah-deal-1.411354

http://www.haaretz.com/news/diplomacy-defense/abbas-fatah-must-reevaluate-reconciliation-pact-with-hamas-1.406173

http://www.bbc.co.uk/news/world-middle-east-16918954

Ruské a Čínské veto rezoluci RB OSN

Rusko a Čína 4. února vetovaly rezoluci Rady bezpečnosti OSN týkající se odsouzení násilností ze strany syrské vlády proti vlastním občanům. Návrh rezoluce byl přijatý zbylými třinácti členy RB i Ligou arabských států, která dlouhodobě usiluje o změnu politického režimu v Sýrii na. Chování Ruska a Sýrie ihned odsoudily západní mocnosti, jako jsou Spojené státy, Británie, Francie a mnoho dalších. Čína na rezoluci reagovala tím způsobem, že násilné změny režimu ze strany Západu, jako byly v Afghánistánu, Iráku, či Libyi, jsou vždy riskantní a nepřirozené. Ruský ministr zahraničí Lavrov následně prohlásil, že si je vědom toho, že západní mocnosti již pracují na plánu, jak se vyhnout nutnému ruskému souhlasu.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-16892134

http://www.bbc.co.uk/news/world-16890107

http://abcnews.go.com/US/wireStory/russia-china-veto-resolution-syria-15513894#.TzFXAYHHLIU

http://www.haaretz.com/news/middle-east/russia-china-veto-un-security-council-resolution-on-syria-1.411033

Autor: Viktor Vodák, vik.vodak@gmail.com

Koncept letní školy je nyní již notoricky známý, čili jen pro upřesnění: Jedná se o pojem zastřešující různé přednášky, semináře a workshopy vyučované zpravidla na univerzitní půdě právě v období letních prázdnin. Délka těchto kurzů se pohybuje většinou mezi 1 a 6 týdny a co se týče náročnosti, lze tyto kurzy odlišit podle cílové skupiny (bakalářští, magisterští a doktorští studenti) a podle požadavků na ukončení daného kurzu, přičemž u některých hraje roli pouze docházka a aktivní účast v diskuzi, zatímco v jiných vás čeká třeba i psaní paperu a jeho prezentace. Vyšší náročnost potom bývá vykoupena udílením kreditů, které Masarykova univerzita uznává.

Bezesporu nejatraktivnějším znakem mezinárodních letních škol je různorodá skladba jejich posluchačů. Jedná se o zkušenost jednak multikulturní, ale také interdisciplinární, jelikož se zde setkávají lidé z různých koutů světa a odlišného vzdělání. Především tyto dva znaky zajistí velmi zajímavou diskuzi obohacenou různými úhly pohledu. Pakliže je letní škola pořádána univerzitou, čeká vás i přístup do její knihovny, což se hodí zejména hledáte-li zdroje pro svoji diplomovou práci. Nedílnou součástí každé letní školy je samozřejmě bohatý společenský program a příležitost budování nových přátelství a kontaktů.

Ceny letních kurzů se pohybují v rozmezí €200-€2000, přičemž je třeba věnovat pozornost tomu, zdali je v této ceně zahrnuto ubytování a strava, což nebývá pravidlem. Jedná se tedy o nemalou investici do vzdělání, na druhou stranu lze připomenout finanční spoluúčast, kterou některé instituce nabízejí. O stipendium lze požádat Masarykovu univerzitu nebo některou z nadací zaměřených na vzdělání. Většina letních škol je potom ochotna studentům vystavit doporučující dopis, se kterým je získání finanční podpory jednodušší.
Seznam letních škol s vybranými kurzy a odkazy na více informací viz níže. S případnými dotazy, připomínkami či tipy na další letní školy nás neváhejte kontaktovat.

AU Summer University (Aarhus, Dánsko)
International Organizations
Politics, Welfare Regimes, and Poverty in Low and Middle Income Countries
Society in the Time of Terror
Transitional Justice

http://www.au.dk/en/summeruniversity/ausummeruniversity/

Center for Public Policy (Praha, ČR)
China: A World Superpower – Myth or Reality?
Crime, Law and Psychology
European Union: Interests vs. Culture

http://praguesummerschools.org/

Central European University (Budapešť, Maďarsko)
Human Rights and Drug Policy
Managing Social Vulnerability: Welfare and Penal Systems in Comparative Perspective
Mediation and Other Methods to Foster Democratic Dialogue
Power and Dynamics of Civil Resistance
The Politics of Citizenship

http://www.summer.ceu.hu/

FUBiS (Berlín, Německo)
Global Politics: How to Cope with a World in Disarray?
Islam & the West – The Pitfalls of Mapping the World
Law, Society and Politics in Comparative Perspective
The Cold War
Understanding the European Union – Internal and External Affairs

http://fubis.org/index.html

Helsinki Summer School (Helsinki, Finsko)
Developing Intercultural Competence
European Development
Introduction to Holocaust and Genocide Studies

http://www.helsinkisummerschool.fi/home/index

Hessen International Summer University (Marburg, Německo)
Political, Cultural and Economic Aspects of the Arab Spring

http://www.uni-marburg.de/isu

London School of Economics (Londýn, Velká Británie)
Athens to Al-Qaeda: Political Theory and International Politics
International Organisation: The Institutions of Global Governance
International Political Economy
International Politics: Building Democracies from Conflict
Power Shift: World in Crisis? Global Order and Disorder in the 21st Century
The Global Politics of Protest and Change
The Middle East in Global Politics
Understanding Foreign Policy: the Diplomacy of War, Profit and Justice
…

http://www2.lse.ac.uk/study/summerSchools/summerSchool/Home.aspx

Tallinn University (Tallinn, Estonsko)
Current Issues in International Law
Globalisation as a Challenge for Studying and Conducting Security in International Relations
Revisiting the Revolution: Past, Present, Perspectives

http://summerschool.tlu.ee/

The Graduate Institute Geneva (Ženeva, Švýcarsko)
Global Public Goods: Health and Environment
Global Migration, Cooperation and Development
Security, Human Rights and Humanitarian Action

http://graduateinstitute.ch/corporate/teaching/programmes/summer_en.html

University of Oslo (Oslo, Norsko)
Energy, Environment and Sustainable Development
Human Rights
International Development Studies
International Politics
Peace Research (PRIO)

http://www.uio.no/english/studies/courses/summerschool/

University of Sussex (Brighton, Velká Británie)
Geopolitics
Human Rights: Bridging Theory and Practice
Issues in International Security
Politics in Thought and Action

http://www.sussex.ac.uk/iss/

Utrecht Summer School (Utrecht, Nizozemsko)
Conflict Resolution and Mediation Skills
Contemporary and International Conflict Management
Cultural Emergency in Violent Conflict and Disaster Relief
European Politics and Economy
Global Migration and Development
Holocaust and Genocide in Modern Europe
Migration, Integration and Ethnic Relations
…

http://www.utrechtsummerschool.nl

Jaromír Novotný byl náměstkem ministra obrany do roku 2001. Zodpovídal za zahraniční mise české armády, včetně Československého praporu v bývalé Jugoslávii. Hlavní organizátor vojenské části  vstupu České republiky do Severoatlantické aliance a následné integrace Armády České republiky v jejím rámci. Od roku 2001 by velvyslancem v Indii, Bangladéši, Nepálu, Srí Lance a na Maledivách a v Japonsku. 

Pane Novotný, byl jste jedním z architektů vstupu ČR do NATO. Ten probíhal v době, kdy česká zahraniční politika byla značně roztříštěná. Dnes ta roztříštěnost podle mnohých stále trvá, vnímáte to stejně?

Ano, jelikož už nemusím být politicky korektní – v dobách, kdy jsem byl diplomat, jsem se nepochopitelně setkával se situacemi, kdy jsem přijímal zahraniční delegace a zjistil jsem, že existuje rozdílná zahraniční politika Ministerstva zahraničí, Parlamentu a kanceláře prezidenta republiky. Vždy jsem se domníval, že by měla existovat jen jedna koncepce, na jejichž základních otázkách se shodne vláda i s opozicí. U nás to neplatí. Vláda a opozice smýšlejí rozdílně. Přitom koncepce se nedělá na volební období, ale na desetiletí, to je dobře vidět na Číně a Rusku. Méně už na EU, jakou ta má koncepci zahraniční politiky?

Má na tento stav vliv relativní nevyzrálost naší mladé demokracie v otázkách strategického smýšlení vrcholných politických představitelů?

Nemyslím, že to tak je. Když jsem byl na ministerstvu obrany, a vyjednával se vstup ČR do NATO, v Parlamentu jsem často odpovídal na interpelace poslanců a byl jsem předvoláván do různých výborů. Tam jsem zažíval neskutečné situace a říkal si, jestli někteří politici nejsou blázni. Šel jsem se tedy podívat do archivu na záznamy interpelací z první republiky.  Ministři, kteří tehdy vyjádřili obavu z Hitlerova nástupu k moci, byli označováni za militaristy. My jsme při vyjednávání vstupu ČR do NATO dostali podobné nálepky.

Hraje podle Vás roli česká mentalita?

Podle mě v tom hraje roli především neznalost politiků a politických elit.

Vyplývá tato neznalost z marginalizace bezpečnostní a zahraniční politiky, které se dlouhodobě nedostává patřičné pozornosti?

Tato témata v současné době nehrají v politickém ani občanském životě velkou roli. Je dnes velice populární zlehčovat úlohu armády a volat po škrtech ve výdajích na obranu.  Na to voliči slyší.  A to samé dnes platí o zahraniční politice. Chybí totiž zásadní témata, jako byly vstup do NATO nebo EU, na kterých se mohli politici profilovat a zaujmout k nim jasně srozumitelná stanoviska. Úpadek je dobře vidět na rozpočtech Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí. Dnes politiky zajímá spíše Ministerstvo práce a sociálních věcí, nebo Ministerstvo pro místní rozvoj. To jsou největší příjemci financí ze státního rozpočtu. Pro politiky jsou nyní prioritní právě peníze, nikoli to, jak je ukotvený český stát.

Často se ozývají kritici Václava Klause, kteří ho obviňují, že překračuje Ústavou dané postavení vně výkonné moci a snaží si vytvářet vlastní zahraniční politiku. Lze proti tomu nějak zasáhnout?

Vzhledem k okolnostem, lze prezidentovi jeho chování těžko vyčítat. Například to, že máme v současné době dva státní tajemníky pro EU, jednoho ve vládě a druhého na ministerstvu zahraničí je absurdní.  Za mých deset let působení v zahraničí jsem s ničím podobným nesetkal. Zdejšími poměry jsem neustále překvapován.

Jak komplikované dění v ČR vnímají v zahraničí?

V zahraničí naše zahraniční politika zajímá jen málokoho. S Českou republikou jsou v cizině spojena jména Václava Havla a např. Japonsku ještě Věry Čáslavské, znají Emila Zátopka, české pivo a český křišťál. Ale že by někdo znal předsedu nějakého parlamentního výboru? Roztříštěnost a neschopnost vlády se dohodnout s ministerstvem paralyzuje Českou republiku zejména zevnitř. Zahraniční politika má být soustředěna na ministerstvu zahraničních věcí a bezpečnostní na Ministerstvu obrany.

Když se vrátíme k otázce NATO, pokud by se podařilo politiku sjednotit, jakou politiku by se měla ČR snažit v rámci NATO hrát?

ČR má bohužel v NATO jen minimální roli. Při našem vstupu do NATO tehdejší premiér Zeman slíbil, že na obranu každoročně připadnou alespoň 2% HDP, jak je vyžadováno po všech členech. Dnes se NATO dostává do kritické situace, protože 2% nebo i více dávají jen Velká Británie, USA, Řecko a Turecko. USA samy v době našeho vstupu financovaly 50 % rozpočtu NATO, dnes to je téměř 75%. Ostatní členské země, včetně nás, pouze okolo 1%. Finanční a vojenská dominance USA v NATO nemůže trvat věčně a evropské země by si to měly uvědomit dříve, nežli si to uvědomí američtí kongresmani.

Myslíte, že tento disproporcionální vztah mezi USA a ostatními státy ovlivňuje i fungování NATO jako celku a rozhodovací procesy v něm?

Když jsme vstupovali do NATO, mělo úplně jinou podobu než dnes. Nyní se do jisté míry podobá spíše OBSE. Stává se z něj diskusní klub. Důvodem je počet členů, OBSE jich má 55 a je pouze platformou pro diskusi. NATO má teď 28 členů a ti často velmi složitě hledají shodu. Proto akce NATO jsou spíše „koalice ochotných“, ne akce celé organizace. Vidět to bylo naposledy v Libyjské operaci poslední operaci NATO mimo území NATO. Itálie se zdráhala, Německo i ČR se odmítly zúčastnit.

Akci tedy vedli Američané, Kanaďané, Francouzi a Britové. To jsou čtyři státy z 28. Po třech měsících se některé země dostaly na hranu schopnosti zásobovat municí, docházely jim letecké bomby a měly prázdné sklady. V euforii po rozpadu SSSR se začaly prudce snižovat vojenské rozpočty v domnění, že nám nic nehrozí. Evropské členské země NATO snížily rozpočty o 20 miliard dolarů zatímco země BRIC[1] za stejnou dobu rozpočet navýšily o 140 mld. Trend je zřejmý.

Neztratilo vlastně NATO smysl existence už po rozpuštění Varšavské smlouvy?

Faktem je, že bylo původně založeno proti šíření komunismu. Ovšem jak se postupně připojovali další členové,  po  Německu,  Řecko, Turecko, Portugalsko, Španělsko i země bývalého Varšavského paktu,  v první vlně ČR, Polsko a Maďarsko – tuto charakteristiku postupně ztrácelo. Začalo se hovořit o dalším rozšiřování na východ, při tom Západ systematicky opomíjel Ukrajinu, která je ovšem de facto regionální mocnost. Západní politici nepochopili, že nemohou  Ukrajinu přehlížet na úkor Ruska.

Vůči Ukrajině vlastně žádnou politickou strategii neměli a ani dodnes nemají. Ukrajina prostě není Rusko.  Na druhé straně zase ukrajinští politici nesplnili své sliby, neprovedli vojenské reformy a korupce je v armádních i dalších sférách velmi silně zakořeněna. Nastala únava Západu. Dnes je podle mého názoru zbytečné uvažovat o rozširování NATO o Ukrajinu. Nemluvě o Rusku, které samozřejmě ani do NATO, ani do  EU vůbec vstoupit nechce.

Podívejme se na Turecko, které má druhou největší stálou armádu NATO a má velmi strategickou geografickou pozici jak vzhledem k Z Asii tak Rusku. Je cestou snaha o jeho maximální zapojení do činnosti a cílů NATO?

Turecko prodělalo v poslední dekádě značnou změnu. Omezení vlivu armády a posílení demokratických principů jej přibližuje Evropě. Na druhé straně se jí ovšem ideově vzdaluje, protože umírněný islám se stále více promítá do každodenního chování tureckých představitelů, ať už jde o zásadní rozhodnutí nebo banality jako je napříkad konsumace  alkoholu na tureckých ambasádách.

Bude tedy pro NATO těžké prohlubovat zapojení Turecka?

Turecko zablokovalo Americkým jednotkám použití tureckého prostoru ve válce s Irákem. A pomoc proti Íránu? Američané Turecko ani nepožádali. Nedávno se Turecko vymezilo tvrdě proti Izraeli, na druhé straně vyjádřilo podporu revolucím v okolních arabských zemích. Turecká zahraniční politika směřuje k obnově vlivu bývalé Osmanské říše.

Na tureckých vysokých školách studují studenti z celé střední Asie, navštěvují přední vojenské i diplomatické akademie, které financuje vláda. Turecko se stává regionální mocností se vším všudy. Je to velký hráč, který ovlivňuje situaci na Blízkém východě. Všimněte si, jak nyní tlačí na režim v  Sýrii. Vedle Egypta, který ale momentálně díky nestabilitě ztrácí, Saudské Arábie a Iránu, je Turecko nyní možná ten nejdůležitější hráč v oblasti.

Rozhovor zpracoval: Filip Tuček a Jakub Janda, Spolupracovník redakce. Student diplomacie a mezinárodních teritoriálních studií, spolupracuje na iniciativě Kohovolit.eu a je projektovým koordinátorem thinktanku Evropské hodnoty. Pracoval jako PR manažer pro ADRA International, Amnesty International, externí odborný poradce poslance PSP ČR. www.jakubjanda.com.

Autor: Juraj Nosál, student bezpečnostních a strategických studií, FSS MU

1. Úvod

Jihočínské moře přitahuje v posledních letech stále větší pozornost novinářů, politiků i akademiků. Bohaté zásoby nerostných surovin, které na jeho dně údajně leží, překrývající se teritoriální nároky hned několika států, rapidní nárůst čínské moci, zájmy ostatních světových mocností a mnoho dalších faktorů vytvářejí neobyčejnou bezpečnostní dynamiku, která hýbe celým regionem

Podíváme-li se obecně na dění v Jihovýchodní Asii optikou Waltzovy systémové teorie, zjistíme, že realita je přesně opačná, než by podle neorealistů měla být. Zjevnou příčinou této skutečnosti je mj. geografická blízkost a z toho vyplývající bezpečnostní provázanost jednotlivých aktérů (Goh 2008: 115). Cílem této seminární práce je proto pokusit se pojmout region Jihočínského moře (jako významnou část Jihovýchodní Asie) z pohledu teorie regionálních bezpečnostních komplexů a odpovědět na otázku, zda lze tuto oblast označit za samostatný bezpečnostní komplex či nikoli. První kapitola poskytuje teoretické pozadí práce a představuje základní koncepty. Poté následuje vymezení samotného regionu a jeho aktérů, kteří budou předmětem analýzy. Další části se zabývají bezpečnostní dynamikou oblasti a významem Jihočínského moře v bezpečnostní politice jednotlivých států. Poslední kapitola pak nabízí závěrečné analytické shrnutí tohoto regionu z hlediska teorie bezpečnostních komplexů.

Z metodologického hlediska představuje tato práce jedinečnou případovou studii. Využit je deskriptivně-analytický přístup a práce čerpá primárně ze sekundárních pramenů, především odborných monografií, sborníků a článků dostupných volně nebo přes elektronické databáze.

2. Teorie regionálních bezpečnostních komplexů

Teorie regionálních bezpečnostních komplexů (dále RSCT) pochází z pera hlavních představitelů tzv. Kodaňské školy[i], Barryho Buzana a Ole Wævera. Její logika pramení ze skutečnosti, že mezinárodní bezpečnost není definována v absolutních, nýbrž relativních pojmech[ii]. Bezpečnost je tak především záležitostí vzájemných vztahů společenských jednotek motivovaných bezpečnostními hrozbami a zranitelnostmi. Všechny státy jsou sice zapleteny do globální sítě vzájemné bezpečnostní závislosti, ale jelikož bezpečnostní hrozby působí na malé vzdálenosti snadněji než na velké, pocit bezpečnostní nejistoty bývá většinou spojován především s geografickou blízkostí. V důsledku toho nejsou vztahy vzájemné bezpečnostní závislosti v různých oblastech mezinárodního systému jako celku zdaleka homogenní a je tedy nutné je studovat na regionální úrovni[iii], k čemuž slouží jako analytický nástroj právě koncept regionálních bezpečnostních komplexů (Buzan, Wæver, Wilde 2005: 20-21).

Klasická definice vymezovala bezpečnostní komplex jako „skupinu států, jejichž hlavní bezpečnostní náhledy a starosti jsou natolik provázané, že problémy národní bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně“. Vzhledem ke státo-centrickému zaměření a snaze zahrnout do analýzy také ostatní sektory ji ale autoři později přeformulovali a bezpečnostní komplex definovali jako „soubor jednotek, jejichž hlavní procesy sekuritizace a desekuritizace jsou natolik provázané, že problémy bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně“ (Buzan, Wæver 2003: 44). Tím lze do bezpečnostní analýzy zahrnout i jiné sekuritizační aktéry, referenční objekty a bezpečnostní sektory, přičemž hlavní idea tohoto konceptu zůstala nezměněna.

Vytváření regionálních bezpečnostních komplexů vychází na jedné straně z anarchické povahy mezinárodního systému a jejích důsledků a na straně druhé z tlaků vytvářených lokální geografickou blízkostí. Právě tato fyzická blízkost generuje výrazně více bezpečnostních interakcí mezi sousedními jednotkami než mezi jednotkami alokovanými v jiných oblastech. Na základě toho pak lze identifikovat určité geograficky vymezitelné „shluky“[iv]. Pochopitelně takovýto regionální bezpečnostní komplex není izolovaný od ostatních regionů nebo globálních velmocí. Spojovacím prvkem mezi regionální dynamikou a globální úrovní je mechanismus tzv. penetrace. K té dochází, pokud nějaká vnější mocnost rozvíjí bezpečnostní vztahy a závazky se státem (státy) uvnitř daného komplexu (Tamtéž: 46).

Podle způsobu použití lze rozlišovat dva základní typy RSCT – deskriptivní a prediktivní. Protože bude v této práci využitý první zmiňovaný typ, budeme se dále věnovat jemu. Deskriptivní RSCT můžeme popsat bezpečnostní komplexy na čtyřech různých úrovních:

1) Domácí úroveň v rámci jednotlivých států regionu;

2) Vztahy mezi státy, které formují region jako takový;

3) Interakce regionu se sousedními regiony;

4) Role globálních mocností v regionu.

Všechny tyto čtyři úrovně pak vytvářejí bezpečnostní konstelaci (Tamtéž: 51). Jak je tedy patrné, autoři svou analýzu neomezují pouze na regionální úroveň. Jenom poukazují na to, že ta je pro pochopení bezpečnostní dynamiky a vymezení daného regionu jako bezpečnostního komplexu klíčová. Pochopitelně, v rámci dalšího výzkumu a celkového pochopení těchto vztahů, je pak nutné rozšířit analýzu jak směrem dolů, tedy k domácím aktérům, tak směrem nahoru na globální úroveň. Protože je ale cílem této práce pouze vymezení regionu Jihočínského moře z pohledu RSCT, budeme ho analyzovat právě na rovině druhé, tedy z pohledu vzájemných vztahů mezi jednotlivými státy.

Struktura a charakter regionálních bezpečnostních komplexů jsou definovány především dvěma druhy vztahů: vztahy mezi mocnostmi (power relations) a vzorci přátelství a nepřátelství (patterns of amity and enmity). Podle Wendta je nutné rozlišovat, jaké role dominují systému – nepřátelské, rivalské, přátelské; a jak hluboce jsou s těmito rolami aktéři vžiti: nátlakem (externí silou), zájmem (kalkulace zisku a ztráty) anebo vírou v legitimitu (vnímání dobrého a zlého). Základní struktura regionálního bezpečnostního komplexu pak zahrnuje tyto čtyři proměnné:

-          Hranice, které odlišují regionální bezpečnostní komplex od sousedních;

-          Anarchická struktura, co znamená, že komplex musí být tvořen alespoň dvěma autonomními jednotkami;

-          Polarita, vyjadřující distribuci moci mezi jednotkami;

-          Sociální konstrukce, která pokrývá vztahy přátelství a nepřátelství mezi jednotkami (Tamtéž: 49-52).

Na základě bezpečnostní dynamiky rozlišují autoři dva druhy regionálních bezpečnostních komplexů: standardní a centrované. Standardní regionální bezpečnostní komplex je tradičně tvořen dvěma nebo více mocnostmi a dominuje mu vojensko-politická bezpečnostní agenda. Všechny standardní bezpečnostní komplexy jsou ve své struktuře anarchické a polarita se může lišit od unipolarity[v] po multipolaritu. V pojmech přátelství a nepřátelství můžou být standardní RSC konfliktními formacemi, bezpečnostními režimy nebo bezpečnostními společenstvími. Centrovaný RSC se vyskytuje ve třech hlavních formách: unipolární se super-velmocí (např. Spojené státy v Severo-americkém komplexu), unipolární s velmocí (Rusko v Společenství nezávislých států) a region integrovaný skrze instituci spíš než jednu mocnost, např. Evropská unie (Tamtéž: 55-58).

Důležité pojmy, které je na závěr nutno v rámci RSCT ještě zmínit, jsou bezpečnostní subkompexy a superkomplexy. Subkomplex má úplně stejné definiční znaky jako regionální bezpečnostní komplex. Jediný rozdíl spočívá v tom, že je součástí (podmnožinou) většího regionálního bezpečnostního komplexu, především pokud ten zahrnuje větší počet států. Zároveň vysvětluje případy významnějších států, které mohou být součástí více bezpečnostních komplexů (Tamtéž: 51-52). Superkomplex zase vzniká, pokud vývoj bezpečnostní dynamiky vede ke spojení dvou regionálních bezpečnostních komplexů v jeden (Tamtéž: 60).

3. Vymezení regionu a jeho aktérů

Jihočínské moře je polozavřené okrajové moře Tichého oceánu, které je na jihozápadě ohraničené Malackým průlivem a na severovýchodě průlivem Taiwanským[vi]. V celé oblasti se nachází více jak 200 ostrovů, útesů a skal, přičemž valná většina je součástí dvou velkých souostroví: Spratlyho ostrovů a Paracelských ostrovů (EIA 2008: 1).

Jako hlavní kritérium při stanovení aktéru (jednotek) regionu Jihočínského moře si autor této práce vymezil podmínku, že pobřeží daného státu musí obmývat jeho vody. Z tohoto pohledu lze identifikovat jako hlavní aktéry sedm států:

-          Čínská lidová republika

-          Brunejský sultanát

-          Filipíny

-          Indonésie

-          Malajsie

-          Tchaj-wan

-          Vietnam

V rámci této práce budou tedy analyzovány primárně vzájemné vztahy a bezpečnostní dynamika mezi těmito státy. Pro upřesnění nutno poznamenat, že někteří autoři řadí k Jihočínskému moři také Thajský záliv, což by znamenalo zahrnout do analýzy také Thajsko a Kambodžu. Vzhledem k omezenému rozsahu práce se ale autor rozhodl držet vymezení Mezinárodní hydrografické organizace (IHO), která vymezuje Thajský záliv osobitně. Podobně autor postupoval i v případě Singapurského průlivu.

4. Bezpečnostní dynamika regionu

Jak bylo uvedeno výše, při určování struktury bezpečnostního komplexu jsou klíčové vzájemné vztahy mezi jeho jednotkami a vzorce přátelství a nepřátelství. V případě regionu Jihočínského moře lze na rovině mezistátní identifikovat v tomto ohledu několik významných faktorů, které mají vliv na jeho bezpečnostní dynamiku.

4.1 Sporná území

V Jihočínském moři se nachází více jak 200 ostrovů, skal a útesů. Přestože jsou tyto ostrovy z valné většiny neobyvatelné a jde často jen o skály vyčnívající nad mořskou hladinu, mají stejně jako celé Jihočínské moře svůj silný strategický význam. Ten je daný především jejich významem z hlediska surovinového kontextu, který se projevuje ve třech dimenzích (Suchánek 2010: 85-89).

První rovinou je existence nerostného bohatství na dně Jihočínského moře, především ropy a zemního plynu. Odhady celkových potenciálních zásob se značně liší, od silně optimistických až po střízlivější[vii], přičemž jako významnější surovina se tady jeví zemní plyn. Druhý rozměr představuje strategický význam celého regionu pro lodní dopravu. Přes Jihočínské moře vedou frekventované lodní trasy, které slouží mimo jiné také pro převoz nerostných surovin. Oblastí propluje za rok více jak 41 tisíc lodí, přičemž tato trasa je životně důležitá především pro Japonsko, Jižní Koreu a Tchaj-wan. Třetím faktorem, i když často opomíjeným, je využívání tohoto moře pro rybolov[viii], který je pro země s velkým nárůstem obyvatelstva a omezenými zemědělskými možnostmi (jako je Čína a Vietnam) důležitým zdrojem potravy (Suchánek 2010: 87-89).

Hlavní teritoriální spory se vedou o Spratlyho a Paracelské[ix] ostrovy. Oboje souostroví si nárokují Čína, Vietnam a Tchaj-wan společně s velkou částí Jihočínského moře. Skromnější jsou Filipíny a Malajsie, které požadují část Spratlyho ostrovů a Jihočínského moře a Brunej usilující pouze o jeden útes a přilehlé vody. Indonésie si činí nároky pouze na část Jihočínského moře v rámci své exkluzivní ekonomické zóny[x] (EEZ), přičemž ta nezasahuje do žádného ze zmiňovaných souostroví. Většina států opírá své požadavky o historické argumenty (Čína, Tchaj-wan, Vietnam, Filipíny), Úmluvu o mořském právu (Malajsie, Brunej, Indonésie) nebo obojí (Filipíny, Vietnam). Část aktérů taky vybudovala na některých ostrovech a útesech námořní základny. Vietnam okupuje 21 útvarů, Filipíny devět, Čína sedm, Malajsie pět a Tchaj-wan jeden (Klare 2001: 118-122; srov. Blanchard 2003: 436- 437; Suchánek 2010: 89-92; BBC 2011; EIA 2008).

4.2 Ozbrojené střety a incidenty

Vzhledem k překrývajícím se teritoriálním nárokům všech zmíněných států není v regionu nouze o množství menších, či větších ozbrojených střetů a incidentů, které mají výrazný vliv na bezpečnostní dynamiku celé oblasti.

V rámci samotných teritoriálních sporů došlo od roku 1970 k třem významnějším ozbrojeným incidentům. Prvním je námořní a pozemní bitva o Paracelské ostrovy v roce 1974 mezi Čínou a Jižním Vietnamem, která vyústila v ovládnutí souostroví Pekingem. Druhým je tzv. bitva u Johnsonova útesu v Spratlyho souostroví mezi stejnými aktéry v roce 1988, která byla výsledkem obsazení několika ostrovů čínskou armádou. Vietnamské síly ale opět utrpěly drtivou porážku. Posledním vážným střetem se stal incident u Mischiefského útesu mezi čínským a filipínským námořnictvem v roce 1995. Peking využil monzunového období, kdy filipínské námořnictvo v oblasti nehlídkovalo, a nechal na útesu, který podle Manily spadá do její EEZ, vybudovat námořní základnu. Po jejím objevení došlo k několika střetům mezi silami obou zemí. Po neúspěšných pokusech vyvinout na Peking silný diplomatický nátlak (především přes spojenectví s USA a členství v ASEAN) a vědoma si své vojenské slabosti, ale Manila další eskalaci konfliktu vzdala a útes zůstal pod čínskou kontrolou (Suchánek 2010: 94-98; Klare 2001: 122-126). V průběhu 90. let pak dochází k zintenzivnění různých drobných střetů a incidentů, které ale jsou co do rozsahu a vážnosti mnohem marginálnější. První roky 21. století byla situace v oblasti relativně klidná, ale v současnosti lze opět zaznamenat zvýšené napětí (Denmark 2011 srov. Kaplan 2011).

Na bezpečnostní dynamiku regionu a vzájemné vztahy mají pochopitelně vliv i další významné konflikty, které se přímo Jihočínského moře netýkali. V případě Vietnamu a Číny je to především hraniční konflikt z roku 1979, který byl reakcí Pekingu na invazi Vietnamu do Kambodži v roce 1978 (Wang 2003: 401-403). Dalším významným konfliktem v oblasti, který nelze opomenout, je pochopitelně čínsko-tchaj-wanský konflikt. Ten měl zatím tři vážné krize (v roce 1954, 1958 a 1996), které mohli přerůst v otevřenou válku.

4.3 Závody ve zbrojení

Často zmiňovaným tématem v souvislosti s touto oblastí jsou taky závody ve zbrojení, i když někteří autoři tuto skutečnost zpochybňují. Nicméně, modernizace armád a nákup nové techniky u všech státu v regionu je nezpochybnitelným faktem. Je ale otázkou, zda to lze nazývat „závody ve zbrojení“. Ve většině případů byly ozbrojené síly jednotlivých států skutečně zastaralé a modernizaci nutně potřebovaly. Nákup nové techniky lze taky vysvětlit stabilním ekonomickým růstem celého regionu, který vygeneroval potřebné prostředky (Schofield 1994: 46). Největší a nejimpozantnější proměnou prošly čínské námořní síly, které se vyvinuly z obyčejné pobřežní stráže ve skutečné zaoceánské loďstvo. Významnou modernizací prošly také síly Malajsie a Indonésie, do nových námořních kapacit investoval Brunej (Klare 2001: 127-130). Nejnověji deklarovaly úmysl modernizovat a významně rozšířit své síly také Vietnam a Filipíny (Denmark 2011). Ať už tedy nazýváme nebo nenazýváme tento proces „závody ve zbrojení“, je patrné, že se jedná o faktor, který má nepochybně vliv na bezpečnostní dynamiku regionu a interakce mezi jeho aktéry.

4.4 Regionální spolupráce

Problematika Jihočínského moře je významným tématem regionální spolupráce, především v rámci Asociace států jihovýchodní Asie (ASEAN), jejíž členy jsou všechny státy regionu, s výjimkou Číny a Tchaj-wanu.

Podle společné zprávy vypracované ASEAN a Institutem pro vědu a mezinárodní bezpečnost (ISIS) jsou dokonce teritoriální spory o Spratlyho ostrovy největší hrozbou pro stabilitu celého regionu (Nathan 1998: 539). Prvním významným dokumentem věnujícím se této problematice byla „Deklarace o Jihočínském moři“ z roku 1992. Významnou úlohu sehrála organizace také v roce 1995 po incidentu u Mischiefského útesu, kdy se ostatní členové jednoznačně přiklonily na stranu Filipín. Důsledkem této události bylo mj. založení Regionálního fóra ASEAN a ostatních partnerských zemí k diskuzi politických a bezpečnostních otázek. Od roku 1996 pak ministři zahraničních věcí usilovali o vytvoření jakéhosi kodexu upravujícího chování a jednání jednotlivých států, jejímž výsledkem byla „Deklarace o chování se stran v Jihočínském moři“ přijata v roce 2002 (Severino 2010). Nejnověji se problematikou Jihočínského moře zabývali ministři zahraničních věcí zemí ASEAN a Číny na letošním červencovém setkání na Bali, jehož výsledkem bylo přijetí „Směrnice k implementaci Deklarace chování stran“ z roku 2002 (Lohman 2011).  Kromě těchto klíčových dokumentů se téma Jihočínského moře objevuje pravidelně v rámci různých prohlášení, společných vyhlášení a zpráv Regionálního fóra.

4.5 Penetrace velmocí

Důležitými aktéry v tomto regionu jsou kromě již zmiňovaných států také externí mocnosti, primárně Spojené státy americké (USA) a Japonsko. Přes Jihočínské moře proudí do Japonska tři čtvrtiny importované ropy, uhlí a zemního plynu. Tokio si je této své závislosti vědomo a proto se snaží podporovat mírové urovnání sporů (je významným partnerem ASEAN) a zároveň posiluje své námořní kapacity k ochraně klíčových námořních tras (Klare 2001: 131). Ještě významnějším hráčem jsou USA, které mají silné vazby na všechny státy v regionu. Nejdůležitějším partnerem jsou Filipíny, s kterými má Washington podepsanou obrannou smlouvu a je významným partnerem při modernizaci filipínských ozbrojených sil a společných cvičeních. Stejně důležité jsou vazby s Tchaj-wanem, který Washington zásobuje vojenským materiálem a technikou[xi]. Významné vojenské vztahy ale v posledním čase rozvíjí také s Vietnamem a menší míře Malajsií. I přes obecné snižování výdajů na obranu prohlásili představitelé americké vlády, že USA udrží svůj vliv a závazky v regionu (Denmark 2011, Kurlantzick 2011 srov. Klare 2001: 132-133).

5. Jihočínské moře z hlediska bezpečnostní politiky států

Ve vietnamské bezpečnostní politice hraje Jihočínské moře skutečně klíčovou roli, protože obmývá celé jeho pobřeží. Za svoji největší externí hrozbu považuje Hanoj právě svého severního souseda, přičemž teritoriální spory v Jihočínském moři jsou pro tento vztah klíčovým faktorem[xii]. Podobně i rostoucí výdaje na zbrojení od roku 1992 spojuje většina analytiků právě s touto problematikou (Ninh 1998: 445-476). Podíváme-li se na vietnamskou bílou knihu (2009: 15-19), je problematika teritoriálních sporů v Jihočínském moři[xiii] ústředním tématem národní bezpečnostní politiky. Přestože dokument zdůrazňuje mírovou cestu vyřešení těchto sporů, současně jasně deklaruje „přirozené právo“ Hanoje jak na Spratlyho, tak Paracelské ostrovy. Dalšími sekuritizovanými tématy v spojení s Jihočínským mořem pak jsou přírodní katastrofy a v omezenější míře terorismus a pirátství.

Podobně i v případě Filipín je Jihočínské moře hlavním tématem externí bezpečnosti, obzvláště po incidentu u Mischiefského útesu (Morada, Collier 1998: 572-575). Ten se promítl i do koncepce hlavního bezpečnostního dokumentu Manily z roku 1998. Narušení národního teritoria a Jihočínské moře jako důležitá komunikační trasa, zdroj obživy pro filipínské rybáře a potenciální zdroj nerostného bohatství jsou označovány jako největší externí bezpečnostní výzvy. V textu je také přímo zmiňován nárok Manily na Kalayaanské ostrovy, jež jsou součásti Spratlyho ostrovů.

Indonéská bezpečnostní politika je primárně definovaná domácími prioritami a externí hrozby vnímá spíš jako nepřímé. Přesto je pro Jakartu regionální bezpečnost důležitá, přičemž za největší hrozbu je považována Čína a především její úmysly v Jihočínském moři. Přestože není Indonésie přímým účastníkem teritoriálních sporů, mohl by jejich výsledek ovlivnit její kontrolu nad Natunskými ostrovy, které jsou klíčové pro produkci zemního plynu. Obavy Jakarty byly posíleny hlavně po zveřejnění čínské mapy, na které byly severní vody od souostroví označeny pod čínskou kontrolou (Anwar 1998: 477-499). V Bílé knize z roku 2003 je tématika Jihočínského moře zmiňována jako klíčová pro regionální bezpečnost, především v souvislosti s teritoriálními spory a pirátstvím.

Také v případě Malajsie sice není Jihočínské moře považováno za nejvážnější hrozbu pro národní bezpečnost, ale nepochybně hraje důležitou roli při jejím zvažování. Například rozhodnutí vybudovat významnou námořní základnu v Sandakanu na severovýchodním pobřeží Bornea je zcela jednoznačně výsledkem obav z rostoucího napětí v Jihočínském moři (Nathan 1998: 539).

Pro nejmenšího hráče regionu, Brunej, má Jihočínské moře vzhledem k jeho velikosti a poloze strategický význam a jeho stabilita je klíčová pro prosperitu a blahobyt země. Překrývající se teritoriální nároky jednotlivých států, nebezpečí pirátství a terorismu jsou označovány jako největší hrozby pro region. Jedním z hlavních úkolů ozbrojených sil má být proto zajistit zájmy státu v přilehlých námořních oblastech (Brunei Darrusalam 2004: 13-18).

Čína je nejvýznamnějším a nejsilnějším státem regionu. Její zájmy jsou proto pochopitelně daleko širší a nejsou omezeny pouze na tuto oblast. Přesto hraje Jihočínské moře v zahraniční a bezpečnostní politice velmi důležitou roli. Jedním z hlavních důvodů jsou především bohaté zásoby nerostných surovin na jeho dně, které jsou pro prudce se rozvíjející čínskou ekonomiku velkým lákadlem. Aktivity ostatních států v této oblasti jsou proto vnímány jako hrozba pro čínskou surovinovou bezpečnost a udržitelný ekonomický růst (Xinbo 1998: 129 srov. Klare 2001: 113-118). Jihočínské moře hraje klíčovou roli ale také ze širšího strategického hlediska a pro Peking má podobný význam jako mělo Středozemní moře pro Řím či Karibské moře pro Spojené státy (Kotani 2011). V nejnovějším vydání Bílé knihy z tohoto roku není problematika Jihočínského moře přímo zmiňována. Nicméně, hlavním úkolem čínské národní obrany má být v první řadě ochrana suverenity, národních zájmů a práv, mj. v přímořských oblastech, čímž nepřímo naráží právě na Jihočínské moře, kde jsou teritoriální nároky Pekingu nejrozsáhlejší a nejvýznamnější.

Jak již bylo uvedeno výše, přes Jihočínské moře vedou životně důležité námořní a komunikační trasy také pro posledního aktéra, Tchaj-wan. Navíc, v souvislosti s hrozbou, kterou představuje kontinentální Čína a její potenciální kontrola celé oblasti, je význam tohoto moře v Tchaj-wanské bezpečnostní politice neoddiskutovatelný. Přestože by se mohlo zdát, že Tchaj-pej se bude v této záležitosti klonit spíše k oponentům Pekingu, paradoxně tomu není vždy tak a tohle téma spíše sbližuje, než rozděluje obě strany (Nordhaug 2001).

6. Závěry

Jak vyplývá z předcházejících kapitol, Jihočínské moře je důležitým a sekuritizovaném tématem v bezpečnostní politice všech států, jak na národní, tak regionální úrovni. Hrozby z něho plynoucí jsou primárně součástí vojenského a politického sektoru, i když u některých aktérů (Taiwan, Čína) by se dalo mluvit také o sektoru ekonomickém, velmi okrajově pak environmentálním. Bezpečnostní zájmy jednotlivých států jsou navzájem provázány a bezpečnostní interakce vysoká.

Můžeme tedy konstatovat, že region Jihočínského moře lze teoreticky označit za standardní bezpečnostní komplex s unipolárním uspořádáním. Jednoznačnou velmocí je tady Čína, ale bezpečnostní dynamika vychází také od ostatních aktérů. Přestože je historie vzájemných vztahů poznačena několika vážnými ozbrojenými střety a incidenty, nelze mluvit přímo o nepřátelství. Vzhledem ke snaze všech zemí vyřešit vzájemné spory mírovou cestou a jisté kooperaci v rámci ASEAN lze společné vztahy v současnosti označit spíše za rivalské, přičemž tyto role jsou určeny primárně zájmem[xiv]. Použijeme-li kategorizaci konfliktní formace, bezpečnostní režimy nebo bezpečnostní společenství, dalo by se vzhledem k převládající rivalitě mezi členy ASEAN a Čínou ale zároveň silné regionální spolupráci uvažovat o druhé variantě.

Nutno poznamenat, že vymezení aktérů tohoto komplexu není nutně konečné. Potenciálně by se sem dalo zařadit také Thajsko, Kambodža či Singapur, na jejichž bezpečnostní situaci by měl jakýkoli vývoj v Jihočínském moři nepochybně také bezprostřední vliv. Druhou skutečností, kterou je nutné zmínit, je fakt, že mnohé státy mají významné bezpečnostní vazby i s jinými regiony či státy. Za všechny lze zmínit Čínu nebo Vietnam, jehož komplikovaný vztah s Kambodžou je pro jeho bezpečnostní politiku také klíčový. Autor této práce se tedy kloní k názoru, že vhodnější by bylo vymezovat region Jihočínského moře spíše jako regionální bezpečnostní subkomplex.

Sám Buzan a Wæver (2003: 93-182) mluví ve své knize o samostatném bezpečnostním komplexu Jižní a Východní Asie, přičemž tyto komplexy mají potenciál vytvořit asijský superkomplex. V jeho rámci by pak mohl region Jihočínského moře hrát roli jednoho z regionálních subkomplexů.

8. Seznam použité literatury

Pozn.: Všechny elektronické informační zdroje byly ověřeny ke dni 09. 11. 2011.

Primární zdroje:

Brunei Darussalam (2004): Defence White Paper: Defending the Nation’s Sovereignty, dostupné on-line (http://www.mindef.gov.bn/MOD2/index.php?option=com_docman&task=doc_download&gid=41&Itemid=331).

Department of National Defense, Republic of the Philippines (1998): Defense Policy Paper, on-line text (http://www.resdal.org.ar/Archivo/d000006b.htm).

International Hydrographic Organization (1953): Limits on Oceans and Seas, dostupné on-line (http://www.iho.int/iho_pubs/standard/S-23/S23_1953.pdf).

Information Office of the State Council of the People’s Republic of China (2011): China’s National Defense in 2010, dostupné on-line (http://merln.ndu.edu/whitepapers/China_English2010.pdf).

Ministry of National Defence, Socialist Republic of Vietnam (2009): Vietnam National Defence, dostupné on-line (http://admm.org.vn:6789/TempFiles/7401b63e-4ed4-4dca-9a4b-399cb88058fe.pdf).

Ministry of Defence, Republic of Indonesia (2003): Defending The Country Entering the 21st Century, dostupné on-line (http://merln.ndu.edu/whitepapers/IndonesiaWhitePaper.pdf).

Sekundární zdroje:

Anwar, D. (1998): „Indonesia: Domestic Priorities Define National Security“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 477-512.

BBC (2011): Questions and Answers: South China Sea dispute, dostupné on-line (http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-pacific-13748349).

Blanchard, J. (2003): „Maritime Issues in Asia: The problem of Adolescence“, In: Alagappa, M. (ed. 2003): Asian Security Order: Instrumental and Normative Features, Stanford: Stanford University Press, s. 424-457.

Buzan, B. a Wæver, O. (2003): Regions and powers: the structure of international security, Cambridge: Cambridge University Press.

Buzan, B.; Wæver, O.; Wilde, J. (2005): Bezpečnost: nový rámec pro analýzu, Brno: Centrum strategických studií.

Denmark, A. (2011): Crowded Waters, on-line text (http://www.foreignpolicy.com/articles/2011/06/07/crowded_waters).

Energy Information Administration (2008): Country Analysis Briefs: South China Sea, dostupné on-line (http://www.eia.gov/EMEU/cabs/South_China_Sea/pdf.pdf).

Goh, E. (2008): „Great Powers and Hierarchical Order in Southeast Asia: Analyzing Regional Security Strategies“, International Security, Vol. 32, No. 3, s. 113-157.

Kaplan, R. (2011): The South China Sea Is the Future of Conflict, on-line text (http://www.foreignpolicy.com/articles/2011/08/15/the_south_china_sea_is_the_future_of_conflict).

Klare, M. (2001): Resource Wars: the new landscape of global conflict, New York: Metropolitan Books.

Kotani, T. (2011): Why China Wants South China Sea, on-line text (http://the-diplomat.com/2011/07/18/why-china-wants-the-south-china-sea/).

Kurlantzick, J. (2011): Growing U.S. Role in South China Sea, on-line text (http://www.cfr.org/china/growing-us-role-south-china-sea/p26145).

Lohman, W. (2011): The U.S. Cannot Rely on ASEAN in the South China Sea, on-line text (http://www.heritage.org/research/reports/2011/08/asean-south-china-sea-dispute-and-us-policy-on-east-asia).

Morada, N. a Collier, Ch. (1998): „Philippines: State Versus Society?“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 549-578.

Nathan, K. (1998): „Malaysia: Reinventing the Nation“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 513-548.

Ninh, K. (1998): „Vietnam: Struggle and Cooperation“, In: Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s. 445-476.

Nordhaug, K. (2001): „Explainig Taiwan’s policies in the South China Sea, 1988-99“, The Pacific Review, Vol. 14, No. 4, s. 487-508.

Severino, R. (2011): „ASEAN and the South China Sea“, Security Challenges, Vol. 6, No. 2, s. 37-47.

Schofield, C. (1994): „An Arms Race in the South China Sea?“, IBRU Boundary and Security Bulletin, s. 39-48, dostupné on-line (http://www.dur.ac.uk/resources/ibru/publications/full/bsb2-2_schofield.pdf).

Suchánek, J. (2010): „Surovinový konflikt v Jihočínském moři“, In: Šmíd, T. (ed. 2011): Vybrané konflikty o zdroje a suroviny, Brno: Mezinárodní politologický ústav, s. 85-103.

Wang, J. (2003): „Territorial Disputes and Asian Security: Sources, Management, and Prospects“, In: Alagappa, M. (ed. 2003): Asian Security Order: Instrumental and Normative Features, Stanford: Stanford University Press, s. 380-423.

Xinbo, W. (1998): „China: Security Practice of a Modernizing and Ascending Power“, In:, Alagappa, M. (ed. 1998): Asian Security Practice: Material and Ideational Influences, Stanford: Stanford University Press, s.  115-156.

Autor: Zbyněk Moltaš, student bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

1.0 Úvod

Bývalý nigerijský president Abubakar řekl, že Libérie byla jako onen pomyslný kámen vhozený do vody, který okolo sebe šíří vlnky. Bylo to epicentrum regionální nestability, která krutě zasáhla okolní země (Abubakar 2004; cit. dle Bah 2005). Hlavní postavou ve středu tohoto konání byl Charles Taylor. Taylor, který nejenže provedl puč ve své vlastní zemi, také podporoval povstalecká hnutí v okolí a pomohl roztočit regionální spirálu násilností. V nastálém chaosu spolu jednotliví aktéři obchodovali jak se surovinami, tak se zbraněmi, najímali si mezi sebou vojáky a podporovali se finačně. Na druhou stranu také podporovali zbraněmi či financemi protivníky svých protivníků a vytvářeli tak mozaiku, síť vztahů, kdy události v jedné zemi často měly vliv na události v zemi jiné. V této seminární práci se tudíž autor pokusí popsat vývoj v subregionu a nejdůležitější události v něm od roku 1989 do roku 2003. V části věnované tomuto vývoji autor představí hlavní vztahy a interakce aktérů. Dále představí transnacionální vztah mezi dvěma hlavními povstaleckými skupinami (NPFL a RUF)  a popíše jeho surovinovou dimenzi. Suroviny totiž v tomto subregionu byly alfou a omegou dění.

2.0 Metodologické pozadí

Tato seminární práce je založena na kvalitativním přístupu. Deskriptivně-analytický popis vychází převážně ze sekundární literatury, která je psána v anglickém jazyce. Práce si klade za cíl popsat interakci aktérů, pocházejících z Guineje, Libérie a Sierry Leone v době post-studenoválečných občanských konfliktů. Je založena na předpokladu, že tento sub-region tvořil bezpečnostní komplex, jehož aktéři se vzájemně ovlivňovali. S touto hypotézou pracuje například Alhaji Bah (2005) a je součástí obecného souhlasu (Abubakar[1] 2004) Vymezení určitého regionu provází výrazné metodologické a teoretické obtíže (charakteristika regionu viz níže). Jakýkoliv region obecně může být charakterizován jak z hlediska politického, tak geografického, ekonomického či kulturního. Pro tuto šíři jsme tudíž vybrali pouze aktéry pocházející ze třech zmíněných států západní Afriky. To je spojeno s negativem, kdy nemůžeme vyloučit, že i další aktéři měli na dění vliv. Vybrané tři státy a s nimi spojené aktéry spojuje především surovinová dimenze interakce a aktivita Charlese Taylora a vzájemná podpora rebelantským hnutím. Dokonce se můžeme setkat s označením proxy aktérů (Chalk 2007: 164).

3.0 Teoretický podklad

V kapitole Teoretický aparát je nasnadě představit dva teoretické pojmy, které se studovanou problematikou souvisí – jedná se o bezpečnostní komplex a spillover efekt. Jelikož konec práce je věnován podmiňující surovinové interakci, jsou v krátkosti představeny závěry několika autorů, kteří se surovinovým konfliktům věnují.

4.1. Bezpečnostní komplex

Širší pojetí bezpečnosti, jak ho postupně představovala Kodaňská škola, nezahrnuje pouze rozšíření na pět sektorů, ke změně došla i teorie regionálních bezpečnostních komplexů. Bezpečnostní komplexy jako regiony s bezpečnostní interdependencí a mohou být homogenní nebo heterogenní. Pokud jsou heterogenní, „předpokládá se, že bezpečnostní logika regionu může zahrnout různé druhy aktérů interagujících napříč dvěma nebo více sektory“ (Buzan, Waever a de Wilde 2005: 24).  Znamená to, že například vojenské povstání v zemi A může znament zhoršení politické bezpečnosti v zemi B. V našem případě budeme pracovat jak se státními, tak nestátními aktéry, kteří měli vliv na vícero bezpečnostních sektorů.

4.2. Spill-over efekt

Spill-over efekt je původně ekonomická teorie o přelévání důsledků různých procesů do jiných sektorů[2]. Tento efekt je v bezpečnostních a strategických studiích úzce spjat právě s teorií bezpečnostního komplexu.  Stewart Patrick ve své práci Weak States and Global Threats: Assessing Evidence of „Spillovers“ uvádí, že spillover znamená transnacionální spojení (Patrick 2006: 29). Patrick dále tvrdí, že kvůli přeshraničnímu spillover efektu slabý stát implikuje vznik terorismu, proliferaci zbraní, regionální nestabilitu či organizovaný zločin v jiných zemích (Patrick 2006: 1).

4.3. Povaha surovinových konfliktů

Michael Renner důkladně popisuje obecné pozadí surovinových konfliktů, převážně v zemích třetího světa (Renner 2002). Nevytváří sice žádnou teorii, zdařile ovšem popisuje suroviny jako konfliktní faktor. V našem případě hrají roli nejen jako tzv. „surovinové prokletí“[3], ale také jako pohaněč konfliktu, zdroj financí. Jednu z nejzdařilejších prací, která zkoumá principy surovinové válečné ekonomiky je Economics of Violent Conflict Macartana Humphreyse. Mezi mnoha jeho zjištěními je pro nás důležité např. to, že války trvají déle, pokud kombatanti čerpají finance z ilegálních komodit. Humphreys dále hovoří o deformacích trhu a obchodu, což podněcuje ilegální obchod a pašování (Humphreys 2003: 10). Michael Ross z University of California potvrzuje, že suroviny mají vliv na délku konfliktu a na jeho propuknutí, nikoliv však na intenzitu (Ross 2004). Nutno konstatovat, že celá problematika dosud není vysvětlena, spíše se dá hovořit o nalezení principů, které jsou v určitých případech platné.

5.0. Empiricko-analytická část

5.1. Aktéři v bezpečnostním komplexu

Určitá diskuse u zvolených aktérů může vzniknout především ohledně absence Pobřeží slonoviny a ostatních zemích Economic Community Of West African States (dále pouze ECOWAS[4]), popřípadě především u těch zemí, které jsou zároveň členy Economic Community of West African States Monitoring Group (dále jenom ECOMOG[5]). To se týká především Nigérie, hegemona oblasti (Chalk 2007: 26). Nigérijští aktéři sice hráli roli především jako pašeráci a nebo vojáci ECOMOG, neměli ovšem dostatečně inkompatibilní cíle (viz níže). Jak uvádí UCDP, nikdy se neprokázala přímá souvislost mezi aktéry občanských válek v Pobřeží slonoviny a námi sledovaných zemí. (Portál UCDP 2008). Další diskutovanou zemí může být především Guinea-Bissau, zde se ovšem jednalo o transnacionalizaci konfliktu především do Senegalu a Guineje, nikoliv Libérie a Sierra Leone. Dalším vysvětlením, proč se věnujeme aktérům z Libérie, Sierra Leone a Guineje, může být kromě výrazné interakce mezi aktéry, surovinovou dimenzí a teritoriálním působením také to, že tyto tři státy spolu původně tvořily tzv. Unii Mano River (Global Security; nedatováno)

Dle Uppsalského program pro sběr dat o konfliktech je charakterizace aktérů jako primárních podmíněno inkompatibilitou jejich cílů s aktéry ostatními (Portál Uppsala Universitet 2008). Pro náš případ tedy pozbývá smyslu takto aktéry rozlišovat, navíc v našem případě nemluvíme pouze o jednom konfliktu / válce. Mezi hlavní aktéry konfliktů v subregionu tedy patří:

Jednotky ECOWAS jsou jednotkami vojenské intervence západoafrických států. Přímo vojenská mise se nazývá ECOMOG. Jedná se o vojenské sdružení, které vzniklo na jazykovém základě, kdy se zapojily spíše anglofonní země – jedinou frankofonní byla Burkina-Faso.

INPFL (Independent National Patriotic Front of Liberia) je liberijská skupina pod vedením Prince Yormieho Johnsona, která se oddělila od NPFL v roce 1990. Po roce 1992 je její aktivita už víceméně nezaznamenána.

LURD (Liberians United for the Reconciliation and Democracy) je hnutí založené v roce 2000 v Guineji pod vedením Sekoha Conneha. Hlavním útočištěm skupiny byla oblast Lofa.

NPFL[6] byla fronta pod vedením Charlese Taylora, která v roce 1989 provedla tzv. Vánoční puč – útok na vládu Samuela Doea. Část příznivců Taylora se do té doby skrývala v zahraničí. NPFL byla založena na etnickém základě Manoů a Giů.

NPRC (National Provisional Revolutional Council) je sierra-leonská vojenská frakce pod vedením kapitána Valentina Strassera. V roce 1992 se dostala v Sierra Leone k vládě a byla hlavním protivníkem RUF. V roce 1997 jsou ve vládě nahrazeni Armed Forces Revolutionary Council (AFRC).

RFDG (Rassemblement des Forces démocratiques de Guinée) je Taylorem financovaná povstalecká skupina v Guineji, která vznikla v roce 2000.

RUF je zkratkou pro Revolutionary United Front, pocházející ze Sierra Leone. Vůdčí osobou RUF byl Foday Sankoh. Můžeme se setkat s označením RUF jako proxy aktéra Charlese Taylora (Chalk 2007: 164)

ULIMO[7] je liberijskou reakcí odpůrců Taylorova puče. Byla založena v roce 1989 v Guineji, působila ovšem v Sierra Leone. Posléze se rozdělila na etnickém základě dle kmenů Krahnů a Mandingů (ULIMO-J a ULIMO-K).

5.2. Vývoj v subregionu

Dělení vývoje na fáze nám může pomoci zpřehlednit celý vývoj. První fáze konfliktu je datována pomocí první liberijské občanské války (1989 či 1990 – 1997). Druhou fází je tedy rok 1997 až do roku 2002, respektive 2003, kdy válka v Sierra Leone i Libérii skončila. Dělící událostí je tedy inaugurace Charlese Taylora, do té doby warlorda. Do druhé fáze patří i propuknutí občanské války v Guineji (Portál UCDP 2008).

5.2.1. První fáze

V roce 1989 v Libérii jednotky Charlese Taylora zaútočily na stávajícího prezidenta Samuela Doea. Taylor se se svými jednotkami ukrýval v Pobřeží Slonoviny až do počátku útoku, který byl proveden 24. prosince 1989. Na překročení hranice bylo Doem odpovězeno nezřízeným násilím vůči příslušníkům etnik Manoů a Krahnů, z nichž se povstalci většinou rekrutovali (Portál UCDP 2008). Tím vypukla občanská válka, kdy na jedné straně stála vláda Samuela Doea a na druhé NPFL Charlese Taylora, ze které se posléze odštěpila frakce Prince Yormieho Johnsona INPFL. Ta bojovala jak proti Doeovi, tak proti Taylorovi. V reakci na vypuknutí občanské války byly vyslány peacemakingové jednotky ECOMOG západoafrického hnutí ECOWAS. Je nutné zmínit, že prezident Doe, který ztrácel schopnosti vynutit dodržování i základních lidských práv, byl přítelem prezidenta Nigérie (Khobe 2000) a jednalo se primárně tedy o pomoc spojenci a příteli. Na druhou stranu Doe neměl dobré vztahy s frankofonním Pobřežím slonoviny a Burkinou Faso, jejichž chráněncem byl Charles Taylor, což vedlo k jejich počáteční podpoře Tayloroa. Po necelém roce bojů se v září 1990 INPFL podílela na zavraždění Samuela Doea. Dokonce ho prý poprávil sám Prince Johnson[8] (Portál NewsTimeAfrica 2009). Nicméně díky ECOMOG se nepodařilo Taylorovi obsadit hlavní město Monrovii, vytváří tudíž vlastní stát Greater Liberia na zbytku území. Greater Liberia má na svém území nejen zásoby vzácného dřeva a železné rudy, ale částečně tento kvazi-stát uzurpoval i oblast v sousední Sierra Leone. O Greater Liberia hovoříme zhruba do konce roku 1992 (Atkinson 1997)

Občanská válka v Libérii už v této době měla natolik destabilizující účinky na celou oblast, že se za hranicemi Libérie mohla RUF ukrývat a připravovat na útok na sierra-leonskou vládu (Berman, Florquin 2005: 370). V roce 1991 došlo k útoku povstaleckých jednotek RUF, kdy zaútočili na města na jihu a východě země (čili v oblastech blízko k Libérii). RUF byla složena nejen z odpůrců režimu, ale i z žoldáků a Liberijců. Základna jak NPFL, tak RUF se částečně protínala na území Greater Liberia, oblasti bohaté na suroviny. Poté z Libérie Taylorem vytlačená organizace ULIMO přichází do Sierra Leone, kde se zapojí na vládní straně do bojů proti RUF. Konflikt ovšem dochází k jakémusi mrtvému bodu (Portál UCDP 2008). Do té doby v zemi byla vláda jedné strany, kvůli násilnostem však dochází k volbám, které se konají v červenci v roce 1992. Po nich ale dochází k vojenskému převratu a války se chopila junta Valentina Strassera a jeho NPRC. Jednou z hlavních dyád sierra-leonského konfliktu je tudíž nejen NPRC – RUF, ale i RUF – ULIMO, skupina liberijská. V roce 1992 RUF obsazuje strategické naleziště diamantů v oblasti Kono, nač Strasser reagoval kontraktováním jihoafrické PMC Executive Outcomes (Jobarteh, Selber 2002: 92).

Zhruba v roce 1991 / 1992 začíná Charles Taylor finančně RUF podporovat (Byman, Chalk, Hoffman 2007: 75). Ta i nadále vedla ozbrojený boj proti vládě Sierra Leone, která podporovala liberijskou povstaleckou organizaci ULIMO v boji jí pomáhající. Poslední informace ovšem naznačují, že ULIMO přestože s RUF bojovala, dodávala jim také zbraně. Řekli to svědci při haagském procesu s Charlesem Taylorem. Tímto svědkem má být muž, který pro RUF zbraně opravoval, Charles Ngebeh. Jednalo se prý o „AK-67, G3, GMG a RPG“ (AllAfrica.com 2010). Nasnadě je tedy  zpochybnění důvěryhodnosti oněch svědků či paradoxní podporování protivníka díky tzv. výhodnosti válečné ekonomiky.

V roce 1995 dochází v Sierra Leone přímo k anarchické situace, tudíž angažovala guinejské vojáky, ovšem nejen z mise ECOMOG. V roce 1995, kdy RUF obsazuje tři hlavní naleziště diamantů – např. naleziště v oblasti Kono (Gberie 2002) a poslední bauxitové doly, vláda NPRC tedy opět angažuje soukromou vojenskou společnost Executive Outcomes (Portál UCDP 2008). V roce 1997 v Sierra Leone dochází k dalšímu převratu pod vedením Armed Forces Revolutionary Conflict, kdy se prezidentem na více než rok stal Johnny Paul Koroma. AFRC byla v tu dobu spojencem RUF. To, že RUF měla naleziště pod kontrolou vyneslo vůdce RUF Sankha k viceprezidentskému křeslu.

V Libérii o několika neúspěšných pokusech o mírové dohody (Řehák uvádí, že jich bylo dokonce 13) dochází k podepsání druhé dohody z Abuja, která nastolí křehký mír (Řehák 2011: 30-54). V roce 1997 se konají  prezidentské volby, ve kterých zvítězil Charles Taylor. Stane se tak po silných útocích na ULIMO-J, která je v tu dobu v Sierra Leone a bojuje i s RUF. Protikandidátkou Taylora byla pozdější prezidentka Ellen Johnson Sirleaf (Nilsson 2003: 18).

5.2.2. Role mise ECOMOG

K tomuto dočasnému míru přispěly jednotky ECOMOG. Ty byly v roce 1997 nasazeny i k vynucení míru v Sierra Leone (a v roce 1999 i v Guinea-Bissau). V tuto dobu tedy jednotky ECOMOG byly ve třech zemích. ECOMOG finančně a zbraněmi podporoval organizaci ULIMO-J taktéž bojující proti RUF (Carment, Draman 2001). ECOMOG je obviňován z toho, že podkopával situaci (nejen) v Libérii pašováním a prodejem drog ve spolupráci s nigerijskými organizovanými skupinami (DeRouen 2008: 445).

5.2.3. Druhá fáze

Jak uvádí Řehák, po revidované dohodě z Abuji se ECOWAS z Libérie stahuje, ovšem toto stažení bylo příliš rychlé a jednotky měly déle na dodržování křehkého míru dohlížet. To spolu s nezájmem Taylora o rekonstrukci vede k vypuknutí druhé občanské války v roce 2000 (Řehák 2011: 47).

Na počátku roku 1998 je RUF zbaven peacekeepery oficiální vlády. Po znovuobsazení dolů Kono RUF v roce 1998 (první obsazení proběhlo v roce 1992, posléze 1995, 1998 a 1999) a podepsání Mírových dohod z Lomé 7. července 1999 se RUF regeneruje a revitalizuje pomocí zbraní, které směňuje za peníze z diamantů. Tyto zbraně do země přichází skrze Burkinu Faso a Libérii. V té době se v Libérii zněkolikanásobuje obchod dřevem (mezi lety 1999 a 2000 se jedná o téměř desetinásobek). Taylor sám přiznává, že takto vydělané peníze sponzorovaly nejen jeho jednotky, ale i ozbrojený konflikt v Pobřeží slonoviny. Velmi pravděpodobně to byly ty peníze, jimiž Taylor sponzoroval ozbrojený odpor RUF proti vládě v Sierra Leone (viz níže). RUF v roce 1999 vyhlašuje obludnou akci pod jménem „Žádná živá věc“ a znovu tvrdě útočí na hlavní město. Po bojích (a tedy porušení mírové dohody) jsou evakuovány jednotky ECOMOG a do země přichází vojáci UNAMSIL[9]. To spolu s vyčerpáním RUF vede k odzbrojení a jejich porážce (Gberie 2002: 5).

Svou roli hrála také v celém konfliktu Guinea. Ta nejprve na počátku devadesátých let vyslala své vojáky, aby zabránili Taylorovi v dosažení Monrovie, Guineou ovšem po celá devadesátá léta zmítaly vlastní vážné vnitřní spory. Po celou dobu byla problematickou především oblast, která hraničila jak se Sierrou Leone, tak s Libérií, a jak uvádí UCDP[10], častokrát docházelo k překračování této hranice a tzv. hit and run akcím. Tyto útoky, spolu se zatlačováním jednotek, způsobily v Guineji více než 1000 mrtvých a donutily na 100 000 lidí opustit své domovy (Global Security: nedatováno). Později, v roce 2000, vzniká v Guineji povstalecká skupina, která je nejdříve považována za odnož NPFL, aby se později ukázalo, že se jedná o vlastní guinejskou povstaleckou skupinu Rassemblement des Forces démocratiques de Guinée (UCDP 2008). Více zdrojů, krom UCDP například DeRouen, uvádí, že RFDG byla podporována Taylorem a jeho penězi. To je kompatibilní s geografickou polohou akcí RFDG, kterou jak UCDP, tak Milner lokalizuje na jihovýchod země – k hranicím s Libérií a Sierra Leone. U Milnera to ovšem můžeme vyčíst spíše nepřímo z poloh táborů uprchlíků (Milner 2005; UCDP 2008). DeRouen upozorňuje na to, že okolo Libérie byla v 90. letech a počátku 21. století vytvořena skupina Taylorových nepřátel v podobě oficiálních hlav států. Těmi byli Lansana Conté z Guineje, Ahmad Kabbah se Sierra Leone a Laurent Gbago s Pobřeží slonoviny. Ve všech třech státech Taylor podporoval povstalecká hnutí. Z dosud nezmíněných to byla v Pobřeží slonoviny Far West Ivory Coast People´s Movement. (DeRouen 2008: 446-447; UCDP 2008)

V roce 2000 je  taktéž v Guineji založena skupina LURD, což je část obnovených ULIMO-K. LURD má kvůli manželce vůdce Sekoha Conneha  podporu guinejské vlády, konkrétně prezidenta Lansana Conté. Žoldáky LURD se stávají bývalí vojáci RUF, posilují ovšem také NPFL (Gberie 2002: 5). ULIMO-J a ULIMO-K, potomci ULIMO, každá působící v jiné zemi, spolu posléze nějakou dobu bojují. Další skupinou, která do dění zasáhne, je v  Guineji s podporou z Pobřeží slonoviny založená skupina MODEL (Nilsson 2003: 19). Když se opět rozhořel vážnější ozbrojený konflikt v Libérii, který trval do roku 2002, v roce 2001 přichází zákaz vývozu vzácného dřeva a diamantů z Libérie (spolu s embargem, zákazem Taylorova cestování a dalšími tresty). Tento finanční tlak spolu s tlakem LURD, MODEL a ECOMOG nutí Taylora vzdát se hlavního města Monrovie. 11. srpna abdikuje a prchá do exilu do Nigérie. Poté přichází do Libérie jednotky mise UNMIL[11]  a odzbrojují na 101 000 kombatantů (Portál UCDP 2008). To můžeme považovat za konec konfliktu v Libérii.

5.3. Interakce NPFL – RUF

RUF byla především výrazně podporována nepřítelem ULIMO – Taylorovou NPFL. Vůbec celý vztah NPFL a RUF, organizací, které svým způsobem způsobily dlouhá krveprolití, byl založen na osobním přátelství jejich vůdců – Charlese Taylora a Fodaye Sankoha. Jak uvádí Byman, podpora NPFL pro RUF měla několik dimenzí. Tou hlavní byly dodávky financí, logistických zařízení a zbraní, munice a výzbroje. Zbraně a další příslušenství byly často ukořistěny vojákům mise ECOMOG. Další dimenzí dokonce údajně bylo i poskytování výcviku jednotkám RUF. Taylor, který sám dostal vojenský výcvik v Libyi, ovšem neměl své jednotky na příliš vysoké úrovni, tudíž ani tento trénink nemohl být příliš kvalitní. Celý vztah se z finanční a vojenské podpory těchto aktérů posléze vyvinul i do obchodní dimenze, kterou vyplnily především diamanty (Byman 2001).

5. 3.1. Dřevo

Vzácné dřevo se v Libérii nachází stejně jako v Sierra Leone, ale díky území, které Taylor ovládal (tedy zpočátku oblast Greater Liberia) byl schopen toto dřevo těžit. V devadesátých letech vývoz dřeva tvořil ¼ HDP Libérie (IMF 2004). Můžeme ale rozlišit dvě fáze vývoje vývozu, kdy první fází bylo období Taylorova warlordismu. Tehdy Taylor ovládal pouze oblast, ze které dřevo vyvážel a činilo se tak víceméně neoficiální cestou. Po nástupu do prezidentského úřadu nastupuje druhá fáze, pro kterou je signifikantní skrytý monopol na těžbu dřeva. Se svým přítelem Guusem Knouwenhovenem měl absolutní moc nad těžbou, přepravou a vývozem dřeva (Global Witness 2003). Tuto strukturu podrobně popisuje Blundell (2010). Nákupčími v tomto případě byly především společnosti francouzské a čínské, za všechny zmiňme především DLH. V roce 2001 dochází k zákazu vývozu dřeva, ač s ním Taylor nesouhlasil a porušoval ho: „Máme právo použít finance z našich přírodních zdrojů na ochranu naší suverenity v případě občanské války.“ (Reuters 2003; cit. podle Global Witness 2008). Nutno podotknout, že se často jednalo i o dřevo ze sousední Sierra Leone, a to zvláště v příhraničních oblastech.

Blundell, který ve své práci studoval roli dřeva a financí z něj plynoucích, uvádí jako signifikantní pro Libérii mmj. tyto  jevy: financování nákupu zbraní a jiného vojenského materiálu; financování přímé intervence soukromých bezpečnostních jednotek; výměny vzácného dřeva za zbraně (Blundell 2010: 50). Z výše uvedeného je tudíž patrné, že právě toto jsou jedny z hlavních způsobů, jak Taylor financoval a podporoval povstalecké skupiny v jiných zemích. Financování Taylorových vlastních jednotek Blundell ovšem rozebírá podrobněji.

5. 3.2. Diamanty

Diamanty se v Sierra Leone nachází ve své sekundární podobě v korytech řek, jako diamanty aluviální. V Sierra Leone hraje roli především strategická oblast Kono (Kono distrikt) na východě až jihovýchodě země. V oblasti Kono se nachází zhruba 65 – 70 procent sierra-leonských diamantů. (Hall 1969). Mezi další strategické oblasti patří Koidu, Kenema a Bo. Jejich produkční hodnota byla v průběhu devadesátých let zhruba 30 – 100 milionů dolarů ročně (Berneuth 2000). Tato cena je určována v karátech, přičemž jeden karát má hodnotu 100 – 300 dolarů (jak obecně uvádí kartel De Beerse a World Diamond Council 1999; cit. dle Hofstatter 2001).

Páteří problému je vývoz diamantů a jejich prodej, kdy jak NPRC (a později AFRC), tak RUF diamanty vyvážely, přičemž NPRD a AFRC tak činily zpočátku víceméně legálně. To bylo způsobeno jejich podílem na vládnutí. RUF, která ke konci desetiletí opět hlavní naleziště obsadila, avšak následkem zákazu vývozu tyto diamanty pašovala přes Libérii. Taylor dále tyto diamanty prodával. Tento vztah fungoval už dříve, po obsazení strategických oblastí se tak činilo ovšem mnohem více (Gberie 2002; Atkinson 2002).

V roce 1999 došlo k poklesu oficiálního sierra-leonského vývozu na zhruba 10 000 karátů, přičemž je to dáno tím, že Kono obsadila RUF. 5. července 2000 totiž Rada Bezpečnosti OSN zakazuje vývoj diamantů ze Sierry Leone kvůli užívání financí z nich ve prospěch války – jedná se o nastartování tzv. kimberleyského procesu. RUF si však našla vlastní cesty, jak diamanty dodávat na trh. V Libérii jsou pouze malé zásoby diamantů, přičemž jejich oficiální vývoz činily diamanty za zhruba 300 až 500 milionů dolarů. Taylor tudíž ke konci desetiletí prodával nejen diamanty z Libérie, ale i diamanty co ukořistil na nestabilní hranici a především diamanty od sierraleonské RUF. Osmdesát procent všech neopracovaných diamantů jde na trh v Antverpách, přičemž tranzitní stanicí bylo v Evropě Švýcarsko (Berneuth 2000). Diamanty převáželi především Libyjci a Guinejci (Byman 2001: 77).

Tento diamantový vztah tedy můžeme generalizovat tak, že Taylor prodával sierra-leonské diamanty, které dostal od RUF. Financemi sponzoroval jak vlastní armádu, tak RUF a ostatní povstalecké skupiny. Nejednalo se ovšem o jediného sponzora, RUF byla podporována i Pobřežím slonoviny, Burkinou a Libyí (Berman, Florquin 2005: 370).

5.4. Proliferace zbraní

Proliferace zbraní je fenoménem, který se netýkal pouze interakce mezi NPFL a RUF. Keili rozebírá, jak tato interakce obecně fungovala. Mezi Libérií, Guineou a Sierrou Leone funguje na 150 ilegálních stezek, často pěších cest, které jsou pro pašeráky zbraní snadno zdolatelné a naopak pro stráže těžko hlídatelné (Keili 2008: 8). Tento obchod probíhal všemi směry a byl propojen s obchodem v celé Africe, nejen v tomto subregionu. Mezi pašeráky dále často patřili Nigerijci (DeRouen 2008). Nutno poznamenat, že se nejednalo pouze o obchod lehkými a malými zbraněmi.

Keili uvádí tři jevy, které zásadním způsobem ovlivnily bezpečnostní komplex západní Afriky. Jedná se o lehkou dosažitelnost zbraní, s čímž je spojen vysoký počet obětí nejen na straně kombatantů, ale také na straně civilstů. Dále se jedná o ilegalitu obchodu se zbraněmi, do kterého je zapojena velká část obyvatelstva, a o weaponizaci a institucionalizaci násilí jako součásti společnosti (Keili 2008: 5).

6. Závěr

V této práci je popsán vývoj konfliktů a načrtnuta síť aktérů, jejichž centrem byl liberijský warlord a posléze prezident Charles Taylor. V námi analyzovaném subregionu Taylor finančně, zbraněmi a vojáky podporoval sierra-leonskou RUF a guinejskou RFDG. Ty vedly ozbrojený odpor proti svým domovským vládám, dokonce můžeme ovšem nalézt jejich označení jako proxy aktérů (Chalk 2007: 164). Finance Taylor získával prodejem surovin (především dřeva a diamantů) a těmi tyto skupiny podporoval, nebo za ně kupoval zbraně / platil žoldáky. Protivníkem RUF ovšem nebyla pouze vláda, ale také ULIMO a její následník ULIMO-J, organizace z Libérie Taylorem vytlačené. V Guineji působila skupina LURD, která byla svým osudem a svou činností velmi podobná již zmíněné ULIMO-J. Obecně lze říci že aktéři, kteří bojovali proti povstalcům,  byli podporováni misí ECOMOG (alespoň po nějakou dobu), která bojovala především proti NPFL, RUF a RFDG. V celém subregionu se tedy na více než deset let vytvořila síť vztahů, jejichž centrem byl Charles Taylor, jenž měl ve svém okolí sobě nepřátelské státy.

Nutno konstatovat, že tyto konflikty měly naprosto destabilizující účinek na celou oblast. Chaotická situace měla za následek narušení všech pěti sektorů bezpečnosti, otřesení morálky a dalekosáhlé důsledky. Postkonfliktní vývoj především v Libérii a Sierra Leone je doprovázen vysokým výskytem nemoci AIDS, velkým množstvím zbraní a drog v oblasti, stejně jako, jak uvádí Keili, institucionalizovaným násilím ve společnosti (Keili 2008: 5).

7.0. Zdroje a literatura:

ABUJA, Karu. (2011). Cote d´Ivore, Nigeria and the ECOMOG Experience. Dostupné z WWW: http://naijan.com/cote-d’ivoire-nigeria-and-the-ecomog-experience/ Ověřeno ke dni 1. 11. 2011

Portál ALL AFRICA. (2010). ULIMO Rebels Supplied Arms and Ammunition To The RUF, Sierra Leonean Defense Witness Says. In: All Africa. Dostupné z WWW: http://allafrica.com/stories/201003250078.html Ověřeno 1. 11. 2011

ATKINSON, Phillipa. (1997). The War Economy in Liberia: A Political Analysis. RRN Network Paper. Dostupné z WWW: http://www.pdtglobal.org/EIPdata/Library/Political%20Economy%20of%20Conflict/RRNpaper22.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

BAH, Aljahi. 2005. West Africa: From a Security Complex to a Security Community. In: African Security Review. Vol. 14, No. 2.  Dostupné z WWW: http://www.iss.co.za/pubs/asr/14no2/EBah.htm Ověřeno 1. 11. 2011

BERMAN, Eric. FLORQUIN, Nicolas. Armed and Aimless. Dostupné z WWW: http://www.smallarmssurvey.org/publications/by-type/book-series/armed-and-aimless.html Ověřeno 1. 11. 2011

BERNEUTH, Carl. (2000). Diamond Registry and Sierra Leone Civil War. ICE Cases. Dostupné z WWW: http://www1.american.edu/ted/ice/diamond-sl.htm Ověřeno 1. 11. 2011

BLUNDELL, Arthur (2010).  Forests and Conflict: The Financial Flows That Fuel War.  Washington DC: Program on Forests (PROFOR)

BUZAN, Barry. WAEVER, Ole. DE WILDE, Jaap. (2005): Bezpečnost. Nový rámec pro analýzu. Brno: Barrister & Principal.

BYMAN, Daniel. CHALK, Peter. HOFFMAN, Bruce, eds. (2001). Trends in Outside Support for Insurgent Movements. National Security Research Division.

CARMEN, David. DRAMAN, Rasheed. 2001. Managing Chaos in West African Sub-region: Assessing the role of ECOMOG in Liberia. Dostupné z WWW: http://http-server.carleton.ca/~dcarment/papers/ECOMOG.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

COLLIER, Paul., ‘Economic Causes of Civil Conflict and Their Implications for Policy’, a World Bank report, available at http://www.worldbank.org/research/conflict/papers/civilconflict.htm Ověřeno 1. 11. 2011

DEROUEN, Karl. (2007). International Security and the United States: an Encyclopedia. Westport: Greenwood Publishing Group.

GBERIE, Lansana. (2002). War and Peace in Sierra Leone. The Diamonds and Human Security Project. Dostupné z WWW: http://www.pacweb.org/Documents/diamonds_KP/6_War-Peace_sierraleone_Eng-Nov2002.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

Portál GLOBAL SECURITY. Nedatováno. Dostupné z WWW: http://www.globalsecurity.org/military/world/war/mano-river.htm Ověřeno 1. 11. 2011

GLOBAL WITNESS (2008) Logging Off. Dostupné z WWW:  http://www.globalwitness.org/sites/default/files/import/logging_off_september_2008.pdf  Ověřeno ke dni 1. 11. 2011

HALL, P.K. (1969). The Diamond Fields of Sierra Leone. In: Geological Survey of Sierra Leone. No. 5. Freetown.

HOFSTATTER, Benjamin. (2001). Liberia: Trade, Environment and Conflict. ICE Case No. 82. Dostupné z WWW: http://www1.american.edu/ted/ice/liberia-diamonds.htm Ověřeno 1. 11. 2011

HUMPREHYS, Macartan. (2003). Economics and Violent Conflict. Dostupné z WWW:  http://www.preventconflict.org/portal/economics Ověřeno 1. 11. 2011

CHALK, Peter. (2007). Ungoverned Territories: Understanding and Reducing Terrorism Risks. National Security Research Divison.

INTERNATIONAL MONETARY FUND. (2004).  Dostupné z WWW: http://www.imf.org/external/country/LBR/index.htm Ověřeno 1. 11. 2011

KEILI, Francis Langumba. (2008). Small arms and Light Weapons Transfer in West Africa: a stock-taking. Vol. 4. Dostupné z WWW: www.unidir.org/pdf/articles/pdf-art2832.pdf Ověřeno 1. 11. 2011 Ověřeno 1. 11. 2011

KHOBE, Mikitishe Maxwell. 2000. The Evolution and Conduct of ECOMOG Operations in West Africa. In: Boundaries of Peace Support Operations, vol. 44. Dostupné z WWW: http://www.iss.co.za/pubs/monographs/no44/ecomog.html Ověřeno 1. 11. 2011

JOBARTEH, Kebba. SELBER, Jesse. (2002). From Enemy to Peacemaker: The Role of Private Military Companies in Sub-Saharan Africa. Dostupné z WWW: http://www.ippnw.org/pdf/mgs/7-2-selber.pdf 1. 11. 2011 Ověřeno 1. 11. 2011

MILNER, James. (2005). Armed and Aimless. http://www.smallarmssurvey.org/fileadmin/docs/D-Book-series/book-01-Armed-and-Aimless/SAS-Armed-Aimless-Part-1-Chapter-05.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

Portál NEW AFRICAN PRESS. (2010). The Abandoned ECOMOG „Bastards“ in Liberia. Dostupné z WWW: http://newafricanpress.com/2010/07/31/the-abandoned-ecomog-bastards-in-liberia/

NILSSON, Desirée. (2003). Crafting a Secure Peace. Uppsala University: Department of Peace and Conflict Research. Dostupné z WWW: www.ucdp.uu.se/gpdatabase/info/Lib%201.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

PATRICK, Stewart. (2006). Weak States and Global Threats: Assessing Evidence of „Spillovers“. Center for Global Development. Dostupné z WWW: http://www.cgdev.org/content/publications/detail/5539/

RENNER, Michael. (2002). The Anatomy of Resource Wars. WorldWatch Paper 162. Dostupné z WWW: http://www.worldwatch.org/system/files/EWP162.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

REUTERS (2003). April. In Global Witness 2008.

ROTBERG, Robert. (2003). State Terror and State Weakness in a Time of Terror. Washington: Brookings Institution Press.

ROSS, Michael. (2004). How do Natural Resources Influence Civil War? Evidence from Thirteen Cases. Dostupné z WWW: http://www.sscnet.ucla.edu/polisci/faculty/ross/HowDoesNat3.pdf Ověřeno 1. 11. 2011

ŘEHÁK, Vilém. (2011). Mediace jako nástroj řešení konfliktů. Případ občanské války v Libérii. In: Mezinárodní vztahy. Vol. 3., s 30 – 54.

UPPSALA UNIVERSITET: Department of Peace and Conflict Research. (2008). Dostupné z WWW: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=94&regionSelect=2-Southern_Africa# Ověřeno 1. 11. 2011

WORLD DIAMOND COUNCIL. (1999). Dostupné z WWW: http://www.worlddiamondcouncil.com Ověřeno 1. 11. 2011

Autor: Iveta Hlouchová, studentka Bezpečnostních a strategických studií, FSS MU.

Úvod

Extremismus v Pákistánu, jeho forma, projevy, postupy a nástroje pákistánské vlády a armády pro jeho potlačení jsou v současnosti jedním z nejvíce diskutovaných témat v akademickém prostředí, médiích i mezi veřejností. Problematika extremismu v Pákistánu a především efektivita nástrojů jeho potlačování bývá nejčastěji artikulována v souvislosti s afghánským konfliktem, mezinárodním terorismem a nepřátelstvím mezi Pákistánem a Indií, neboť je obecně známo, že pákistánská armáda a tajná služba ISI, jakožto hlavní centra moci v Pákistánu, využívají islámské extremisty jako nástroj pro dosažení vlastních zájmů (zejména pak nahlížené prizmatem nepřátelství a rivalitou se sousední Indií), udržení jednoty národa i Pákistánu v teritoriálním smyslu. Problematika extremismu v Pákistánu bývá vysoce diskutována také z obav o budoucnost dané země, která je mnohými experty považovaný za selhávající (ve a smyslu failing) stát, který však disponuje jadernými zbraněmi, což má značný rizikový potenciál.

Autorka si za cíl seminární práce stanovila analyzovat aktéry, způsoby a nástroje potlačování extremismu v Islámské republice Pákistán. Zjištěná fakta autorka následně zasadí do dvou teoretických rámců militantní demokracie – jednak to teorie Pedahzurovy, zda se jedná o militantní nebo imunizační demokracii, a také do rámce konceptuální konstrukce obrany demokracie od Capoccii. Ten rozlišuje na základě dvou faktorů čtyři varianty – militantnost, očistu, inkorporaci a vzdělávání. Oba teoretické rámce budou podrobněji představeny níže v práci. Nutno je však mít na paměti důležitý (a do jisté míry celou analýzu determinující) fakt, že byť oficiální název země je Islámská republika Pákistán, tamní demokratický režim je hodně specifický, resp. mnozí odborníci zpochybňují demokratičnost daného režimu. Autorka níže v práci představí základní charakteristiky režimu v Pákistánu, přičemž již na tomto místě je možné s určitostí stanovit, že režim v Pákistánu není možné považovat za demokracii per se, o to zajímavější však bude zasazení situace v oblasti postupu proti extremistům v Pákistánu do výše zmíněných teoretických konceptů vypracovaných primárně pro užití v demokraciích. Je důležité zdůraznit, že nástroje a způsoby postupu proti extremismu v Pákistánu reflektují potenciál islamistů jakožto nejsilnějšího typu extremismu v Pákistánu, z toho důvodu jsou nastaveny téměř výlučně na potlačování islamistického extremismu.

Co se metodologie práce týče, autorka bude v práci používat deskriptivních a především pak analytických metod, primární užitou technikou sběru dat bude obsahová analýza, v určitých aspektech autorka použije i analýzu dokumentů. Byť převážná část zdrojů, s nimiž bude autorka pracovat, je dostupná v elektronické podobě, je možné využít i několika primárních (dokumenty, smlouvy, prohlášení…) a sekundárních zdrojů.

Islámská republika Pákistán

Islámská republika Pákistán získala nezávislost v roce 1947 násilným rozdělením tehdejší Britské Indie, což do budoucna determinovalo pákistánskou strategickou kulturu a jeho politiku. Pákistánští vládní i armádní představitelé, stejně jako obyčejní Pákistánci začali za největší národní bezpečnostní hrozbu považovat sousední Indii. Všechny strategické politické i vojenské a od nich se odvíjející další kroky Pákistánu je tak třeba vnímat v kontextu bezpečnostního dilematu a vše prostupující rivality s Indií.

Co se politického uspořádání týče, Pákistán je administrativně federativní republikou s hlavním městem Islámábád. Tamní režim není možné považovat za demokratický par excellance. Především vlivem historického vývoje a z něj vycházejících zkušeností se v Pákistánu relativně konsolidoval politický systém vyznačující se silnou institucionální nerovnováhou, byť byl ústavou z roku 1947 zaručován parlamentní systém vládnutí (Rizvi). Lze konstatovat, že idea demokratického uspořádání je v Pákistánu poměrně silně přítomna, obzvláště v normativní a konceptuální dimenzi, kdy čelní představitelé politických stran i občanské společnosti podporují demokracii zejména artikulováním požadavků na reprezentativní vládnutí (tj. zastupitelskou demokracii – pozn. aut.) a participační rozhodovací proces, a to nejen v oblasti politického, ale i ekonomického rozhodování. Obzvláště zdůrazňují nutnost udržovat konání svobodných a spravedlivých voleb, vládu práva, socio-ekonomickou spravedlnost a (z)odpovědnost těch, vykonávajících politickou moc. Výše zmíněné v podstatě považují za nutné předpoklady existence demokratického politického zřízení.  Do určité míry lze podle autorky této práce režim v Pákistánu považovat na případ hybridní demokracie,[1] byť korektní evaluace hybridně-demokratického charakteru politického režimu v Pákistánu je spíš otázkou budoucích výzkumů.

V Pákistánu je však praktická realizace principů a zásad, především pak i hodnot demokratického zřízení, vojenským žargonem řečeno „na operační úrovni“, poměrně značně problematická. Politická historie Pákistánu se vyznačuje střídáním civilních a vojenských vlád, režimů, pro které byla typická silná koncentrace a centralizace moci, její personalizace a autoritářský způsob vládnutí, postavený na osobní loajalitě. Dalšími typickými atributy vládnoucích režimů bylo stranické využívání státního aparátu a zdrojů spolu se zavedeným elitářským a vykořisťovatelským socioekonomickým systémem v zemi (Ibid). V oblasti pákistánské politické scény a zkušenosti je tak možné identifikovat konflikt mezi deklarovanými demokratickými hodnotami na jedné a autoritářskou povahou reálného výkonu politiky, násobené neudržitelné civilními rádoby demokratickými institucemi a procesy. Byť pro zastánce liberální demokracie se jedná o negativní jev, dle autorky této práce je však na druhou stranu třeba podotknout, že přes dlouhé a značné zkušenosti s autoritářskými a vojenskými vládami se v Pákistánu podařilo udržet alespoň teoretický závazek k demokracii, jejím principům a hodnotám. Jak podotýká Rizvi, ani jeden z daných politických trendů nebyl schopný zcela přemoci ten druhý (Ibid). Celkově vzato, dominantním problémem konsolidace demokratického charakteru politického systému v Pákistánu je neschopnost institucionalizovat zastupitelskou demokracii. Vedle toho je možné identifikovat další závažné problémy, jako občasný rozpad politického a konstitučního řádu, slabé a nefunkční politické instituce a procesy (ve smyslu polity a politics), signifikantním je také rapidní rozmach moci vojensko-byrokratických elit, vojenské vlády a vůbec armádou velmi ovlivňované, pokud ne přímo vedené civilní vlády apod. (Ibid). I americká rozvědka Ústřední zpravodajská služba explicitně o pákistánském bezpečnostním aparátu, obzvláště o armádních složkách, referuje jako o nejmocnější politické síle v Pákistánu. Mocný vojensko-byrokratický aparát v Pákistánu svou podobou rozhodování a výkonem moci usiluje především o udržení jednoty země, ve smyslu teritoriálním i identitárním, to především v kontextu přetrvávající rivality, bezpečnostního dilematu a nepřátelství se sousední Indií.

V kontextu potlačování extremismu v Pákistánu je důležité zmínit, že Pákistán je mnoha odborníky považovaný za rozpadající se, selhávající (ve smyslu failing) stát. Ekonomika státu vykazuje v posledních několika letech nepatrný růst, je slabá, výdaje jsou investovány, v kontextu primárního, dominantního atributu zahraniční a vojenské politiky Pákistánu, tj. rivality s Indií, do zbrojení, zesílení obrany státu i do činnosti zpravodajských služeb. Důležitým faktorem je vlastnictví jaderných zbraní. Relevantní a významný je také fakt, že státní aparát má problémy se zajišťováním i základních služeb obyvatelstvu, jako dodávky pitné vody, jídla, elektrického proudu, školní docházka, zdravotní péče apod. Nespokojenosti obyvatelstva s vládou pak snadno využívají extremisté. Příkladem budiž neschopnost pákistánské vlády poskytnout základní humanitární pomoc obyvatelstvu po destruktivních záplavách v roce 2010, čehož využili islamisté a Pákistáncům poskytovali pomoc poměrně efektivně a rychle. Dalším problémem je potom vysoká míra korupce. V kontextu rozpadajícího se státního aparátu existuje vysoký rizikový potenciál pro to, že extremisté, především islamističtí, se zmocní jaderných zbraní a rapidně posílí hrozba proliferace jaderných zbraní mezi nestátními aktéry, užívajícími ve své činnosti násilí a představující bezpečnostní hrozbu globální, regionální i státní bezpečnosti, to zejména v kontextu existujících vazeb mezi jednotlivými nestátními aktéry, např. barterových vztahů apod.

Náboženský extremismus v Pákistánu

Náboženský extremismus je nejvíce rozšířeným typem extremismu v Pákistánu. V zemi lze nalézt příklady jak extremismu náboženských menšin (křesťané, hinduisté), tak primárně extremismus islámský či islamistický, který v Pákistánu zcela dominuje. Autorka považuje za nutné zmínit i jeho sektářskou dimenzi, tj. extremismus sunnitů namířený proti šíitům a dalším marginálním sektám.

Dále v práci se autorka bude zabývat výlučně extremismem islamistickým (sunnistkým), neboť, jak již bylo zmíněno, jedná se o zcela dominantní typ extremismu, vyskytující se v Pákistánu, a to jak v současnosti, tak i v průběhu historie a s největší pravděpodobností i do budoucna. Představí především jeho hlavní determinanty.

Islamistický extremismus v Pákistánu

Islamistický extremismus je v Pákistánu hluboce historicky zakořeněný. Zcela zásadní vliv na rozmach islamismu v Pákistánu měl generál Zia-ul Haq, který během své vojenské vlády v Pákistánu (červenec 1977 – srpen 1988) zavedl oficiální politiku islamizace země, kdy například celý právní řád a školní systém v Pákistánu postavil na základech islámského práva apod. Velký vliv na to měla přítomnosti mudžahedínů, bojujících proti Sovětům v sousedním Afghánistánu, kteří na pákistánské půdě nalézali potřebné útočiště a významnou finanční, materiální, zpravodajskou a často i přímou vojenskou pomoc. Generál Haq svojí politikou z Pákistánu vytvořil důležité ideologické a organizační centrum globálního islamistického hnutí, včetně snah Islámábádu, aby se stal centrem celosvětové islámské obrody po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu.[2] (Haqqani 2004-2005: 90)

Nejdůležitějším atributem islamistického extremismu v Pákistánu jsou vazby a vůbec propojení armády a pákistánské ISI s islamistickými extremisty – jednotlivci i skupinami. Pákistánská armída totiž islamisty využívá jako nástroj své moci a udržení vlastního vlivu, pro udržení centralizace státní moci a jednoty země. Využívá je taky ve sledování strategických zájmů, tj. jako nástroj své moci v Kašmíru (př. Lashkar-e Taiba) a Afghánistánu (síť Hakkání), kdy se jedná především o boj proti Indii a jejímu vlivu v regionu. (Ibid: 85-96)

Velice významnou roli v posilování vlivu islamistických extremistů hraje i neschopnost centrální vlády poskytovat základní služby obyvatelstvu, obyvatelé Pákistánu skepticky vnímají i spolupráci Pákistánu s USA, protože jsou obecně dost protiamericky (a protizápadně) naladěni.[3] Nutno podotknout, že i, ať už úspěšné nebo neúspěšné, akce extremistů podkopávají důvěru pákistánské veřejnosti ve vládu, neboť časté útoky berou jako projev neschopnosti vlády zajistit v zemi bezpečnost.

Potlačování extremismu v demokraciích

Autorka nyní představí dva základní teoretické koncepty, do jejichž rámce se v závěru práce pokusí situaci v oblasti potlačování extremismu v Pákistánu zasadit.

Ami Pedahzur rozlišuje dva základní způsoby ochrany demokracie – cestu militantní a imunizační. Militantní způsob ochrany demokracie se vyznačuje silnou rolí státu, kdy jeho cílem je hrozbu extremismu zcela zničit, eliminovat. Zahrnuje nástroje a metody vysoké intenzity, avšak úzké ve svém rozsahu. Tento způsob ochrany demokracie také nevylučuje porušení práva a lidských práv a svobod za účelem eliminace hrozby demokracii. Politický režim uplatňující tento způsob však nebude nijak postupovat proti ideologii a motivaci extremistů. Naopak imunizační způsob ochrany demokracie se naopak zaměřuje na posílení demokracie, silnou roli zde zastává jak stát, tak především i občanská společnost. Tento způsob ochrany demokracie je široký ve svém rozsahu, jeho intenzita je však nižší, zaměřuje se jak na extremisty samotné, tak i společnost jako takovou. V rámci tohoto přístupu funguje určitý systém brzd a rovnovah. Jistým a priori předpokladem pro efektivitu imunizační cesty ochrany demokracie je existence silné občanské společnosti, přičemž nástroje a metody imunizační ochrany demokracie nepřekračují právní rámec daného státu a spadají pod dohled parlamentu a nezávislého soudnictví. (Pedhazur 1991: 345-347)

Giovanni Capoccia podle kritérií časového rozsahu cílů a povahy zavedených opatření vypracoval typologii obrany demokracie. U časového rozsahu cílů rozlišuje jejich krátkodobost či dlouhodobost, povahu opatření ze strany státu pak dělí na represivní a kompromisní (accomodative). Nutno podotknout, že Capocciova typologie zahrnuje pouze postupy ze strany státu. Podle Capoccii existují 4 hlavní strategie obrany demokracie – militantnost, inkorporace, očista a vzdělávání, přičemž všechny 4 typy bývají přirozeně kombinovány. Pro přehlednost autorka využije Capocciův matrix typů obrany demokracie:

Zdroj: Capoccia, G. (2005): Defending Democracy. Reactions to Extremism in Interwar Europe. Baltimore, London: John Hopkins Press, p. 49.

Militantní způsob obrany demokracie zahrnuje podle Capoccii metody, které směřují k potlačování lidských a občanských práv jedinců, majících ideologicky odlišné názory nebo provozují aktivity, které by mohly být škodlivé pro přežití demokracie. Inkorporace sestává ze snah o začlenění radikálních subjektů např. do vlády a tím extremisty oslabí. Očista zavádí pravidla s cílem posílit jádro státních institucí a byrokracie za účelem ochránit je před vlivem extremistů a posílit jejich loajalitu k vládě vzdělávání využívá argumentů proti nepřátelům demokracie, přičemž staví na konceptech mutlikulturalismu, integrace menšin a anti-rasismu. Vzdělávání je doménou hlavně občanské společnosti, ale i nevládních organizací. (Capoccia 2005)

Účelné je také zmínit koncept diskurzivní ochrany demokracie, která je právě pro problematiku potlačování extremismu v Pákistánu také relevantní. Jejím cílem je efektivně zprostředkovat demokratické hodnoty a vyvrátit argumenty nepřátel demokracie (tj. extremistů) a učinit je nevěrohodnými (Mareš 2011).

Potlačování extremismu v Pákistánu

Pro výzkum potlačování extremismu v Pákistánu autorka zvolila analýzu založenou na čtyřech hlavních angažovaných aktérech. V rámci samotného Pákistánu se jedná o občanskou společnost, státní aparát a média, čtvrtým důležitým aktérem jsou potom USA.

Nejprve je však třeba ve stručnosti představit situaci v oblasti potlačování extremismu v Pákistánu obecně, tj. hlavní determinující faktory. Nejvýznamnějším faktorem, který ve své podstatě ztěžuje jakékoli snahy o efektivní vymýcení extremismu, zvláště islamistického, v Pákistánu je historické zakořenění islámu v pákistánské společnosti, klíčovým faktorem je také silně protiamericky/protizápadně naladěné obyvatelstvo, kritizující i neefektivitu vládnutí a neschopnost pákistánské vlády. Za určitou snahu o oslabení moci a vlivu islamistů autorka považuje Mušarrafovu politiku tzv. „umírněného osvícenství“ (Moderate Enlightment), kdy se Mušarraf pokusil částečně zvrátit gen. Haqem nastolený kurs islamizace země (začal např. podporovat participaci žen ve veřejné sféře, povolil konání kulturních akcí či dokonce podporoval liberálnější orientaci státem vlastněných médií a povolil zábavné pořady v soukromých médiích), jednalo se však spíše o změny kosmetické, neboť kontroverzní islámské zákony jako zákon proti rouhání a tzv. Hudood[4] zůstaly nadále v platnosti (Haqqani 2004-2005: 92). Z toho je podle autorky patrné, že pákistánská vláda selhala v potlačování extremismu především ve sféře justice, tedy platného právního řádu a soudnictví, neboť platnost striktní uplatňování daných kontroverzních zákonů v pravém demokratickém zřízení není reálné, neb se staví proti samotné podstatě demokratických principů a řádu lidských práv a svobod.

V Pákistánu jsou také rozestřené, tenké, snadno prostupné hranice na linii populismus-radikalismus-extremismus-terorismus. Jednotlivé kategorie se nezřídka prolínají, což se pak promítá i do snah o jejich potlačení. Ty jsou vedeny především v ideologické rovině a zaměřují se na místa, na něž se soustředí i extremisté při rekrutování svých dalších členů, tj. zejména university a věznice (Pak Institute for Peace Studies 2009: 23). S tím souvisí i fenomén internetové (sebe) radikalizace, jež je v Pákistánu poměrně značně rozšířený. Navíc umírněné (náboženské) skupiny jsou v Pákistánu víceméně umlčeny, marginalizovány. Z toho autorka již zde logicky vyvozuje, že potlačování extremismu by v Pákistánu mělo probíhat primárně v ideologické rovině (tj. v oblasti prosazování dialogu a demokratických hodnot).

Vliv má i spojenectví Pákistánu a USA a možnosti využívání pákového efektu (ve smyslu leverage) ve vzájemném vztahu, tj. finanční pomoc ze strany USA, resp. logistická podpora a využívání zásobovacích tras ze strany Pákistánu.

Občanská společnost

Vůbec nejdůležitějším, aktérem úsilí o potlačování extremismu v Pákistánu je tamní občanská společnost. Jejím aktivitám odborníci připisují dva historické úspěchy – ukončení režimu generála Mušarrafa a obnovení parlamentní demokracie a ustavení vyššího soudnictví v zemi.

Občanská společnost se zaměřuje především na proaktivní, preventivní přístup, na demokratickou osvětu, šíření demokratických myšlenek a potírání extremistické ideologie. Hlavními doménami činnosti občanské společnosti tak jsou de-radikalizace a re-indoktrinace.

V současnosti je asi nejvýznamnějším sociální hnutí Khudi. Své aktivity dané hnutí zaměřuje především na mladou generaci pákistánské populace. Jeho činnost by se dala shrnout do hesel vzdělávat, inspirovat, debatovat a mobilizovat (Educate, Inspire, Debate, Mobilise). Primárním deklarovaným cílem Khudi je ustavit v Pákistánu demokratickou kulturu. Hnutí také vydává časopis Laaltain, do kterého mohou přispívat zejména studenti, zaměřuje se na témata kulturní diverzity v Pákistánu, studentského aktivismu, extremismu, vůbec na aktuální témata. (Khudi 2012)

Významným počinem byl dále například i projekt Sabawoon, který byl zahájen v roce 2009 v Makalandu v severozápadní pákistánské provincii Khybar-Pakhtukhwa původně za účelem deradikalizace a deindoktrinace mladých sebevražedných atentátníků s cílem začlenit je zpět do společnosti jako perspektivní, produktivní jedince. Učí je, že demokratické zřízení je zcela v souladu s islámem apod. (International Center for Political Violence and Terrorism Research 2010: 21-23).

Organizace občanské společnosti v Pákistánu také pořádají protesty, protestní pochody proti stále rostoucímu vlivu extremistů v zemi či distribuují informační letáky mezi obyvatelstvem.

Protiextremistická a protiteroristická politika

Pákistán nemá protiextremistickou a protiteroristickou strategii kodifikovanou v podobě oficiálně vydaných dokumentů. V praktické realizaci zásad a principů obou strategií se silně promítají strategické zájmy především pákistánské armády (tj. využívání islamistů jako nástroje rozšiřování a primárně upevňování vlastní moci).

Pákistán postupuje militantně vůči základnám extremistů, především v severozápadních provinciích, ale nijak se už nesnaží potírat jejich ideologii. Militantní způsob potlačování extremismu ze strany Pákistánu je však vedený ve stylu „železné pěsti“ (iron fist), tj. čistě vojenské metody, neberoucí ohled na civilní obyvatelstvo. Tento přístup se však spíše prokazuje jako kontraproduktivní, neboť vyvolává nespokojenost v řadách obyčejných Pákistánců, čehož následně mohou snadno využít extremisté.

Úspěchem demokratické vlády bylo ustavení jakéhosi rámce pro potlačování extremismu ze strany státu. Vyhlášen byl ve formě tzv. Tří D – deterrence, dialogue , development – odstrašení, dialog, rozvoj. Jeho praktická realizace je však zatím sporná, podstatné slabiny má i na teoretické, konceptuální úrovni, kdy se např. vůbec nezaměřuje na odmítnutí prostoru extremistů ve smyslu vojenského konceptu odepření prostoru (deny space), nesoustředí se na jejich delegitimizaci ani na jejich strategickou porážku (Paki Institute for Peace Studies 2009: 30-31).

Došlo i k ustavení Národní protiteroristické autority (National Counter Terrorism Authority), jejímž hlavním úkolem je koordinace úkolů a činností pákistánských zpravodajských služeb. NCTA měla původně vypracovávat podklady pro tvorbu zákonů, trpí však nedostatkem ochoty spolupracovat a sdílet informace, proto její činnost ani reálné dopady nejsou nijak efektivní a v současnosti není nikterak činná (Hassan 2011).

Média

Dalším velice významným aktérem jsou média. Ty se obecně vyznačují poměrně výrazným protiamerickým zaměřením, což se může odrážet i v glorifikaci (záměrné i nezáměrné) extremistů a jejich činů. Svůj vliv na tom mají i fenomény senzacechtivosti a tzv. syndrom „Breaking News“ a také obecně negativní přístup médií ke spolupráci Pákistánu a USA. Média však disponují ohromným potenciálem v potírání extremismu, neboť utvářejí veřejné mínění, které je důležitým faktorem v rámci jakéhokoliv úsilí o potlačování extremismu. Důležitým výchozím bodem pro roli médií ve snahách o potlačení extremismu je schopnost identifikovat extremismus jako problém. Zatím však nebyla vytvořena žádná adekvátní a široce přijímaná strategie médií, jak k extremismu přistupovat a jak ho pojímat. Významnou roli v této problematice má také rádiové a televizní vysílání (Byam, Neu 2010).       Dle autorky této práce je totiž potenciál médií v dané problematice navýšen o možnost zapojení respektovaných osob, starších či umírněných kleriků v rámci snah o šíření demokratické osvěty, dále média nabízí prostor pro vedení informačních kampaní. Zásadní pro činnost médií při potlačování extremismu je potom otázka zahrnutí specifické agendy zaměřené na de-radikalizaci a propagaci demokracie, demokratických hodnot, dialogu apod.

Velice důležitým prostorem je i akademická sféra, kdy například pákistánský Institut mírových studií uspořádal v roce 2010 konferenci o možnostech potírání extremismu v Pákistánu.

Role USA

Určitý potenciál při potlačování extremismu v Pákistánu mají i USA, kdy mohou především finanční pomoc, kterou Pákistánu poskytují, využít jako jakousi páku (leverage). Měli by usilovat především o změnění silně protiamericky laděného názoru pákistánských obyvatel, jež se na spolupráci vlády a USA dívají značně nelibě až podezíravě, nikoliv udržovat status quo, kdy byla americká finanční pomoc dlouho využívána Pákistánem na hrazení vojenských výdajů v kontextu rivality s Indií. Pravdou však zůstává, že v průběhu historie nebyla v USA vytvořena žádná politika ani strategie, která by se zabývala výlučně dysfunkcí státního aparátu v Pákistánu a jeho problémy (Haqqani 2004-2005: 92-96). Potenciál USA v dané problematice spočívá také v efektivním využití možností posilování občanské společnosti, demokratických institucí a demokratického procesu v Pákistánu. Důležitá je také transparentnost ve vzájemných bilaterálních vztazích a vůbec veřejná diplomacie mezi USA a Pákistánem. Velkým potenciálem disponují USA i v oblasti vzdělávání, především v kontextu poskytování potřebné finanční pomoci pro šíření demokratické osvěty. Signifikantní potenciál leží také v zaměření se na lidský rozvoj (human development). USA se také podílí na militantním způsobu obrany pákistánské (řekněme) demokracie, a to jednak užíváním bezpilotních letounů a také skrze poskytování přímé bojové (ta je však vzácná, především s využitím speciálních jednotek), poradní, výcvikové a finanční pomoci (security force assistance), jež v kontextu potlačování extremismu v Pákistánu není zanedbatelná.

Otázkou také je, jak velký potenciál pro potlačování extremismu v Pákistánu existuje pro kooperaci Pákistánu s Čínou, do určité míry s ohledem na nárůst islamistického extremismu také v západočínské provincii Sin-ťjang.

Závěr

Na základě provedené analýzy potlačování extremismu v Pákistánu zasazená do autorkou vybraných teoretických konceptů obrany demokracie, vypracovaných A. Pedahzurem a G. Capocciou, došla autorka k závěru, že Pákistán není možné považovat za čistý případ militantní demokracie.

Podle teoretického rámce Pedhazurova Pákistán vykazuje spíše prvky imunizační demokracie, byť prvky militantnosti jsou přítomny, jedná se však spíše o vyloženě policejní a obzvláště vojenské postupy, které jsou omezené a zaměřené pouze ne vybrané skupiny extremistů, není vyvíjena žádná koherentní snaha o potlačení extremismu v Pákistánu jako takového. Hlavní aktivity vyvíjí občanská společnost, která disponuje velkým potenciálem pozici extremismu v Pákistánu změnit. Občanská společnost zaměřuje své aktivity na extremistickou ideologii, v určitých ohledech i na strukturální faktory umožňující nárůst extremismu, což by ale měl být úkol především pro státní správu, ta však ve výkonu této funkce poměrně zaostává.

Co se Capocciova konceptu konceptuální konstrukce obrany demokracie týče, v Pákistánu převažují nerepresivní postupy proti extremistům, jisté prvky militantnosti jsou však, jak již bylo zmíněno, také přítomny, byť se jedná o postupy omezené a nekoherentní. Nejvýznamnějším způsobem obrany demokracie je tak vzdělávání, s tím souvisí posilování argumentace a šíření demokratické osvěty, inkorporace extremistů (primárně islamistických) již má svoji vlastní historii, neboť Mušarraf uměle udržoval islamisty jako svoji hlavní opozici, aby tak oslabil opozici demokratickou.

V Pákistánu pak jasně dominují diskursivní nástroje potlačování extremismu, významné jsou i nástroje institucionální, kdy jsou zakládána občanská hnutí, neziskové organizace apod. zaměřující se na boj s extremismem. Právně-sankční nástroje potlačování extremismu jsou v Pákistánu zatím poměrně marginální, jejich zavedením, zpřísněním, příp. ujasněním by však dle autorky práce byly snahy o potlačení extremismu v zemi významně usnadněny.

Celkově jsou snahy o potlačení extremistů v Pákistánu zaměřeny především na demokratickou osvětu veřejnosti, deradikalizace, re-indoktrinaci, převažuje proaktivní a preventivní přístup. Dominantním aktérem je, z různých, v práci uvedených důvodů občanská společnost, státní aparát se angažuje omezeně, vybíravě a neefektivně. Určitým potenciál pro zeefektivnění snad o potlačení až eliminaci extremismu v Pákistánu přináší údajní aktuální rozkol mezi pákistánským bezpečnostním aparátem (zejména armádou a ISI) a civilní administrativou. Jestliže vláda získá silnou podporu, především v oblasti udržení finanční podpory USA, již může využít pro zlepšení svých funkcí a poskytování potřeb obyvatelstvu, čímž by následně mohla získat jeho podporu, posílit tak vůči armádnímu establishmentu a pokusit se posílit a zefektivnit postup proti extremistům v Pákistánu. Signifikantní by bylo i oslabení moci armády. Vůbec největší pozitivní dopad na postup proti extremismu v Pákistánu by mělo oslabení, rozvolnění a ukončení vztahu mezi armádou a ISI na jedné a extremisty na druhé straně, čehož by mohlo být dosaženo vyřešením sporů mezi Pákistánem a Indií (v první řadě konfliktu v Kašmíru) a navázáním diplomatických a přátelských vztahů.

Seznam použité literatury a zdrojů

Capoccia, G. (2005): Defending Democracy. Reactions to Extremism in Interwar Europe. Baltimore, London: John Hopkins Press.

Haqqani, H. (2005): The Role of Islam in Pakistan‘s Future. The Washington Quarterly, Vol. 28, No. 1, Winter 2004-2005, pp. 85-96.

Hloušek, V, – Kopeček, L. (2007): Hybridní demokracie. In: Hloušek, V. – Kopeček, L. (eds. 2007): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno: Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav, pp. 285-295.

International Center for Political Violence and Terrorism Research (2010): 1st strategic workshop on rehabilitation and de-radicalization of militants and extremists. Report on a workshop organized by The FATA Secretariat Capacity Building Project. On-line text dostupný z www: <http://www.rsis.edu.sg/publications/conference_reports/RSIS_PakistanReport_2010.pdf> , ověřeno ke dni 2.1.2012.

Khudi. On-line text, dostupný  z www: <www.khudipakistan.com>, ověřeno ke dni 2.1.2012.

Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií.

Mareš, M. (2010): Terorismus. In: Smolík, J. – Šmíd, T. (eds. 2010): Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Masarykova univerzita Mezinárodní politologický ústav, pp.115-142.

Mareš, M. (2011): Diskursivní ochrana demokracie. Přednáška Diskursivní ochrana a ideové šířené demokracie v kurzu BSS450 Militantní demokracie ze dne 24.10.2011.

Pak Institute for Peace Studies (2009): International Seminar. Countering Extremism: Strategies and sharing best practices. On-line text, dostupný z www: <san-pips.com/download.php?f=11.pdf>, ověřeno ke dni 2.1.2012.

Pedazhur, A (1991):. Struggling within the Challenges of Right-Wing Extremism and Terrorism within Democratic Boundaries: A Comparative Analysis. Studies in Conflict & Terrorism. Vol. 24, 1991, pp. 339-359.

Rizvi, H. A.: Democracy in Pakistan. Paper prepared for the Project on State of Democracy in South Asia as part of the Qualitative Assessment of Democracy Lokniti (Programme of Comparative Democracy) Centre for the Study of Developing Societies Delhi. On-line text, dostupný z www: <http://www.democracy-asia.org/qa/pakistan/Hasan%20Askari.pdf>, ověřeno ke dni 2.1.2012.

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.1566 (2004): Threats to international peace and security caused by terrorist acts. On-line dokument, dostupný z www: <http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/542/82/PDF/N0454282.pdf?OpenElement>, ověřeno ke dni 2.1.2012.

Sathasivam, K. – Shafqat, S. (2003): In India’s Shadow: The Evolution of Pakistan’s Security Policy. In: Heo, U. – Horowitz, S.A. (2003): Conflict in Asia: Korea, China-Taiwan, and India-Pakistan. Westport, Conn.: Praeger, pp. 119-137.

United States Institute of Peace (2010): Covering and Countering Extremism in Pakistan‘s Developing Media. Peacebrief 82, March 3 2010. On-line text, dostupné z www: <http://www.usip.org/files/resources/Covering_and_Countering_Extremism_in_Pakistan%E2%80%99s_Developing_Media.pdf>, ověřeno ke dni 2.1.2012.

Autor: Jakub Janda Student diplomacie a mezinárodních teritoriálních studií, spolupracuje na iniciativě Kohovolit.eu a je projektovým koordinátorem thinktanku Evropské hodnoty. Pracoval jako PR manažer pro ADRA International, Amnesty International, externí odborný poradce poslance PSP ČR. www.jakubjanda.com.

Závislost Západu na saúdskoarabské ropě

Čísla amerického úřadu US Energy Information Administration potvrzují, že přes polovinu známých světových zásob ropy leží v oblasti Blízkého východu.

Aktuální rozložení známých světových zásob ropy (v miliardách barelů)

Zdroj: US Energy Information Administration 2010

Méně ropy, větší potřeba ji vlastnit

Ropa patří mezi neobnovitelné zdroje, což pro praxi znamená jediné: s její spotřebou se snižuje i její dostupné množství, a není tedy obtížné odhadnout, co bude následovat. Poroste její cena – a cennost. Kdo bude držet snižující se množství strategické suroviny, ten bude moci diktovat podmínky. Z hlediska Západu to znamená zvýšení závislosti na ropě z arabských zdrojů. Samozřejmě za předpokladu, že nenalezne relevantní (surovinovou) alternativu.

Podporovat totalitní režim?

V normativní rovině si Západ přeje, aby pod vlivem své softpower přivedl nedemokratické státy světa k přijetí svého (vnitrostátního) uspořádání jako nejlepšího a (z hlediska naplňování lidských potřeb a zájmů) i jediného legitimního; západní liberální demokracie považují v souladu s teorií demokratického míru svůj fundament – lidská a občanská práva – nejen za svou absolutní, ale i za svou komparativní výhodu. Pro praxi by to mělo znamenat, že Západ bude tvrdě kritizovat a sankcionovat ty, kteří se konceptu lidských práv systematicky nedrží, nebo jej dokonce porušují.

Podívejme se ovšem na Saúdskou Arábii: zemi, která konceptu liberální demokracie rozhodně neodpovídá, ale disponuje přibližně čtvrtinou známých světových zásob ropy. Podle nevládní organizace Human Rights Watch Saúdská Arábie patří mezi země mučící své občany, stejně jako Turkmekistán, Uzbekistán, Eritrea a Etiopie. Nevládní organizace Freedom House ji řadí do skupiny „Nejhorší z nejhorších (nejrepresivnější režimy světa)“, kam patří například Severní Korea, Somálsko či Súdán. Reportéři bez hranic hodnotí svobodu tisku v Saúdské Arábii 157. příčkou ze 175 možných, podle zprávy Democracy Index týdeníku Economist dosahuje míra demokratičnosti země 160. pozice ze 167.

Schizma rétoriky a reálných činů nastává tehdy, pokud Západ toleruje chování a jednání Saudské Arábie pouze z důvodu strategického partnerství, respektive z důvodu svých obchodních zájmů. Demokratické režimy sice nedodržování lidských a občanských práv unisono odsuzují, avšak jen v případě některých zemí přistupují k vojenské intervenci (Afgánistán 2001, Irák 2003, Libye 2011). U jiných dochází pouze k verbálním odsudkům (Sýrie, Kuba, Severní Korea) a u některých ani k tomu. Právě to je případ Saúdské Arábie.

Dlouhodobě je tento stav neudržitelný. Již dnes dochází k paradoxním situacím: v Saúdské Arábii pobývá bývalý tuniský diktátor Ben Alí, saúdskoarabská armáda pomáhá krvavě potlačovat lidové protesty v sousedním Bahrajnu, americká a evropské zahraničněpolitické reprezentace ale prakticky mlčí.

Tři scénáře

Pokud bude vrůstat závislost Západu na (saúdskoarabské) ropě, bude i nadále docházet k úpadku jeho „brandu“ a posilování vnímání Západu coby pokrytecké a ziskuchtivé entity se všemi potenciálními důsledky. V zásadě se nabízejí tři možné scénáře.

Totální diskreditace

Západ neobjeví za ropu relevantní náhradu a bude i nadále závislý na jejím dovozu. Válka o zdroje se stane realitou; její lokace bude determinována místem, kde ropa ještě bude. Za této situace už nikdo nebude rozlišovat mezi obchodními partnery podle míry jejich demokratičnosti. Západní rétorika bude působit jako hloupý vtip, který ovšem dodá kritikům Západu argumenty jak k diskreditaci konceptu lidských a občanských práv (kvůli jejich zneužívání coby „štítu“ k dosažení ekonomických cílů), tak celého západního liberálně demokratického uspořádání. Kromě diskreditace ve filozofické rovině může vést tento scénář také k většímu tlaku ze strany občanů (podobnému americkým lidovým protestům proti válce ve Vietnamu).

Redefinice rétoriky

Ani při naplnění tohoto scénáře Západ za ropu nenajde relevantní alternativu a bude závislý na jejím dovozu. Tvůrci zahraniční politiky jednotlivých států Západu si ovšem uvědomí, že jít cestou scénáře prvního je kontraproduktivní a tváří v tvář závislosti na zdrojích přestanou klást důraz na koncept lidských a občanských práv. Za přechod k „pragmatismu“ si sice vyslouží kritiku jak z nevládního, tak z občanského sektoru, ale mohou předejít prvnímu scénáři a celkové „škody“ nebudou tak dalekosáhlé. Západ si naopak uvolní ruce a bude moci plnohodnotně spolupracovat se státy, které se konceptu liberální demokracie přibližovat nechtěly a nechtějí (krom Saúdské Arábie jde například i o Čínu).

Osvícenské sebespasení

Nejoptimističtější variantou je nalezení relevantní surovinové alternativy. Jelikož Západ staví svůj pokrok na sekularizované vědě (sekularizace je zároveň klíčovým argumentem radikální islámské teologie proti euroatlantické civilizaci) a osvícenské svobodě bádání, bylo by možné nalezení „léku“ na závislost Západu na ropě přirovnat ke konceptu filozofického sebespasení. V praktické rovině by se Západ mohl v zahraniční politice i nadále zaštitovat konceptem lidských práv, jeho vazby s arabským světem by navíc přestaly mít charakter čiré ekonomické závislosti.

Kterou cestou se Západ nakonec vydá?

Text vychází ze studie Schizma ropy a (konec) západních  idejí,  která byla prezentována na konferenci „Energetická bezpečnost a mezinárodní politika“ v Senátu PČR v říjnu 2011.

Původně vyšlo v Revue politika

20. února 2012
Je třeba se bát Ruska? Tuto otázku si jistě v posledních letech leckdo pokládá. A je to také jméno poslední knihy známého publicisty a komentátora Milana Syručka, jenž předkládá trochu nezvyklý pohled na dějiny SSSR a Ruska. Popisuje historii od bolševického puče po nedávné události prostřednictvím portrétů mužů, kteří největší zemi světa z Kremlu vládli (od Lenina po Medvěděva). Není to však zdaleka jen pojednání o politice, své místo zde má i pověstná „ruská duše“. Namísto strachu bychom se měli snažit Rusko chápat a hledat cesty ke vzájemně prospěšné spolupráci s ním.

18. února 2012
Jako propagátor alternativní historie bych asi měl komentovat nový dokumentární cyklus Co by kdyby. Po prvním dílu (jehož idea se mi velice líbí) mám zatím trochu rozpačitý dojem, možná by se to dalo pojmout „akčněji“, ale uvidíme, jaké budou další části… Každopádně ohromně chválím Českou televizi, že konečně odmítla stupidní a poznání brzdící dogma „historie nezná kdyby“ a pustila se do projektu tohoto druhu. Na první pokus to není špatné. Jsem velmi zvědavý.

17. února 2012
Diskuse o tzv. módě. Nikdy jsem nechápal, co přesně to je a jak se stanovuje, co je „v módě“. Vlastně ani netuším, co „se nosí“, jelikož to zkrátka nemá žádný praktický význam, tedy pro mě určitě ne (pro ty, kdo na prodeji „módního“ zboží zblbnutým zákazníkům vydělávají, to patrně význam má). Zjistil jsem, že jsou i lidé, kteří záměrně nosí to, co „v módě“ právě není, ale to mi taky nepřipadá jako zrovna ideální, protože to od nich opět vyžaduje sledování „módních trendů“, aby si poté mohli obléknout pravý opak. Principiální rozdíl nevidím. Já nosím pouze jednoduché černé věci, tím to končí. Usnadňuje to např. oblékání (protože všechno se k sobě hodí) či praní. Je docela dobře možné, že černá někdy byla „v módě“, ale já to skutečně nevím, neboť jsem nikdy necítil potřebu to vědět. :‑)

15. února 2012
Debata o reformě školství. Nemám nejmenší problém se školným na vysokých školách, vždy jsem byl pro jeho zavedení (dříve nebo později to bude nevyhnutelné), ale zásadově odmítám snahy o omezení tradiční nezávislosti akademické sféry. Dobešův návrh reformy mi celkově připadá jako perfektní příklad toho, jak by se velké reformy resortů dělat neměly. Takové komplexní změny musejí zpracovat nepolitičtí odborníci (nabízí se analogie s Bezděkovou komisí k penzím), kteří navrhnou několik variant; vláda by si měla zvolit tu, která nejvíc koreluje s jejím politickým programem, a prosadit ji. Původ reformy ale musí být expertní, aby se z toho nakonec nestal groteskní a kontraproduktivní nesmysl.

14. února 2012
Na dnešní svátek všech zamilovaných čili sv. Valentýna by se asi hodil nějaký postřeh o lásce, což ale není zrovna téma, na které bych byl odborník. Zkusím to tedy pojmout trochu šířeji. Často slyším tvrzení, že si jsme všichni rovni. Zní to jistě hezky, ale dá se to velmi snadno pochopit špatně či zneužít. Každý z nás se narodil s jinými vlastnostmi a v jiném prostředí, v tom si logicky rovni nejsme a být nemůžeme. Nerovnost je z tohoto hlediska přirozený a prospěšný stav, neboť pohání společnost kupředu, avšak (a na to se nesmí nikdy zapomínat) současně musí platit, že jsme si rovni ve třech základních právech, a to v právu na život, svobodu a hledání štěstí (kam bych řadil i tu lásku). Jinými slovy, musí tady existovat rovnost v příležitosti využít nerovnost. Konec filozofické vložky. :‑)

12. února 2012
Všem fanouškům vojenského letectví doporučuji film Hitler’s Stealth Fighter od National Geographic. Točí se okolo samokřídla Horten Ho 229, ve své době hypermoderního letadla, které mělo fenomenální výkony a zejména bylo téměř neviditelné pro radary. Film sleduje vývoj letounu a stavbu jeho moderní repliky, jež jasně dokázala, že Němci vyrobili funkční stealth. Byl by to asi skutečný „game‑changer“ v obraně i útoku. Člověka až zamrazí, když si představí, co mohl způsobit.

10. února 2012
Diskuse o úpadku Velké Británie jakožto vojenské, zvláště pak námořní velmoci. Obrovské oslabení Royal Navy, které v dějinách nemá obdobu, mi pochopitelně velmi vadí, jenže na rozdíl od mnoha lidí to zdaleka nechápu jako konečný stav či nezvratný trend. Jedna ohromně důležitá poučka: Nikdy nepodceňujte Brity! Mohu‑li si vypůjčit skvělé přirovnání Winstona Churchilla a Jana Drnka, tak jsou jako krabi, kteří jsou bez krunýře skoro bezbranní, po jeho ztvrdnutí se však znovu stávají neporazitelnými bojovníky. Britové nyní ztrácejí svůj krunýř, ale je velkou chybou si myslet, že je to navždy. Svět se rychle mění, čekají nás velice neklidné časy a Británie bude zase hrát vysoce důležitou úlohu.

9. února 2012
Přímá volba hlavy státu prošla i Senátem. Pokud se tedy nezadrhne prováděcí zákon, pak budeme příštího prezidenta volit my všichni. Podle očekávání přibývá také jmen kandidátů a zatím jde vesměs o osobnosti, s jejichž stěhováním na Hrad bych neměl zásadní problém. Dost se hovoří o kandidatuře Tomia Okamury. Osobně je mi velmi sympatický i názorově blízký a rozhodně má potenciál na působení v nejvyšší politice, avšak podle mě potřebuje získat reálné politické zkušenosti. Jestli se mu bude dařit v parlamentu, tak ho za pět nebo deset let budu rád volit za prezidenta.

7. února 2012
Myslím, že nastal čas na čerstvé poučení z krysového vývoje, konkrétně z uzavření serveru Megaupload a reakcí dalších podobných služeb. Ta poučka fakticky platila vždy, ale teď se stává ještě aktuálnější. Pokud vás něco na Internetu zaujme, jakákoliv stránka, text, obrázek, film, písnička či digitální kniha, tak si nikdy neříkejte „stáhnu si to později“ nebo „je to na netu, nemusím si to ukládat“, ale naopak si to vždy okamžitě stáhněte a uložte doma na svém počítači (a samozřejmě nejméně jednou zálohujte). Každý server může ze dne na den ukončit činnost kvůli technické poruše či zkrátka rozhodnutí majitele. Mně paradoxně pomohlo to, že doma jsem měl dial‑up spojení a delší přístup k Síti jsem měl jen ve škole, v knihovně apod., a tudíž jsem se naučil si vše důsledně ukládat. Radím vám, dělejte to taky.

6. února 2012
Snad nemine den bez předpovědí ozbrojeného konfliktu s Íránem. A nelze se tomu divit, protože situace je skutečně extrémně vyhrocená. Válečné lodě poblíž Hormuzské úžiny, ropné embargo, obohacování uranu, atentáty a sabotáže v Íránu, spekulace o izraelském úderu… Ať se na to dívám jakkoli, vede to k jedinému možnému vyústění, a sice k vojenské konfrontaci. A to už hodně brzy. Írán s jadernou zbraní zkrátka není přijatelná alternativa, bez vojenské operace se jeho nukleární program nejspíše zastavit nedá a mnoho času už nezbývá. Rok 2012 bude v tomto směru asi rozhodující.

4. února 2012
Onehdy se objevila senzační informace, že Sovětský svaz se za druhé světové války pokusil vytvořit jakési „supervojáky“, vybavené např. ocelovými kostmi. Posléze se ukázalo, že je to s největší pravděpodobností výmysl (co taky čekat od komunistické Pravdy?); vůbec by mě ovšem nepřekvapilo, kdyby něco takového nakonec přece jen mělo i nějaký pravdivý základ. O bojovníky s „nadlidskými“ schopnostmi se svého času snažil leckdo, postupy na to prokazatelně existují (jako transplantace geneticky upravených tkání), vůle asi také nechybí… Proto si myslím, že příslušníci těch nejelitnějších speciálních jednotek (těch, které oficiálně neexistují) na takové úrovni klidně mohou být.

2. února 2012
Dodatečně děkuji za skvělý vánoční dárek v podobě knihy Zákon rezonance. Vlastně zapadá do fenoménu Tajemství, tj. do praktického využití (už i vědecky potvrzeného) poznatku, že myšlenky opravdu ovlivňují hmotný svět. Zákon rezonance propojuje nové objevy z kvantové fyziky, biologie a psychologie a radí, jak dosahovat cílů, splnit si přání a měnit svůj život pomocí pozitivního myšlení. Nikdy nezapomínejte, že dvě nejmocnější a nejúžasnější „zbraně“ ve vesmíru jsou mozek a srdce!

1. února 2012
Indické výběrové řízení MMRCA má konečně vítěze. Včera bylo oznámeno, že lukrativní zakázku na 126 stíhaček získává společnost Dassault s letounem Rafale. Do jisté míry je to překvapivé, protože většina lidí v mém okolí (a vlastně i já sám) sázela spíše na Eurofighter Typhoon, avšak nikoli pro jeho výkony, nýbrž hlavně pro ochotu BAE Systems dávat úplatky. Každopádně jsem velice rád, že nádherný Rafale má první exportní úspěch. Sarkovi už to asi židli nezachrání (za této situace by obhájení mandátu byl téměř zázrak), ale pro mě je důležitější, že to zachrání výrobu krásného letadla. :‑)

Další britská válečná loď směřuje k Falklandám

Spojené království vyslalo k Falklandským ostrovům novou válečnou loď HMS Dauntless. Tento krok vnímá většina komentátorů ve světle nově obnovených sporů o suverenitu ostrovů, které přivedly obě země v roce 1982 do vzájemného ozbrojeného konfliktu. Londýn ale tento krok obhajuje tím, že se jedná už o déle naplánovanou misi a v žádném případě nemá nic společného s nedávno obnoveným napětím.

http://www.defensenews.com/article/20120131/DEFREG02/301310013

Kanada vyhostila ruské diplomaty

V reakci na zatčení kanadského námořního důstojníka obviněného ze špionáže pro Rusko, vyhostila údajně kanadská vláda šest ruských diplomatů. Kanadské ani ruské ministerstvo zahraničí ale tuhle informaci nepotvrdilo s tím, že se jedná o záležitosti národní bezpečnosti.

http://www.defensenews.com/article/20120131/DEFREG02/301310014

V Norsku odsouzení „první“ teroristé

Norský soud poslal do vězení dva muže obviněné z plánování útoku na dánské noviny Jyllands-Posten kvůli karikaturám proroka Mohameda. Mikael Davud, etnický Ujgur, byl odsouzen na 7 let a irácký Kurd Shawan Sadek Saeed Bujak na 3,5 roku. Třetí obžalovaný, David Jakobsen, byl zbaven obvinění. Verdikt je svým způsobem historický, protože se jedná o první odsouzené na základě norské proti-teroristické legislativy.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16790916

Série hackerských útoků v Evropě

Ratifikace kontroverzní mezinárodní dohody ACTA, jejímž účelem má být ochrana duševního vlastnictví (mj. i na Internetu) a která počítá také s trestně-právní odpovědností, vyvolala v Evropě řadu protestů, kampaní a především hackerských útoků. Smlouvu již podepsala valná většina členských států EU a dalších vyspělých zemí. Napadeny byly mj. servery polské, české, slovenské (přestože ACTA ještě nepodepsala) nebo irské vlády. Oponenti se obávají především cenzury a státních zásahů do Internetu.

http://www.dailymail.co.uk/news/article-2092990/Hacktivist-group-Anonymous-lead-anti-piracy-protests-claiming-new-agreement-violate-consumer-rights-censor-internet.html

Nový obranný projekt britského námořnictva

Britská vláda dala zelenou projektu na vývoj nové střely krátkého doletu, která má chránit válečné lodě královského námořnictva před stíhacími letouny a proti-lodními raketami.

http://www.defensenews.com/article/20120127/DEFREG01/301270003/U-K-Develop-Short-Range-Weapon-Protect-Warships

Francie obnoví svou výcvikovou misi v Afghánistánu

Francouzské jednotky obnoví trénink afghánských bezpečnostních sil, který přerušily po minulo-týdenním útoku afghánského vojáka, který připravil o život 4 Francouze a 16 zranil. Prezident Sarkozy zároveň oficiálně oznámil úmysl stáhnout většinu jednotek do konce roku 2013, přestože průzkumy veřejného mínění ukazují, že valná většina obyvatel by preferovala stažení všech jednotek již do konce tohoto roku.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16767963

Jasnější obrysy reformy amerických ozbrojených sil

Ministr obrany Leon Panetta představil základní body transformace amerických ozbrojených sil, které se musí v následujících 10 letech vyrovnat se škrty ve výši 487 mld. dolarů. Hlavní myšlenkou je především redukce konvenčních sil a vyhýbání se rozsáhlým konfliktům s dlouhodobým angažmá jako byla válka v Iráku či Afghánistánu. Naopak důraz má být kladen na obranu oblastí klíčových pro národní zájmy USA a posílení speciálních a elitních jednotek. Ty by měly být připraveny a vybaveny k nasazení kdekoli na světě (typickým příkladem bylo nedávné osvobození dvou humanitárních pracovníků z rukou somálských pirátů americkými SEALs). Počet příslušníků ozbrojených sil by měl být snížen o 100 000 (80 000 Armáda z nynějších 570 000 na 490 000 a 20 000 námořní pěchota na stav 182 000). Cílem má být také udržení technologického náskoku a mj. další expanze využívání bezpilotních letounů. Letecké síly budou nadále pokračovat v akvizici nových F-35 ale další zavádění stealth letounů bude omezeno. Zároveň by měly být vyřazeny staré nákladní letadla. Námořnictvo si ponechá celou svou flotilu letadlových lodí, ale zbaví se křižníků. Obstarávání nových ponorek bude zpomaleno, včetně 2letého odkladu na vybudování nové generace těchto plavidel vyzbrojených nukleárními střelami s dlouhým dosahem. Zároveň budou zavřeny popřípadě sloučeny některé vojenské základny v zahraničí (k podobné redukci části základen došlo v roce 2005) a omezen počet amerických vojáků v zámoří, především v Evropě. Naopak, nárůst lze očekávat v asijsko-pacifickém regionu.
Někteří členové amerického kongresu (především republikáni) se ale obávají, že tyto škrty a redukce můžou výrazně oslabit americkou moc a národní bezpečnost. Nicméně současný stav je de facto nejspíš neudržitelný a Leon Panetta v podstatě naplňuje vizi jednoho ze svých předchůdců Donalda Rumsfelda, který prosazoval myšlenku menších ale mnohem flexibilnějších ozbrojených sil již před 10 lety.

http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-16751973
http://online.wsj.com/article/SB10001424052970204624204577183234216799116.html?mod=WSJ_hp_LEFTTopStories&cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link20-20120126
http://www.defensenews.com/article/20120126/DEFREG02/301260014/Panetta-Military-Will-Smaller-8216-Cutting-Edge-8217-
http://www.defensenews.com/article/20120125/DEFREG02/301250016/Pentagon-Request-Two-New-Rounds-Base-Closures
http://www.defensenews.com/article/20120126/DEFREG02/301260012/U-S-Lawmakers-8216-Deeply-Concerned-8217-About-Pentagon-Cuts
Rozhovor s dlouholetým členem sněmovní komise pro ozbrojené síly, demokratem Adamem Smithem o připravovaných škrtech:
http://www.defensenews.com/article/20120130/DEFREG02/301300006/Interview-U-S-Rep-Adam-Smith

Profesionalizace rakouské armády?

Rakousko odstartovalo 3 pilotní projekty, které mají být testem případné profesionalizace rakouských ozbrojených sil, které jsou dnes složeny převážně z branců sloužících půl roku.

http://www.defensenews.com/article/20120124/DEFREG01/301240008/Austria-Starts-Test-Run-Professional-Army

Obamův proslov o stavu Unie

24. ledna pronesl prezident Obama svůj proslov o stavu Unie před členy obou komor amerického Kongresu. Hlavním tématem byly pochopitelně ekonomické otázky, ale věnoval se okrajově také zahraniční politice, přičemž zmínil především Írán, Sýrii a Čínu.

http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-16709072
http://www.cbsnews.com/video/watch/?id=7396295n
http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2012/01/24/remarks-president-state-union-address?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link4-20120125
Komentáře z FP věnující se obecně hodnocení dosavadní Obamovy zahraniční politiky:
http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/01/25/kill_shot
http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/01/23/obama_needs_a_grand_strategy
http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/01/23/grading_obama_s_foreign_policy

EU povolí některé sankce vůči Barmě

EU se dohodla na uvolnění některých sankcí vůči Barmě (Myanmaru) po tom, co civilní vláda (vládnoucí od loňského roku) přijala v posledních měsících několik převratných reforem a propustila na svobodu řadu politických vězňů. Pokud bude reformní úsilí pokračovat, jsou západní lídři ochotni zrušit i další sankce, i když s největší pravděpodobností počkají nejspíš až na průběh dubnových voleb, které by měly být skutečným testem toho, jak vážně to režim se změnou politického kurzu myslí.

http://online.wsj.com/article/SB10001424052970203718504577178543686051920.html?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link10-20120124

Britské válečné lodě v Zálivu?

Podle vyjádření britského ministra obrany Philipa Hamonda může zvyšující se napětí v Perském zálivu vést k nutnosti výrazně posílit přítomnost britského válečného námořnictva v oblasti.

http://www.bbc.co.uk/news/uk-16701013

Francouzský Senát schválil zákon o arménské genocidě

Kontroverzní zákon o arménské genocidě, který prošel dolní komorou francouzského parlamentu minulý měsíc, byl schválen také Senátem a teď už jenom čeká na podpis od prezidenta Sarkozyho. Legislativu již minulý měsíc ostře odsoudilo Turecko a ihned přijalo odvetná opatření, především v oblasti bilaterální vojenské spolupráce. Nejnověji vyhrožuje Ankara dokonce rozvázáním diplomatických styků, pokud vstoupí zákon skutečně do platnosti. Tureckou nevůli se snažil zmírnit sám Sarkozy zasláním osobního dopisu tureckému premiérovi, ale valných výsledků nedosáhl. Vztahy obou zemí se v poslední době značně zlepšily, především kvůli společné podpoře libyjské a syrské opozice. Zdá se ale, že tímto krokem může Francie spojenectví s Tureckem definitivně ztratit.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16677986
http://www.dw-world.de/dw/article/0,,15686187,00.html?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link22-20120124

Ropné embargo EU vůči Íránu

23. ledna přijali ministři zahraničí členských států EU oficiálně rozhodnutí o uvalení ropného embarga na Írán, čím realizovali svůj záměr avizovaný již začátkem tohoto měsíce. Zpožděná implementace byla způsobena faktem, že některé země (Španělsko, Itálie a Řecko) potřebovaly více času na zajištění alternativních dodávek. Členské státy EU se zároveň dohodly na zmrazení všech aktiv Íránské centrální banky. Přestože do EU proudí až 20% íránské ropy, může být vliv embarga oslaben zvýšenou poptávkou asijských ekonomik.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-1667466

Komentáře of CFR:
http://www.cfr.org/iran/can-sanctions-bring-iran-table/p27167?cid=nlc-public-the_world_this_week-link18-20120127
http://www.cfr.org/iran/limits-eus-iranian-oil-embargo/p27179?cid=nlc-public-the_world_this_week-link20-20120127

Chorvaté řekli „ano“ EU

22. ledna proběhlo v Chorvatsku referendum o členství země v EU, přičemž 66% voličů vyjádřilo svůj souhlas. Zklamáním byla ale poměrně nízká účast – 44% oprávněných voličů. Chorvatsko by se tak mělo stát v červenci 2013 28. členským státem Unie.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16670298
http://www.dw-world.de/dw/article/0,,6702424,00.html?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link23-20120123

Rezignace šéfky norské zpravodajské služby

Hlavní šéfka norské zpravodajské služby PST Janne Kristiansen podala rezignaci po svém přeřeknutí se při parlamentním slyšení, kde utrousila nechtěně poznámku o operování norských vojenských zpravodajců uvnitř Pákistánu. Islámábád teď údajně žádá od Osla vysvětlení. Kristiansen nahradí její zástupce Roger Berg.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16626447

Zajímavá reportáž o roli britských speciálních sil při svržení Kaddáfiho režimu
http://www.bbc.co.uk/news/magazine-16573516

V Kanadě zatčen údajný ruský špion

18. ledna byl v Kanadě zatčen námořní zpravodajský důstojník Jeffrey Paul Delisle podezřelý ze špionáže pro Rusko. Utajené informace předával druhé straně zhruba od července 2007. Soudní přelíčení by mělo proběhnout 25. ledna a maximální možný trest je doživotí.

http://en.rian.ru/world/20120117/170803358.html
http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-16615184

Orbán čelí kritice EU

Evropská komise zahájila 17. ledna legislativní řízení proti Maďarsku kvůli jeho nové ústavě a zákonům, které jsou v rozporu s evropskými smlouvami, protože ohrožují nezávislost centrální banky, soudnictví a svobodu informací. Tento krok není zdaleka obvyklý a je důkazem značného znepokojení zbytku Evropy z dosavadního vývoje v Maďarsku. Orbánova vláda má teď měsíc na to, aby kontroverzní zákony zrušila nebo upravila, jinak ji Komise pošle před Soudní dvůr EU. Otázce Maďarska se bude věnovat také Evropský parlament na svém zasedání 18. 1.

http://www.spiegel.de/international/europe/0,1518,809669,00.html
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16613934

Británie zredukuje svou speciální brigádu Gurkhů

Britské ozbrojené síly propustí kvůli rozpočtovým škrtům asi 400 příslušníků speciálních jednotek nepálských Ghurků, kteří slouží v britské armádě od roku 1815. V současnosti disponují britské ozbrojené síly jednou brigádou o síle 3 500 těchto bojovníků. Redukce se dotkne také dalších míst a celkově by mělo být ze služby propuštěno na 2 900 lidí (z toho zhruba 1000 z letectví a 300 z námořnictví).

http://www.defensenews.com/article/20120117/DEFREG01/301170004

USA tlačí na své asijské spojence kvůli Íránu

USA tlačí na své asijské spojence, aby omezily import ropy z Íránu. S opatřením zatím souhlasilo Japonsko, nátlak se vyvíjí na Jižní Koreu a dokonce i Čínu (u níž je ale pravděpodobnost úspěchu celkem nízká). Je patrné, že Washington se snaží těmito kroky posílit vliv ropného embarga EU (přijatého začátkem ledna), jehož dopad na Teherán by mohla zmírnit právě poptávka asijských ekonomik. Zároveň je jasné, že Obamova administrativa si zatím zvolila k zastavení íránského jaderného programu využívání soft-power, diplomacie a utajených operací. Se stále častějšími výhružkami Teheránu, že zablokuje Hormuzský průliv jako odplatu za sankce, se ale můžeme dočkat v blízké budoucnosti také vojenského zásahu.

http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-16523422
http://www.nytimes.com/2012/01/18/world/asia/us-presses-south-korea-to-reduce-oil-imports-from-iran.html
http://www.2point6billion.com/news/2012/01/18/united-states-pushes-china-to-cut-oil-imports-from-iran-10723.html

Nepokoje v Rumunsku

Několika-denní občanské nepokoje zažívá v prvním měsíci také Rumunsko. Důvodem jsou úsporná opatření vlády, především v oblasti zdravotnictví a celková nespokojenost s ekonomickou situací v zemi. Demonstrace spustila demise populárního státního úředníka Reada Arafata kvůli nové zdravotnické reformě. Po srážkách demonstrantů s policií zůstalo několik desítek zraněných. Arafat byl jmenován zpátky do funkce, ale výtržnosti a nepokoje zatím pořád pokračují.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16565123
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16570860
http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16600965
Názory některých účastníků: http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16592715
Galerie fotek: http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16592719

Opět neklid na srbsko-kosovské hranici

Kosovská policie se na srbské hranici střetla s demonstranty, kteří se snažili zablokovat dopravu směřující do země ze srbské strany.  Bezpečnostní složky musely použít slzný plyn a vodní kanóny. Zraněno bylo na 50 lidí (většinou policistů) a zatčeno 140 demonstrantů. Mezi zatčenými se údajně nachází i 5 poslanců parlamentní Strany za sebeurčení.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16564431
http://uk.reuters.com/article/2012/01/14/uk-kosovo-violence-idUKTRE80D0RP20120114

Transfer obranného a vojenského zboží v EU zjednodušen

Již 19 zemí EU přijalo direktivu Evropské komise 2009/43/EC, která zjednodušuje pravidla a podmínky pro transfer zboží a produktů souvisejících s obranou a vojenstvím. Zbylé členské státy na přijetí zákona pracují. Deadline pro implementaci direktivy je 30. červen.

http://www.defensenews.com/article/20120113/DEFREG01/301130005/19-EU-Countries-OK-Defense-Product-Transfers-Law

Norsko znepokojeno oslabováním NATO

Norský ministr zahraničí Espen Barth Eide vyjádřil ve Washingtonu své obavy z oslabování sebe-obranných schopností NATO. Společná cvičení podle něho dokazují, že Aliance ztrácí schopnosti a kapacity provádět větší konvenční operace, což může v budoucnu ohrozit její obranyschopnost v případě závažnější hrozby např. ze strany symetrického protivníka. S výraznými finančními škrty se bude navíc tato situace do budoucna zhoršovat. Norsko snad jako jediná země navyšuje svůj obranný rozpočet a investuje do řady modernizačních programů (např. plánované kompletní přezbrojení leteckých sil z F-16 na stealth letouny F-35, vybavení válečných lodí bojovým systémem Aegis atd.).

http://www.defensenews.com/article/20120112/DEFREG01/301120003/Norway-NATO-Losing-Self-Defense-Ability

Stažení poloviny amerických sil z Evropy

Obamova administrativa oznámila v souvislosti s úspornými opatřeními úmysl stáhnout 2 ze 4 vojenských brigád umístěných v Evropě.

http://www.washingtonpost.com/world/national-security/army-brigades-to-leave-europe/2012/01/12/gIQArZqluP_story.html

USA naváže diplomatické vztahy s Barmou

Ministryně zahraničí USA Hillary Clinton oznámila 13. ledna, že USA navážou s Barmou diplomatické styky a zahájí výměnu velvyslanců. Tento krok přišel několik hodin poté, co režim propustil na svobodu několik prominentních politických vězňů. Zároveň tento měsíc podepsala vládní junta příměří s Karenskými rebely a také povolila účast politické strany pro-demokratické aktivistky Su Ťij na volbách. Clintonová navštívila zemi minulý měsíc a byla tak první americkou ministryní zahraničí na státní návštěvě Barmy po 50 letech. Zrušení sankcí vůči režimu je ale zatím nepravděpodobné a dojde k němu nejspíš až tehdy, až bude definitivně jasné, jakým směrem se nakonec vývoj v zemi vydá.

http://www.bbc.co.uk/news/world-asia-16554415

Nová americká strategie

5. ledna oznámil prezident Obama společně s ministrem obrany Panettou další plánované škrty v amerických výdajích na zbrojení a zároveň představil nástin nové americké strategie. Mělo by dojít k zrušení některých zbrojních programů, personální redukci armády a námořní pěchoty (asi o 14%) a pravděpodobně také k redukci jaderného arsenálu. Stažena bude významná část sil z Evropy, naopak posílena bude americká přítomnost v Pacifiku. Americké ozbrojené síly by měly být celkově méně konvenční a důraz bude kladen spíše na jednotky speciálních sil, bezpilotní letouny a kyberbezpečnost. USA zároveň opouští svou starou strategii, která vyžadovala schopnost ozbrojených sil vést simultánně dva rozsáhlé válečné konflikty. Podle nové strategie musí být schopné vést jeden hlavní konflikt a zároveň odstrašovat případného agresora od druhého. Pentagon by se měl v budoucnu vyhýbat rozsáhlým a dlouhodobým proti-povstaleckým a nation-building operacím a více se spoléhat na vytváření koalic. V nové strategii je tedy patrný vliv zkušeností z válek v Afghánistánu a Iráku. Současně ale taky reflektuje výzvy měnícího se bezpečnostního prostředí (zahrnuje asymetrické válčení, kybernetické a kosmické hrozby, operace v prostředí „anti-access/area denial“ atd.). Na první pohled se tedy zdá, že Pentagon se vybral správným směrem. Již delší dobu je totiž všem jasné, že americké výdaje na obranu (které po 09/11 enormně narostly) jsou z dlouhodobého hlediska neudržitelné a dřív nebo později muselo dojít k nějaké transformaci a redukci. Zvolený směr se zatím zdá správný, ale pochopitelně nutno počkat na více konkrétní kroky. Na závěr nutno podotknout, že i přes všechny tyto škrty zůstanou zatím USA nadále vojensky nejsilnější zemí na světě a pořád si udrží svou výraznou vojenskou superioritu nad všemi ostatními.

http://www.reuters.com/article/2012/01/06/us-usa-military-obama-idUSTRE8031Z020120106?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link6-20120106
http://www.washingtonpost.com/world/national-security/obama-announces-new-military-approach/2012/01/05/gIQAFWcmcP_story.html

Nástin nové strategie:
http://www.defense.gov/news/Defense_Strategic_Guidance.pdf

EU se dohodla na ropném embargu vůči Íránu

Země Evropské unie se po dlouhém dohadování shodly na ropném embargu vůči Íránu kvůli jeho jadernému programu. Tento krok silně prosazovala zejména Francie. Embargo ale začne platit pravděpodobně až koncem ledna, protože některé evropské země jako Španělsko, Itálie nebo Řecko jsou na dovozu íránské ropy značně závislé a potřebují čas k nalezení alternativních zdrojů. Přestože je EU jedním z největších importérů íránské ropy, je otázkou jaký a zda vůbec bude mít tento krok vliv na íránský jaderný program. Podle vyjádření Teheránu nebude mít totiž země problém najit si jiné zákazníky, především v Asii.

http://www.spiegel.de/international/europe/a-807329.html
http://www.nytimes.com/2012/01/05/world/europe/europe-moves-toward-ban-on-iran-oil.html?_r=2&ref=world

Nový úřad ministerstva zahraničí USA

4. ledna oznámilo Ministerstvo zahraničí USA vytvoření nového Úřadu pro boj s terorismem (Bureau of Counterterrorism).

http://publicintelligence.net/u-s-state-department-creates-bureau-of-counterterrorism/
http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/01/06/the_lwot_state_department_establishes_bureau_of_counterterrorism

Breivik možná netrpí schizofrenií

Podle nejnovějšího posudku 4 vězeňských psychiatrů z Osla Breivik netrpí žádnou psychotickou poruchou. Tyto závěry jsou v rozporu s původní zprávou, podle které Breivik trpí paranoidní schizofrenií a v době spáchání útoků byl nepříčetný. Soudní proces má začít 16. dubna. Pokud bude Breivik uznán mentálně způsobilým, bude souzen a může čelit trestu 21 let. Pokud ho soud shledá psychicky narušeným, skončí v psychiatrické léčebně.

http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/norway/8993195/Norway-killer-Anders-Behring-Breivik-is-not-psychotic.html

Americké republikánské primárky

3. ledna byly v USA odstartovány republikánské primárky, které rozhodnou o tom, kdo z republikánů vyzve současného prezidenta Obamu v letošních volbách. Prvním státem, kde se hlasovalo, byla konzervativní Iowa. Pouze o několik hlasů zde zvítězil Mitt Romney nad Rickem Santorym. Jako třetí skončil Ron Paul. Následovat budou volby ve státech New Hampshire a South Caroline. Podle průzkumů i výsledků z Iowy je patrné, že hlavní souboj svedou pravděpodobně Romney a Santorum. Prezidentské volby v USA proběhnou v listopadu a kampani budou bezpochyby dominovat ekonomické otázky.

http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-16388354?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link5-20120103
http://www.nytimes.com/2012/01/04/us/politics/santorum-and-romney-fight-to-a-draw.html?pagewanted=all
http://www.bbc.co.uk/news/world-us-canada-16404413

Zhoršující se situace v Maďarsku

Se začátkem nového roku vstoupila v Maďarsku do platnosti nová ústava, kterou vládní Fidesz schválil v dubnu loňského roku. Mění název země z Maďarské republiky na Maďarsko, upravuje volební systém (který podle kritiků zvýhodňuje Fidesz), zahrnuje nové sociální otázky (práva nenarozeného dítěte, manželství mezi mužem a ženou, atd.) a preambule slibuje bránit intelektuální a duchovní jednotu národa. Den po vstoupení nové ústavy v platnost došlo v celé zemi k rozsáhlým protestům, jichž se zúčastnili tisíce lidí. Oponentům překáží nejenom nová ústava, která podle nich odstraňuje demokratické kontrolní mechanismy zavedené po roce 1989, ale také stále silnější kontrola vlády nad médii a soudnictvím. Proti nové ústavě ostře vystoupily také USA a EU, které vyjádřily vážné obavy z ohrožení maďarské demokracie a požadují její zrušení.  Tyto problémy ale ještě více zastiňuje neustále se zhoršující ekonomická situace země. Hodnota forintu je na svém historickém minimu, hospodářský růst je na mrtvém bodě, ratingové hodnocení země bylo opět sníženo (tentokrát už na velmi neatraktivní hodnotu) a vládní politika Fideszu zahraniční investory spíše odradí, než přiláká. To se pochopitelně projevilo i v ostrém propadu veřejné podpory vládní strany, která ale přesto zůstává nejsilnějším politickým subjektem v zemi. Vytváří se tedy velice nebezpečná kombinace silného hospodářského propadu a vlády, která beze všech pochybností tíhne k autoritativnímu vládnutí.

http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-16387117
http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/hungary/8989020/Hungarians-rally-over-constitution.html?cid=nlc-dailybrief-daily_news_brief-link25-20120103
http://www.bbc.co.uk/news/business-16446307