Mezinárodní spravedlnost, část II: Znásilnění v konfliktech

Kategorie Právo a organizovaný zločin, Seriály, Studie | Autor: Zbyněk Moltaš | 8. 8. 2012 | 15:55

“Red Army soldiers don’t believe in “individual liaisons” with German women,’ wrote the playwright Zakhar Agranenko in his diary…’Nine, ten, twelve men at a time—they rape them on a collective basis.”                                                                                  – Anthony Beevor

Úvod  

Znásilnění je jedním z aktů, jež nejvíce porušují osobní svobodu člověka a jeho důstojnost. Jedná se, hned po vraždě, o druhý nejzávažnější trestný čin mezi dospělými (Čírtková 2010: 32). Stejně jako vražda však znásilnění samozřejmě nemusí být pouze v individualizované podobě. Systematické či masové vraždění je neoddiskutovatelnou a v současnosti nutnou součástí konfliktů, přičemž právě tato forma nám umožňuje označit válku za válku[1]. Mezi vraždou a znásilněním v kontextu ozbrojených konfliktů lze však rozeznat dva hlavní rozdíly. Znásilnění, na rozdíl od války, není nutným průvodním jevem ozbrojených konfliktů, nutno však konstatovat, že jevem velmi častým. Druhým rozdílem je především předmět násilí – v drtivé většině případů se nejedná o kombatanty či osoby na konfliktu participující, ale civilní obyvatelstvo. O psychických či fyzických následcích je pravděpodobné reduntantní se v tomto příspěvku podrobněji rozepisovat, je však třeba připomenout, že se obětem především v tzv. Třetím světě nedostává žádné odborné pomoci. Často je jakákoliv vnější pozornost omezena (pokud vůbec nějaká je) na dokumentární filmy.

Tento článek si klade za cíl pomocí interdisciplinárního přístupu velmi stručně sumarizovat právní úpravu znásilnění v současném mezinárodním společenství s drobným historicko-právním exkurzem (pro čtenáře nepovinným) do právní úpravy u nás.  Část textu předkládá dva případy (Myanmar a Libérie), kde bylo znásilnění používáno jako taktika (či stále ještě používáno je), a shrnuje odpověď mezinárodního společenství.

Právní úprava v českých zemích

Právní úprava manželství, bigamie, cizoložství a sexuálních deliktů byla po staletí v českých zemích doménou především církve a věnovalo se jim převážně kanonické právo. Vyzdvihován byl především celibát, přičemž prakticky jedinou přípustnou alternativou bylo manželství: „…vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná jako mezi hovady, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se jedním mužem a muž jednou ženou zákonitě před církví provdanou.“ (Adamová, Soukup 2004: 21; cit. dle Francek 2011: 215). Mezi trestné činy, které ohrožovaly institut manželství, se zahrnovala bigamie, cizoložství, konkubinát a únos. Za bigamii se dle Koldínova městského zákoníku z roku 1569 trestalo stětím či zahrabáním zaživa, postupem času však světské soudy přecházely spíše na pranýřování či cejchování. Koldínův zákoník trestal cizoložství taktéž ztrátou hrdla, tereziánský zákoník však už upřednostňoval především vězení či peněžité pokuty (Francek 2011: 215), což je jedním z průvodních jevů tzv. dekanonizace práva.

Znásilnění jako takové bylo spojeno s tzv. ulouzením, tedy únosem. Koldínův zákoník tento čin trestal smrtí, stejně tak jako josefínský hrdelní řád z druhé poloviny osmnáctého století. Samotný delikt znásilnění (stuprum violentum) byl upraven ve většině klasických právních knih či soupisech práva (např. právu městském), nehledě na úpravu v právu kanonickém. Tzv. důkazní břemeno vždy leželo na bedrech ženy, přičemž se primárně měla snažit křikem o přilákání sousedů. Pohled na znásilnění byl od pohledu současného diametrálně odlišný, přičemž jinak se trestalo znásilnění doma a jinak např. v lese. Přísněji se trestalo znásilnění nezletilých – Adam Lichva měl být za nedokonané znásilnění malé Kateřiny vpleten v roce 1575 do kola, jen kvůli milosti soudu však byl sťat (Francek 2011: 235). V době válek se samozřejmě zvětšovala hrozba pocházející od pochodujících vojáků, a například v lounských pramenech jsou zmíněny činy polských vojáků za třicetileté války (1635): „Nešlechetně sobě s ženskýma prováděli, s lidmi ukrutně zacházeli, měštěnínům nenabytnou škodu učinili, takže města k Teplicům k salvírování obzvláště panny a paní odjely“ (Lůžek 1970: 121 – 122).

V roce 1852 došlo k vydání Zákona o zločinech, přečinech a přestupcích (č. 117/1852), jenž byl v podstatě účinný až do roku 1950[2]. Zákon o zločinech nerozlišoval druh sexuálního aktu a vylučoval násilně vynucený sex s vlastní manželkou. Násilné smilstvo se trestalo žalářem na 5 až 10 let, přičemž se trest dále zvyšoval dle míry násilí a dopadu na zdraví ženy. Tento zákon zachovává dvě linie skutkové podstaty: tou první je využití násilí či hrozby násilí, tou druhou je využití bezbrannosti či nevědomosti ženy (Kučera 2007: 399). Trestní zákoník z roku 1961 zachovával označení znásilnění jako násilného trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, přičemž snižuje trestní sazbu (§ 241 zákona č. 140/1961 Sb.). Důležitým negativem této právní úpravy bylo, že „Sexuální agrese pachatele, která směřuje k orálnímu nebo análnímu pohlavnímu styku nebo jiným sexuálním praktikám spadá pod trestný čin vydírání a v mírnější formě pod trestný čin omezování osobní svobody (Bečková 2010: 9).“ Po roce 1989 došlo k několika novelizacím, přičemž lze identifikovat dvě nejzásadnější změny: tou první je rozšíření možných obětí z žen na ženy a muže, a tou druhou je způsob samotného znásilnění, kdy se jako znásilnění uznávají i „obdobný pohlavní styk“ (Kučera 2007: 400) – většinová obec toto rozšíření přijala poměrně kladně. Aktuální trestní sazba dle zákona č. 40/2009 Sb. je šest měsíců až 12 let s přihlédnutím ke způsobu, okolnostem, věku oběti či postavení pachatele. Až odnětím svobody na osmnáct let může být potrestán pachatel, jehož oběť[3] pachatelovu násilí podlehla (Bečková 2010: 10).

Mezinárodněprávní aspekty

Nutno podotknout, že právní úprava znásilnění je převážně doménou vnitrostátního práva. Doménou mezinárodní se stává v případě ozbrojeného konfliktu, kdy oběti znásilnění na konfliktu (ať už ve válkách či konfliktech nižší intenzity) neparticipují a nelze je označit za kombatanty. Této problematice se věnuje humanitární právo a zločiny jsou nazývány zločiny proti lidskosti (Červený kříž 2009). Záležitostí mezinárodního humanitárního práva jsou však i jevy, jež lokální vlády nejsou schopny či ochotny vyšetřovat. Humanitární právo je tudíž souborem právních norem, jež obsahují principy a zásady vedení ozbrojeného konfliktu především ve vztahu k nebojujícím. V kontextu ozbrojených konfliktů je vhodné rozlišovat humanitární právo, upravené převážně zmíněnými Ženevskými úmluvami, a právo upravující vedení konfliktů či užívání pouze některých typů zbraní, primárně upravené Haagskými úmluvami. Právo, vycházející z Haagských konvencí, lze zjednodušeně nazývat válečným právem.

V oblasti humanitárního práva jsou i přes vliv meziválečných deklarací a roli norimberského a tokijského tribunálu primárním pramenem mezinárodněprávní úpravy znásilnění tzv. Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z roku 1949 a jejich dodatkové protokoly ze sedmdesátých let. Všechny smluvní strany ženevských úmluv jsou povinny stíhat osoby (a to nehledě na státní příslušnost), které se provinily proti ius in bello. Ženevské smlouvy explicitně stanoví zákaz znásilnění, mučení či zotročování (Potočný 2011).

Nutných je několik poznámek k otázce odpovědnosti dle Ženevských konvencí. Důležitým prvkem právní úpravy je zákaz tzv. kolektivní viny, což s sebou nese nutnost nalezení jednotlivých viníků. V celé materii trestněprávní úpravy lze identifikovat i několik dalších zásad. Dle Českého červeného kříže lze nejdůležitější jednotlivé zásady odpovědnosti za zločin dle mezinárodního práva (a tedy i konkrétně znásilnění jako válečného zločinu) vymezit následovně[4] :

Zásada II: Skutečnost, že vnitrostátní právo neukládá trest za čin, zakládající zločin podle mezinárodního práva, nezbavuje pachatele odpovědnosti podle mezinárodního práva.

Zásada III: Skutečnost, že pachatel činu, který zakládá zločin podle mezinárodního práva, jednal jako hlava státu nebo odpovědný vládní činitel, nezbavuje ho odpovědnosti podle mezinárodního práva.

Zásada IV: Skutečnost, že někdo jednal podle příkazu své vlády nebo nadřízeného, nezbavuje ho odpovědnosti, měl-li skutečnou možnost volby

Zásada VI: Trestné jako zločiny podle mezinárodního práva jsou tyto zločiny (výběr; pozn. autora):

a) zločiny proti míru,

b) válečné zločiny,

c) zločiny proti lidskosti (Český červený kříž 2009; upraveno autorem)

Ženevské úmluvy se týkají jak vyhlášené války mezi dvěma státy, tak např. vnitrostátního konfliktu. Zločiny proti lidskosti, mezi něž znásilnění spadá, jsou upraveny především ve Čtvrté ženevské úmluvě, a to např. spolu se zákazem stěhování civilního obyvatelstva apod. (ICRC 1949). Kardinální roli však v současnosti hraje RB OSN – Čtvrtá úmluva o ochraně civilních osob ve válce byla v roce 1993 adoptována Radou bezpečnosti OSN a stala se tak vynutitelnou erga omnes, čili i vzhledem ke státům, jež ženevské konvence nesignovaly. Při současném charakteru mezinárodních vztahů však vynutitelnost určitého práva rozhodně nelze považovat za jisté či dokonce běžné.

Kromě Ženevských úmluv a adaptace RB OSN jsou pro mezinárodní spravedlnost v otázce znásilnění důležitá např. ještě Římská statuta Mezinárodního trestního tribunálu. Ta byla schválena v roce 1998 a jsou účinná od roku 2002, jimiž byl Mezinárodní trestní tribunál (ICC) založen. ICC měl prošetřovat a trestat akty genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a aktů válečné agrese v situacích, kdy jsou státy neschopné či neochotné vynutit spravedlnost. Explanatory Memorandum Římských statut rozeznává znásilnění, sexuální otroctví, nucenou prostituci, vynucené těhotenství a nucený potrat či sterilizaci nebo jinou násilnou činnost se sexuálním podtextem jako zločiny proti lidskosti za předpokladu, že se jedná o masovou či systematickou činnost[5]. Tato konkrétní právní úprava měla prameny v bosenských extempore při hromadném znásilňování muslimských žen bosenskými Srby v roce 1992 (Rome Statue of the International Criminal Court 1998).

Římská statuta jsou však také důležitá nejen svým institucionálně-právním charakterem, ale také z pohledu, jenž podobně jako český rozeznává širší varietu obětí či způsobů znásilnění. Nutno podotknout, že poměrně dlouhou dobu (až do roku 2002) bylo za znásilnění považováno pouze vaginální znásilnění žen (Office of the High Commisisioner for Human Rights; nedatováno), přičemž nakonec došlo stejně jako v České republice k rozšíření obětí z žen také na muže a rozšířil se i způsob tohoto zločinu proti lidskosti se sexuálním podtextem. Dále kvůli událostem války v Bosně Rada bezpečnosti OSN v roce 2008 oficiálně uznala znásilnění jako válečnou taktiku.

Samotný proces prosazování práva je zná dva základní způsoby zahájení prosazování práva: aktivita Rady bezpečnosti OSN nebo ICC. V případě, že jednotlivé státy nejsou schopné či ochotné jednat, dojde k internacionalizaci problému a stane se tak záležitostí mezinárodního humanitárního práva. Rada bezpečnosti OSN může ustavit vyšetřovací Komisi expertů za účelem vyšetřování porušování mezinárodního humanitárního práva, která by měla podnítit aktivitu ICC. Druhým klasickým způsobem prosazovaní je samostatné zahájení vyšetřování žalobcem Mezinárodního trestního tribunálu (ICC).

Znásilnění jako válečná taktika

Historie zná bezpočet případů masového znásilňování v průběhu vojenského konfliktu: znásilňování žen křižáky za křižáckých tažení, vojáky za americké občanské války, německé vojáky znásilňující za první světové války belgické ženy, za druhé světové války polské ženy, jež byly znásilňovány i vojáky sovětskými. Ti se stali nechvalně známými i v souvislosti s jejich postupem na konci druhé světové války Protektorátem a Německou říší. Moderní historie však zná mnohem více případů: pákistánské vojáky při osamostatňování se Bangladéše, americké vojáky ve Vietnamu, v Koreji, na Filipínách a za druhé světové války v Japonsku, případy Východního Timoru, Konga, DRC, Libérie, Srbska a Bosny, Rwandy, Sierra Leone, Myanmaru… (Brownmiller 1975; Johnson Sirleaf, Rehn 2002). Jedním z nejotřesnějších případů bylo japonské zotročení cca 200 000 žen převážně korejského původu, které sloužily jako sexuální otrokyně průběhu japonského obsazení asijského kontinentu. Tábory se ženami označovali jako „oázy klidu“ či „oblasti komfortu“. Ke konci druhé světové války byly tyto ženy nuceny páchat sebevraždu či rovnou zabíjeny, přičemž přežilo pouze deset procent z nich (Hynes 2004).

      Znásilnění lze považovat za taktickou metodu, nyní i oficiálně uznanou rezolucí Rady bezpečnosti. Označení motivu jako pudového je sice poměrně intuitivní řešení, na válečné znásilnění je však nutné pohlížet jinak. Musí mít jistý systematický či plánovaný charakter, což jej od „normálního“ znásilnění odlišuje. Ostatně lze nalézt paralelu s ostatními (klasickými válečnými) akcemi jednotlivých nepřátelských stran v konfliktu, které musí vykazovat jistou kontinuitu a plánovitost a válečné znásilnění je právě určitou formou vojenské / politické akce (Šmíd 2010: 26) Za jeden ze dvou primárních motivů tohoto typu akcí se obecně považuje především snaha o „etnické čištění[6]“, jenž se projevila například v bosenském konfliktu či bangladéšské válce za nezávislost. Dle Smith-Spark ženy, jež byly znásilněny, měly rodit srbské, respektive pákistánské děti – jedná se tedy o snahu společnost změnit, očistit (Smith-Spark; nedatováno). Oproti tomu v Kolumbii je masové znásilnění výrazem represe, trestu a snahy o zasazení strachu do postižené komunity. Znásilnění zde tedy není snahou o změnu společnosti, ale prostředkem potrestání. Tento přístup se poměrně výrazně blíží chápání masového znásilnění jako státního represivního terorismu, jež je patrný například v Myanmaru. V některých konfliktech se samozřejmě tyto dva základní cíle mísí – příkladem je například Demokratická republika Kongo či Libérie.

Případ Myanmar

Myanmar (Barma) je země, kterou lze bez váhání označit za slabý stát s velmi roztříštěnou etnickou základnou. Novodobou historii země provází několik rovin konfliktu. Jsou to konflikty vyloženě mezistátní (válka s Čínou) a konflikty vnitrostátní. Zde lze rozlišit především mnohé konflikty separatistické (respektive secesionistické[7]), jako byl např. vleklý konflikt s rakhinským státem, a konflikty mezi jednotlivými nestátními skupinami samotnými. Z hlediska typologie aktérů na jedné straně stojí armáda Tatmadaw s několika paramilitárními křídly a dalšími sympatizanty režimu, na straně druhé nestátní aktéři nezávislých barmských států formovaných na etnickém základě, které lze řadit buď mezi povstalce, nebo mezi obranné milice.

Mezi obyvatele Myanmaru spadají Barmánci, jenž tvoří zhruba dvě třetiny obyvatelstva, zbytek populace tvoří etnické menšiny. Druhou největší etnickou skupinou jsou Šanové (9 procent obyvatelstva), dále Rakhinové, Kareni, Monolové a Čjinové. Právě v etnické roztříštěnosti Myanmaru lze nalézt jeden ze základních úhelných kamenů myanmarských problémů, kdy na jedné straně je myanmarská junta, zastupující barmskou většinu, a na druhé jednotlivé etnické skupiny. Vojenská, materiální i lidská základna oficiální myanmarské vlády – vojenské junty – je jednoznačně větší než potenciál jednotlivých opozičních skupin, což dovoluje armádě (Tatmadaw) tvrdý a relativně nekompromisní postup. Přístup vojenské junty k jednotlivým etnikům je velmi krutý. Častými prostředky státní represe jsou vypalování vesnic, masové zatýkání, znásilňování a dokonce prvky genocidy (etnicidy) – snahy o vyvraždění určité etnické skupiny pomocí systematického vyvražďování. V barmském jazyce se genocida označuje výrazem Myo Dong, a jak uvádí Staněk, tento výraz se skloňuje stále častěji (Staněk 2006a). V kontextu myanmarské situace se jednoznačně jedná spolu s dalšími o akty represivního státního terorismu.

V Barmě, jež je organizací Freedom House označována jako nejméně svobodná země světa (Člověk v tísni 2009a), o masivním znásilňování tedy hovoříme především ze strany vojenské junty a jejích přívrženců vůči civilistům – převážně příslušníkům etnických menšin. Jedná se sice převážně o příslušníky menšin, ale také obecně o např. uprchlice. Laureátka Nobelovy ceny za mír, myanmarská disidentka Do Aun Schan Su Ťij, považuje znásilňování barmskými vojáky za prostředek k dosažení dvou cílů. Prvním z nich je pomocí represe etnických menšin dosažení strachu ve společnosti, znásilnění zde hraje operační roli jako psychologický faktor. Druhým cílem je ještě větší rozdělení myanmarské společnosti, vytvoření určitých psychologických hranic mezi Barmánci a menšinami. Dle Coalition Against Trafficking in Women (CATIW) je však snahou myanmarského režimu absolutní potlačení jakéhokoliv odporu (CATIW; nedatováno). Nutno podotknout, že znásilnění nespáchané vojáky je právně postihováno relativně funkčně, v těchto případech však nelze hovořit o „válečném“ znásilnění. V červnu 2012 byli např. potrestáni dva Rohingové za znásilnění a vraždu jedné buddhistky (Týden 2012).

V polovině devadesátých let se objevil na veřejnosti otřesný případ, kdy četa LIB 519 seržanta Hla Phiyu poblíž Kaeng Khang prý chodila dům od domu a znásilňovala každou dospělou ženu. Zabity byly desítky žen, přičemž vojáci jednali na rozkaz svých nadřízených (CATIW; nedatováno). Patnáctého září 1997 objevily vládní jednotky kapitána Htun Myaa 99 v lese skrývajících se vesničanů v džungli poblíž Kunhingu. Všech 42 žen prý bylo dva dny a dvě noci znásilňováno, aby byli nakonec všichni vesničané povražděni (CATIW; nedatováno). Jedním z nejznámějších případů, jenž na krátkou dobu upoutal mezinárodní pozornost, je Depayinský masakr (Člověk v tísni 2011). Ten se odehrál poblíž Tabayin v regionu Sagaing v květnu 2003, kde zemřelo nejméně 70 lidí. Systematický postup vládních jednotek dokládá genocidní snahy barmského režimu. CATIW dokonce hovoří o „škole“ masového znásilňování. 12. června 2009 ve státě Karen bylo znásilněno a zabito barmskými vojáky několik žen, přičemž jedna z nich byla v osmém měsíci těhotenství (Člověk v tísni 2009b). V Kačinu bylo jen v září 2011 několikanásobně znásilněno (gang-raped) osmnáct žen, z nichž čtyři svým zraněním podlehly (Human Rights Watch 2011).

Znásilňování však není jediným z výrazných porušení mezinárodního humanitárního práva. Dalšími z problémů jsou ale také obchod s bílým masem či jiná omezování a porušování osobní svobody. CATIW uvádí, že z Barmy do Pákistánu uprchlo více jak dvě stě tisíc žen, přičemž výrazné množství žen prchá i do Thajska, kde jsou zapojeny (více či méně dobrovolně) do obchodu se sexem (Coalition; nedatováno). Jedním z mnoha dalších problémů je také forced labor či dokonce jisté formy zotročování nebo užívání žen jako živých štítů. (Human Rights Watch 2010). Lidskoprávní organizace hovoří o používání žen a dětí jako nevědomých „průzkumníků a čističů“ minových polí.

Aktuálně mezinárodní společenství právně reaguje velmi vlažně. Na Barmu jsou uvaleny ekonomické sankce, přičemž především nevládní a neziskové organizace tlačí na vlády jednotlivých zemí a nadnárodní a mezivládní instituce k prosazení razantnějších kroků. Na půdě OSN bylo přijato 37 rezolucí ohledně zločinů proti lidskosti, jak vidno však prakticky bezvýsledně. Jedním z doporučovaných kroků může být například ustanovení Vyšetřovací komise při Radě bezpečnosti OSN, jež by měla prošetřit humanitární zločiny barmského režimu. Česká republika se oficiálně připojila k této žádosti, zůstává však mezi ostatními státy prozatím v menšině. Česká podpora především ze strany lidskoprávních či jiných nevládních organizací je však relativně výrazná. Na druhou stranu dle Human Rights Watch je kritická situace v Barmě dokumentována už dvacet let a stále nedošla k výraznější změně. Vymáhání mezinárodního humanitárního práva ze strany mezinárodního společenství lze považovat za vysoce nedostatečné.

Případ Libérie

V západoafrické Libérii dlouhodobá deprivace většiny obyvatelstva, korupce a hospodářská stagnace vedly ke coup d´etat Samuela Doea a ustavení vojenského režimu. Při jeho vládě však ke zlepšení situace nedošlo a v roce 1989 překročil hranici Libérie z Pobřeží slonoviny Charles Taylor se 167 ozbrojenými muži (Ohanwe 2009: 51 – 174). Tím vypukla více jak desetiletá občanská válka, při které se střetlo velké množství různých nestátních aktérů (viz Lidow 2011). Jednotlivé skupiny, rekrutované převážně na etnickém základě, měly velmi rozdílné postoje k ostatním etnikům či civilnímu obyvatelstvu obecně. Národní vlastenecká fronta Libérie (NPFL) se v tomto ohledu vyznamenala zřejmě nejhůře. Ustanovovala tzv. checkpointy, mýtné brány, ve kterých na základě etnické příslušnosti okrádala, znásilňovala a vraždila civilisty. Vůbec nejhůře se „proslavily“ checkpointy, které měly zabránit prchat civilistům z Monrovie. Jedním z nich byl „God Bless You“, dalším hrůzostrašným bodem byla „Gate 15“ na cestě z Kakaty. Velká část procházejících civilistů cestu skrz tuto bránu nepřežila (Waugh 2011: 138). Terčem útoků NPFL byla především etnika Mandingů a Krahnů.

Spojené osvobozenecké hnutí Libérie pro demokracii (ULIMO), posléze rozštěpené na etnicky homogennější frakce pod vedením Roosevelta Johnsona a Alhaji Kromaha, ekonomicky zcela záviselo na obyvatelstvu, přičemž především Johnsonovu skupinu (ULIMO-J) lze považovat za marodérskou. Silný mysticko-náboženský základ byl vystupňován drogově-alkoholovými rituály, přičemž charakter skupiny dotvářelo i velké množství dětských vojáků. Jednou z nejhorších skupin ve vztahu k civilistům pod praporem ULIMO byla skupina generála Blahyiji[8] (Ellis 1999: 267 – 268). Práve jeho groteskní skupina je jednou z nejznámějších v souvislosti s válečným znásilňováním a porušováním lidských práv. NPFL a ULIMO (respektive pohrobci ULIMO-J a ULIMO-K) jsou tudíž jedny ze skupin, u kterých prokazatelně docházelo ke znásilňování jako nástroji války. Ostatní skupiny se však také více či méně proviňovaly vůči humanitárnímu právu. Podobně se chovaly například Spojení Liberijci pro smír a demokracii (LURD).

V Libérii bylo dle Terezy Wiltz mezi lety 1989 až 2003 znásilněno 60 až 90 (!) procent všech žen a dívek. Jedna žena z oblasti Lofa byla v roce 2003 znásilněna osmi muži ze skupiny LURD. Jedním z útočníků byl i její bratr, donucen pod pohrůžkou smrti. Žena je v současnosti na invalidním vozíku (Ackerman 2010). Mark Delighted Dowee, bývalý generál Taylorovi armády, byl nucen se dívat na znásilnění a zabití své matky a sestry, přičemž se jednalo o hlavní faktor, jenž ho donutil se bojů osobně později zúčastnit (Wiltz 2010). Takových případů jsou však po celé Libérii tisíce, rozdílný je však oproti Myanmaru jeden faktor. Libérie byla regulérní válečnou zónou a v situaci, kdy se evakuovala i americká ambasáda, pouze těžko v jednotlivých případech vymáhat právo.

          Jeden z mála liberijských psychiatrů Edward Grant, se pokusil shrnout motivy liberijských násilníků: „Znásilnění je považováno za zbraň ve válce – nástroj ničení, zasazení strachu a vyděšení společnosti“ (The Los Angeles Times 2003). Problém je však mnohem závažnější. Pomineme-li psychické a fyzické následky u žen a jejich strach a neochotu příběhy zvěřejňovat a tím napomáhat k dopadení pachatelů, Nicholas Kristof hovoří o přetrvávání hromadného znásilňování žen v post-konfliktní Libérii se zdůvodněním, že je mnohem lehčí zbavit se zbraní než tohoto válečného dědictví – jinými slovy znásilňování se ve střednědobém časovém horizontu v Libérii poměrně pevně usadilo. Množství znásilnění i v současné Libérii jsou alarmující, přičemž oběťmi jsou ženy a dívky všeho věku (Kristof 2009). Alarmující je však počet znásilněných mladých dívek. Stigma si však odnáší i liberijská diaspora. V americké Arizoně byla v roce 2009 znásilněna osmiletá dívka čtyřmi Liberijci, uprchlíky (Ackerman 2010).

Mezinárodní společenství nebylo ve vztahu k porušování lidských práv v občanské válce v Libérii v porovnání s mnoha jinými konflikty příliš aktivní, situaci však lehce „napomohla“ sousední válka v Sierra Leone, kvůli které byl ustanoven Mezinárodní trestní tribunál pro Sierra Leone[9]. Právě v něm dochází k souzení několika málo osob, jež byly do liberijské občanské války zapleteny. I přes relativně dlouhé období, které od konce války uplynulo, hmatatelných výsledků moc není. Patrně nejznámějším je odsouzení bývalého prezidenta Charlese Taylora sierraleonským tribunálem. Bývalý prezident byl obviněn z rozmanitých zločinů: terorismu, vynucování otroctví, sexuálních zločinů, vražd, přičemž byl uznán vinným ve všech 12 bodech obžaloby a odsouzen na 50 let odnětí svobody (BBC 2011; BBC 2012). Většina ostatních zločinců však zůstává v Libérii nepotrestána jak vnitrostátním, tak mezinárodním právem. V současnosti je v hlavním městě Monrovii speciální komora soudu, Soud E, jenž se věnuje čistě znásilněním, což značí vysoké množství znásilněných žen v současné Libérii, neřeší však prakticky právem nepostihnutelné případy válečného znásilňování. Ač je současnou prezidentkou Libérie mírová aktivistka Ellen Johnson-Sirleaf, pouze těžko lze hovořit o radikálním zlepšení situace a trestání viníků[10].

Závěr

Znásilnění ve válkách jsou operačně-taktickou metodou, kterou však bohužel musíme nazvat už metodou tradiční. Brutální a odsouzeníhodný akt samotný je však v konfliktech často vystupňován svým masovým a systematickým charakterem, přičemž oběťmi jsou převážně ženy – civilistky. Jak v Myanmaru, tak v Libérii se jedná o případy znásilnění, jež jsou nebo byly pouze těžko postižitelné vnitrostátním právem. V Myanmaru se jedná o případy státního, represivního pokoření protivníka a znepřátelených etnik, tudíž už z logiky věci samotné se nenajde orgán, jenž by podobné případy vyšetřoval a případně trestal. Libérii šlo bezpochyby označit za padlý stát, pročež se pro změnu jedná o případ, kdy vyšetřování není možné ne z důvodu neochoty, ale primárně z absence moci odpovědných státních představitelů (Rotberg 2004). Nastala tedy situace, kdy by mělo právo vynucovat mezinárodní společenství. V obou případech, kde znásilnění je nebo bylo válečnou taktikou či operačním prostředkem boje, však dochází pouze k minimální aktivitě mezinárodního společenství a většina otřesných zločinů se sexuálním podtextem zůstává nepotrestána.

 

Zdroje a Literatura:   

Ackerman, Ruthie. (2010). When Things Fall Apart. United Nations: Chronicle. Dostupné z WWW: http://www.un.org/wcm/content/site/chronicle/home/archive/issues2010/empoweringwomen/whenthingsfallapart

Adamová, Karolina. Soukup, Ladislav. 2004. Prameny k dějinám práva v českých zemích. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.

Baar, Vladimír. Národy na Praha 21. Století: Emancipace, nebo nacionalismus? Ostravská univerzita. Ostrava: Tilia.

Portál BBC. (2011) The Charges Against Charles Taylor. 8 / 11 / 2011. Dostupné z WWW: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-12391507

Bečková, Vladimíra. (2010). Trestný čin znásilnění z hlediska juristického a kriminologického. Diplomová práce. Masarykova univerzita: Brno. Dostupné z WWW: s.muni.cz/th/209800/pravf_b/

Brownmiller, Susan. (1975). Against Our Will: Men, Women And Rape. New York: Ballantine Books.

Portál Coalition Against Trafficking Women. (nedatováno). Burma / Myanmar: Trafficking. Dostupné z WWW: http://www.catwinternational.org/factbook/Burma_Myanmar.php

Portál Český červený kříž. (2009). Co je to mezinárodní humanitární právo? Dostupné z WWW: http://www.cck-cr.cz/docs/mhp/cojemhp.htm

Portál Český červený kříž. (nedatováno). Odpovědnost jednotlivců za zločiny podle Mezinárodního humanitárního práva. Dostupné z WWW: http://www.cervenykriz.eu/cz/mhpodpovednost.aspx

Čírtková, Ludmila. (2002). Oběti znásilnění. In: Kriminalistika vol. 3 / 2002. http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2002/02_03/cirtkova.html

Čírtková, Ludmila. (2010). Pomoc oběti trestného činu znásilnění. In: Diagnóza. Vol 4 / 2010.

Doi, Kanae. (2010). Human Rights Watch Testimony to International Tribunal on Crimes Against Women of Burma. Dostupné z WWW: http://www.hrw.org/news/2010/06/27/human-rights-watch-testimony-women-s-tribunal

Portál The Economist. (2011). War Overlooked Victims. In: The Economist. 13 / 1 / 2011. Dostupné z WWW: http://www.economist.com/node/17900482

Ellis, Stephen. (1999). Liberia 1989 – 1994: The Mask of Anarchy: The Destruction of Liberia and the Religious Dimensions of an African Civil War. London: C. Hurst and Co.

Francek, Jindřich. (2011). Velké dějiny zemí Koruny české: Zločinnost a bezpráví. Litomyšl: Paseka.

International Committee of the Red Cross. (1949). Convention (III) relative to the Treatment of Prisoners of War. Dostupné z WWW: http://www.icrc.org/ihl.nsf/FULL/375

Portál ICTY. (1994). Final Report. United Nations Commision of Experts Report. Dostupné z WWW: http://www.icty.org/x/file/About/OTP/un_commission_of_experts_report1994_en.pdf

Kristof, Nicholas. (2009). After Wars, Mass Rapes Persist. In: The New York Times. 21 / 5 / 2009. Dostupné z WWW: http://www.nytimes.com/2009/05/21/opinion/21kristof.html?_r=1

Kučera, Jan. (2007). Trestněprávní aspekty násilné kriminality. Disertační práce. Právnická fakulta. Brno: Masarykova univerzita.

Lůžek, Bořivoj. Mojžíš, Jan. (1970). Letopisy města Luna v nich dobrá i zlá správa městská vypsaná jest k naučení a ku příkladu potomkům téhož města, aby vlast svou pobožně, pokojně, užitečně a spravedlivě řídili a zlých věcí se vystříhali. Praha: Horizont.

Potočný, Miroslav. (2011). Mezinárodní právo veřejné. 6. Vydání. Mnichov: C. H. Beck.

Smith-Spark, Laura. (nedatováno). How Did Rape Become a Tool of War? In: In Depth, BBC. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/4078677.stm

Smolík, Josef. Šmíd, Tomáš. (2010): Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity

Staněk, Roman. (2006). Karenové: Národ květů. In: Aktuálně.cz 15 /5 / 2006. Dostupné z WWW: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/clanek.phtml?id=153559

Waugh, Colin. (2011). Charles Taylor and Liberia. London: Zed Books.

Wiltz, Tereza. (2010). Rape Counseling for an Entire Nation. Dostupné z WWW: http://www.theroot.com/views/rape-counseling-entire-nation

 

 

 



[1] V tomto případě klasifikační a didaktické teorie a koncepty o označení války pouze jako konfliktu mezi uznanými státy či vnitrostátního konfliktu s určitým počtem obětí ponechme stranou, více však například Møller 2003 či Uppsala Universitet Conflict Programme 2008.

[2] Kodifikační snahy za prvn emí republiky byly prakticky ve všech právních odvětvích neúspěšné. Nejdále postoupila/em kodifikace občanského práva, ta však kvůli událostem let 1938 a 1939 nebyla dokončena.

em[3] Blíže k obětem z kriminologického a psychologického hlediska např. Čírtková 2002:

[4] Vybráno a upraveno autorem.

[5] Více viz samotný text Římských statut http://www.c-fam.org/docLib/20080625_Rome_Statutes_Criminal_Ct.pdf

[6] Ethnic cleansing

[7] Povstalecké aktivity Karenů však trvají téměř šedesát let. První organizace usilující o nezávislost, Karenská národní asociace, byla založena dokonce v roce 1881. Křesťanské a buddhistické křídla Karenů však dlouho bojovala mezi sebou  (Baar 2002).

[8] Joshua Milton Blahyi je spíše známý pod svou válečnou přezdívkou Generál Butt Naked. „Proslavil se“ spolu se svou skupinou dětských vojáků (chlapců i dívek), kterým nařizoval bojovat nazí, jelikož je to má ochránit před kulkami. Při třetí bitvě o Monrovii měl být převtělen do těla Kristova a posléze se stal reverendem (Ellis 1999: 267 – 268). Až groteskní a absurdní nádech dodává jeho příběhu několik filmů a dokumentů, jimž se jeho příběh  stal vzorem.

 

[9] V samotné Sierra Leone bylo znásilněno více jak 50 000 žen (The Economist 2011)

[10] Jedním z důvodů je i fakt, že pouze pět procent zaměstnanců, pracujících v oblasti justice, má právní vzdělání.

 

——————————————————————————————————-

Zbyněk Moltaš

 

/div

video Fault Lines: On the Front Lines with the Taliban

Aktuálně

ČT 24

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/rss/hlavni-zpravy/:1: parser error : Document is empty in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/rss/hlavni-zpravy/:1: parser error : Start tag expected, '<' not found in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 27

iDNES

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss:1: parser error : Document is empty in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss:1: parser error : Start tag expected, '<' not found in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 41

Kalendář akcí

Žádné události k zobrazení

Anketa

Jaký bude osud Iráku?

Výsledky
Nahrávání ... Nahrávání ...

Spolupracujeme

Centrum pro bezpečnostní a strategická studia
C4SS
Jakub Janda
Project ARES