Ruská jaderná strategie prizmatem strategické kultury

Kategorie Postsovětský prostor, Studie, Vojenství a strategie | Autor: Juraj Nosál | 4. 11. 2013 | 20:05

Ruská federace patří ke klíčovým jaderným mocnostem světa. Země disponuje nejen největším jaderným arzenálem, ale má také nejnižší práh pro jeho použití. Následující studie se snaží přispět k pochopení současné jaderné strategie Moskvy prostřednictvím kulturních faktorů, k čemuž využívá koncept strategické kultury.

Autor: Juraj Nosál, student magisterského programu Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Úvod

Ruská federace je v rámci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) jedním z pěti oficiálních členů jaderného klubu. Přestože Moskva disponuje největším počtem jaderných zbraní na světě (viz Federation of American Scientists 2012), má od 90. let také nejnižší práh pro jejich použití. Nabízí se tedy otázka, proč má stát s největším arzenálem (který by teoreticky měl odstrašovat všechny ostatní jaderné mocnosti) zároveň nejagresivnější jadernou strategii?

Jedním ze způsobů, které lze aplikovat při zkoumání bezpečnostního chování států, je interpretovat jejich strategii prostřednictvím kulturních faktorů. K tomuto účelu byl v rámci bezpečnostních a strategických studií vytvořen koncept strategické kultury. Cílem předkládané studie je tedy analyzovat ruskou jadernou strategii prostřednictvím tohoto konceptu a zjistit, zda nám právě kulturní faktory mohou pomoci pochopit současnou jadernou strategii Moskvy.

První kapitola stručně představuje koncept strategické kultury a využitý analytický rámec. Druhá kapitola identifikuje hlavní charakteristiky ruské strategické kultury, přičemž se vzhledem k omezenému rozsahu zaměřuje skutečně pouze na její klíčové aspekty. Poslední kapitola nakonec představuje současnou ruskou jadernou strategii a snaží se ji interpretovat prostřednictvím strategické kultury představené v předchozí části. Práce vychází především z relevantní sekundární literatury a v omezené míře také z primárních pramenů v podobě hlavních koncepčních dokumentů ruské zahraniční a bezpečnostní politiky.

1 Koncept strategické kultury

Otázky vlivu kultury na podobu strategie lze nalézt již v textech starověkých klasických autorů, jakými byli Thukydides či Sun Tzu. Samotný pojem „strategická kultura“ se ale poprvé objevuje v bezpečnostních a strategických studiích až s prací Jacka Snydera v roce 1977, který tento koncept vytvořil k interpretaci sovětské jaderné doktríny (Lantis & Howlett 2010).

Vývoj teorie strategické kultury lze obecně rozdělit do tří období. Autoři první generace (např. Jack Snyder nebo Colin Gray) se zabývali synergií strategické kultury a proliferace jaderných zbraní. Brzy ale čelili kritice za nejasnou a subjektivní operacionalizaci tohoto konceptu a jeho statičnost. Převaha strukturálního realismu v teoriích mezinárodních vztahů a nečekaný konec studené války pak přispěly k dočasnému nezájmu o tento přístup. Rostoucí popularita konstruktivismu v mezinárodních vztazích v průběhu 90. let nicméně opět přivedla pozornost bezpečnostních odborníků k otázkám strategické kultury, konkrétně pak ke zkoumání role norem v mezinárodní bezpečnosti. Za třetí generaci jsou pak označovány texty autorů (např. Alastair Johnston nebo Thomas Berger) zabývajících se obecně vlivem strategické kultury na zahraniční či vojenskou politiku států (Lantis 2009). Obnovený zájem o tento koncept lze podle některých autorů vysvětlit především neadekvátností tradičních analytických přístupů, šokem z útoků z 11. září a v neposlední řadě i snahou vytvořit nový rámec pro politické rozhodovaní v post-studeno válečném bezpečnostním prostředí (Johnson, Kartchner & Larsen 2009: 5).

Strategickou kulturu je, podobně jako většinu konceptů v politických vědách, poměrně obtížné jasně vymezit. Problém je v tomto případě ještě znásoben skutečností, že mezi odborníky nepanuje jasná shoda ani na vymezení pojmů, kterých spojením termín vznikl (tedy kultury a strategie). Pro účely této práce si nicméně vystačíme s obecnou definicí, s kterou ve své publikaci pracují Johnson, Kartchner a Larsen (2009: 9) a kteří strategickou kulturu definují jako „soubor sdílených názorů, předpokladů a vzorců chování odvozený ze společných zkušeností a přijatých příběhů (ústních i písemných), které formují kolektivní identitu a vztahy s ostatními skupinami a určují odpovídající postupy a nástroje k dosažení bezpečnostních cílů“[i].

Jaké proměnné lze do tohoto konceptu zahrnout? Následující tabulka nabízí přehled možných zdrojů strategické kultury, které jsou v literatuře nejčastěji diskutovány a které lze obecně rozdělit to tří skupin.

Fyzické

Politické

Sociální/kulturní

Geografie
Klima
Přírodní zdroje
Generační výměna
Technologie
Historická zkušenost
Politický systém
Přesvědčení elit
Vojenské organizace
Mýty a symboly
Klíčové texty

~ Vliv transnacionálních norem ~

Tabulka 1: Potenciální zdroje strategické kultury (Lantis 2009: 40).

Již na první pohled je ale zřejmé, že výběr proměnných může být značně diskutabilní, protože nelze přesně určit, které z nich skutečně ovlivňují kulturu a které již nikoliv. Tento problém vyplývá z neexistence jasné definice „kultury“ jako takové a lze ho označit za asi největší slabinu tohoto konceptu (viz Johnson, Kartchner & Larsen2009: 5).

Johnson proto v závěru již zmiňované publikace nabízí vlastní analytický rámec, zahrnující pouze čtyři proměnné: identitu, hodnoty, normy a optiku vnímání. Identitu lze v tomto kontextu chápat jako pohled státu na sebe sama zahrnující rysy národního charakteru, zamýšlené regionální a globální role, a vnímání svého celkového osudu. Hodnoty vyjadřují, které (materiální) statky a principy si společnost cení nejvíce; jinými slovy, o kterých je společnost ochotna vyjednávat a o kterých nikoliv (např. svoboda, suverenita atd.). Normy jsou akceptované a předpokládané modely chování. Poslední proměnná, optika vnímání, pak vyjadřuje víru (resp. přesvědčení) a zkušenosti, skrze které daný stát nahlíží na okolitý svět. Jednání státu tedy určuje jeho vnímání reality, ne realita samotná. Jak zdůrazňuje autorka, výhoda tohoto rámce spočívá ve skutečnosti, že každá proměnná má svou vlastní bezpečnostní dimenzi a zároveň zůstává dostatečně široká, aby zahrnula všechny indikátory nezbytné pro zachycení strategické kultury daného státu (Johnson 2009: 245-254). Tento analytický rámec aplikujeme v následující kapitole na ruskou strategickou kulturu.

2 Ruská strategická kultura

2.1 Identita

Klíčovou otázkou v rámci identity je jak stát vnímá sám sebe a své postavení na mezinárodní scéně. Zodpovědět tuto otázku v případě Ruska ale není vzhledem k jeho poloze na dvou kontinentech úplně jednoduché. Mnozí autoři se shodují, že země trpí již po staletí jakousi krizí identity, kdy se necítí být ani součástí Evropy, ani součástí Asie (Igumnova 2011: 254). Tato skutečnost se pak promítá také do ruské zahraniční politiky, kde můžeme dlouhodobě identifikovat minimálně tři názorové proudy: západnický, velkoruský a euroasijský (Piotrowski 2002: 61). Nicméně právě tato geografická velikost se dá označit za fundamentální faktor formující ruskou identitu i strategickou kulturu, protože právě díky ní se Rusko vždy považovalo a bylo považováno za jednu ze světových velmocí (Igumnova 2011: 256).

russia_143035710_900x675

Vojenská prohlídka u příležitosti Dne vítězství, v pozadí balistická střela Topol (Zdroj: CBS News).

Tento pohled je čitelný také v hlavních koncepčních dokumentech ruské zahraniční a bezpečnostní politiky. Koncepce zahraniční politiky první Putinovy vlády z roku 2000 uváděla jako jedno ze základních zahraničně-politických východisek skutečnost, že Rusko je světovou mocností a společně s Koncepcí národní bezpečnosti a Vojenskou doktrínou stanovovala jako jeden z hlavních cílů ruské zahraniční a bezpečnostní politiky upevnění této pozice (Haas 2010: 17). Ve stejném duchu se nesly i koncepční dokumenty Medveděvovy administrativy (Tamtéž: 84-85) a také současná Koncepce zahraniční politiky z února 2013 označuje Rusko za jeden z hlavních pólů světové politiky. Dokument vyjadřuje odhodlání Moskvy hrát aktivní roli v utváření mezinárodní agendy a formování mezinárodního systému. V článku 26 se jasně uvádí, že Rusko „si je plně vědomo své speciální odpovědnosti za udržování bezpečnosti ve světě jak na globální, tak regionální úrovni“. Aktuálně platná „Národní bezpečnostní strategie do roku 2020“[ii] pak jako jeden z hlavních národních zájmů Ruska uvádí (článek 21) „transformaci země ve světovou velmoc, jejíž aktivity budou namířeny na podporu strategické stability a vzájemně výhodného partnerství v multipolárním světě“. Podíváme-li se na průzkumy veřejného mínění, můžeme konstatovat, že v zásadě korespondují s tímto pohledem. Například na otázku „Co byste preferovali, aby bylo Rusko ze všeho nejvíce?“ si 42 % dotázaných přálo, aby jejich země byla především světovou velmocí, kterou budou ostatní státy respektovat. 47 % respondentů vnímá Rusko v současnosti jako velmoc a až 78 % pak „jednoznačně souhlasilo“ nebo „spíše souhlasilo“ s tím, že by Rusko mělo obnovit svůj velmocenský status[iii] (Levada-Center 2012: 21-22).

2. 2 Hodnoty

Jako hlavní hodnoty se v případě Ruska jeví celkem jednoznačně jeho státní suverenita a národní bezpečnost. Národní bezpečnostní strategie je označuje za hlavní národní zájem (článek 21) a také podle Konceptu zahraniční politiky je hlavní prioritou zajištění bezpečnosti země, ochrana a posílení její suverenity a teritoriální integrity. Jak zdůrazňuje Igumnova (2011: 256), Rusko pojímá státní suverenitu absolutně, tj. v rámci tradičního tzv. „vestfálského“ modelu. Suverenita by měla zůstat hlavním organizačním principem mezinárodního systému a jakékoliv snahy o oslabení postavení národního státu jsou Moskvou vnímány jako hrozba. Tuto myšlenku velmi dobře podtrhuje i výrok současného prezidenta Vladimíra Putina z jeho článku pro magazín Foreign Policy: „Nebudeme schopni posílit naše mezinárodní postavení, nebo rozvíjet naší ekonomiku či naše demokratické instituce, pokud nebudeme schopni zajistit ochranu Ruska“ (Putin 2012).

2. 3 Normy

Normy, které stát ve své politice aplikuje, vycházejí především z jeho identity a hodnot. U Ruska lze v tomto případě identifikovat dva klíčové principy: nezasahování do vnitřních záležitostí států a unilateralismus v prosazování národních zájmů. Tyto normy jsou jasně patrné jak v zmiňovaných koncepčních dokumentech[iv] (např. článek 24 a 28 Konceptu zahraniční politiky nebo článek 19 Národní bezpečnostní strategie), tak v dlouhodobé praxi ruské zahraniční politiky (jako příklad lze uvést současný ruský postoj ke konfliktu v Sýrii nebo rusko-gruzínskou válku v roce 2008). Někteří autoři přirovnávají v tomto ohledu Rusko ke Spojeným státům, když poukazují na to, že se často považuje za výjimku nebo velmoc stojící nad principy mezinárodního práva (Igumnova 2011: 261).

2. 4 Optika vnímání

Jednou z dlouhodobých charakteristik ruského bezpečnostního myšlení je pocit obklíčení vycházející z historické zkušenosti, kdy se ruské území stalo v průběhu staletí cílem několika velikých invazí, např. mongolské, francouzské nebo německé (Haas 2010: 3, srov. Igumnova 2011: 264). Konstantní pocit zranitelnosti a snaha zajistit bezpečnost svých rozsáhlých hranic pak vedly k expanzivnímu charakteru ruské zahraniční politiky, jež se projevoval v imperiální i sovětské éře (Ermath 2009: 86).

Největší hrozby pro Rusko tedy vždy přicházely z vnějšku a tato představa, přirovnávána často k metafoře „obklíčené pevnosti“, se promítla i do hlavních bezpečnostních dokumentů Putinovy první administrativy (Piotrowski 2002: 62). Ty reagovaly velmi negativně především na zahraniční politiku západních států v průběhu 90. let, která byla vnímána jako hrozba pro ruské zájmy; ať už se jednalo o rozšiřování Severoatlantické aliance, zásah v Kosovu či rostoucí ekonomickou a vojenskou dominanci Spojených států (Haas 2010: 16-18). V podobném, byť mírnějším, duchu se nesly také koncepční dokumenty Medveděvovy administrativy, které v tomto směru uváděly jako hlavní hrozby pokračující rozšiřování NATO, snahu Aliance hrát globální roli či projekt protiraketové obrany (Tamtéž: 84-88).

V současných bezpečnostních dokumentech je důraz kladen také na externí hrozby. Zatímco vnitřní hrozby identifikuje aktuální Vojenská doktrína, která byla přijata 5. února 2010, v článku 9 pouze tři (i to velmi vágně), externích hrozeb v článku 8 je celá řada, přičemž jako první hrozba je uvedena touha rozšířit mocenský potenciál NATO na globální úroveň. Koncepce zahraniční politiky (článek 5 a 6) a Národní bezpečnostní strategie (článek 8) si už ale na prvním místě všímají jiné potenciální hrozby, a sice posunu centra globální moci ze Západu na Východ a možné nestability, kterou tento proces může generovat. Jak se uvádí v článku 5 hlavního koncepčního dokumentu ruské zahraniční politiky: „Tento proces není jednoduchý a je doprovázen zvýšenou ekonomickou a politickou turbulencí na globální i regionální úrovni. Mezinárodní vztahy se stávají více komplexními a nepředvídatelnými“. Můžeme tedy vidět, že Rusko pořád vnímá zahraničí především jako zdroj nebezpečí a potenciálních bezpečnostních hrozeb. Jak konstatuje Igumnova (2011: 265-266), většina Rusů nahlíží na mezinárodní politiku realistickou optikou a věří, že vojenský potenciál je klíčový pro vliv na mezinárodní scéně.

3 Ruská jaderná strategie prizmatem strategické kultury

3. 1 Hlavní principy jaderné strategie

Ruská federace disponuje celou škálou jaderných zbraní od strategických až po taktické. Určit přesné počty jednotlivých složek ale není jednoduché, protože Moskva oficiálně nezveřejňuje detaily ohledně složení svých strategických jaderných sil (Kristensen & Norris 2012: 87). Následující tabulka proto nabízí pouze odhadované údaje o složení ruského jaderného arzenálu.

Typ

Počet nosičů

Počet hlavic

Strategické ofenzivní síly

538

~2430

ICBM[v]SLBM[vi]

Strategické bombardéry[vii]

322

144

72

1087

528

820

Nestrategické a obranné síly[viii]

~2000

Celkově

~4430

Tabulka 2: Ruský jaderný arzenál (Kristensen & Norris 2012: 89-90).

Kontrolu nad strategickým jaderným arzenálem mají Strategické raketové síly, které jsou samostatnou vojenskou jednotkou ruských ozbrojených sil pod přímým velením generálního štábu[ix].

Jaderné zbraně zůstávají podle nejnovější verze Vojenské doktríny Ruské federace důležitým faktorem pro prevenci vypuknutí jaderného konfliktu či konvenčního konfliktu rozsáhlého nebo regionálního charakteru[x]. Primárním úkolem jaderných sil tedy nadále zůstává odstrašující funkce a dokument stanovuje jako jeden z hlavních cílů udržení strategické stability a jaderného odstrašujícího potenciálu na adekvátní úrovni. Použití jaderných zbraní je definováno v článku 22, který uvádí, že Moskva si „[…] vyhrazuje právo použít jaderné zbraně v reakci na útok jadernými nebo jinými zbraněmi hromadného ničení proti Ruské federaci a (nebo) jejím spojencům a také v případě konvenčního útoku proti Ruské federaci, který by znamenal existenční hrozbu pro stát. Rozhodnutí o použití jaderných zbraní je v pravomoci prezidenta“. Tato tzv. „doktrína jaderné eskalace“ byla oficiálně přijata v roce 2000 a Kreml v ní poprvé v historii otevřeně deklaroval možnost omezené jaderné války. Nasazení jaderných zbraní v průběhu konvenčního konfliktu je z tohoto pohledu vnímáno jako nástroj jeho deeskalace, který má zároveň zajistit ruské vítězství (Schneider 2006: 19-22). Bílá kniha z roku 2003[xi] pak vedle deeskalace ozbrojeného konfliktu zahrnula k úkolům Strategických jaderných sil také zabránění vyvíjení politického nátlaku na Ruskou federaci a její spojence, schopnost použít některé komponenty sil inkrementálně a demonstraci odhodlání použít tyto zbraně skrze zvyšování pohotovostního statusu, cvičení a redislokaci sil (Trenin 2005: 13).

russia-us-missile-def_live_s800x533

Ruská balistická střela Topol na Rudém náměstí (Zdroj: Washington Post).

Vedle posunu od sovětské politiky neužití jaderných zbraní jako první (tzv. „no-first use policy“) k doktríně jaderné eskalace[xii]došlo v rámci ruské jaderné strategie také k posunu v otázce vnímání nepřátel. Na rozdíl od postoje z 90. let, kdy Moskva neměla žádné deklarované nepřátele, nahlíží dnes Kreml de facto na každou jadernou mocnost jako potenciálního nepřítele. Tento postoj tak má dále posílit efektivitu a kredibilitu jaderné strategie (Schneider 2006: 20).

3. 2 Jaderná strategie prizmatem strategické kultury

Podíváme-li se na současnou jadernou strategii Ruska optikou strategické kultury, můžeme konstatovat, že v ní lze nalézt vliv všech hlavních aspektů ruské strategické kultury, které byly diskutovány v druhé kapitole.

Jak bylo zmiňováno v rámci první proměnné, identity, Rusko se považuje za světovou mocnost (resp. velmoc) a chce být nejenom regionálním, ale také jedním z klíčových globálních aktérů. Většina autorů se shoduje, že jaderné zbraně hrají v zajištění této pozice nepostradatelnou roli (viz např. Ermath 2009: 94, Trenin 2005: 7), která byla navíc jenom posílena oslabením vlivu Moskvy po rozpadu Sovětského svazu. Posun k doktríně jaderné eskalace lze v tomto kontextu chápat především jako reakci na vnitřní slabost země v 90. letech, který má posílit váhu Moskvy na mezinárodní scéně. Ta nemohla být zajištěna jinými prostředky, protože ekonomický vliv byl vzhledem k vážným problémům post-sovětské ekonomické transformace výrazně oslaben a konvenční ozbrojené síly kvalitativně zaostávaly za těmi ze západních států, přičemž jejich pověst byla dále pošramocena konfliktem v Čečensku. Snížení prahu pro použití jaderných zbraní redukuje pravděpodobnost vnější agrese, protože je vysoce nepravděpodobné, aby jakýkoli racionální aktér riskoval možnost jaderného konfliktu s Moskvou. Tento faktor tak výrazně posiluje mocenskou pozici Ruska v mezinárodním systému a jeho schopnost ovlivňovat mezinárodní dění, čím v podstatě zajišťuje jeho velmocenskou roli.

1510370

Strategický bombardér Tu-160 Tupolev (Zdroj: Airliners.net).

V kontextu hodnot jsou jaderné zbraně zcela nepochybně vnímány jako nástroj k zajištění státní suverenity, národní bezpečnosti a strategické nezávislosti Ruska na ostatních aktérech mezinárodního systému. Strategie jaderné eskalace redukuje možnosti politického nátlaku ze strany zejména těch států, které se těší konvenční převaze (jako např. Spojené státy nebo Čína) a kompenzuje tak ekonomickou i vojenskou slabost Ruska, jež byla zjevná především v průběhu 90. let. Zároveň ochraňuje ruskou suverenitu a národní bezpečnost, protože snižuje pravděpodobnost vnější agrese a v případě, že by k napadení přece jen došlo, má zajistit ruské vítězství. Můžeme tedy říct, že Moskva si strategií jaderné eskalace v podstatě „pojistila“ svou suverenitu a národní bezpečnost v případě, že by hrozila její porážka v rozsáhlejším ozbrojeném konvenčním konfliktu.

Ruská jaderná strategie odráží poměrně hodnověrně také normy ruské strategické kultury. Tím, že chrání suverenitu země, zajišťuje logicky i nezasahování jiných států do vnitřních záležitostí země. Žádný racionální aktér totiž nebude riskovat přímou intervenci, pokud ví, že Moskva je odhodlána sáhnout k jaderným zbraním v případě vnějšího napadení. Právo použít jaderné zbraně jako první je zároveň v souladu s unilaterálním přístupem, jež Rusko v případě ohrožení svých národních zájmů v praxi často aplikuje. „First-use policy“ svým způsobem garantuje nezávislost jednání, protože rozhodnutí použít či nepoužít jaderné zbraně je zcela závislé na daném aktérovy a neřídí se (na rozdíl od „no-first use policy“) žádnými předem stanovenými pravidly.

V neposlední řadě je pak možné konstatovat, že současná ruská jaderná strategie je v souladu s tradiční ruskou optikou vnímání, která nahlíží na mezinárodní prostředí především jako zdroj potenciálních bezpečnostních hrozeb. Svým odhodláním použít jaderné zbraně jako první se snaží odstrašit případné agresory a zajistit, že se ruské území už nikdy nestane cílem rozsáhlé invaze, jako tomu bylo v minulosti.

Závěr

Předložená studie se pokusila analyzovat současnou ruskou jadernou strategii prizmatem konceptu strategické kultury. Na základě předcházejících odstavců můžeme konstatovat, že současná strategie jaderné eskalace poměrně jasně reflektuje hlavní aspekty ruské strategické kultury ve všech čtyřech zkoumaných rovinách, tedy v rámci identit, hodnot, norem i optiky vnímání. Zároveň je patrné, jak vzájemně provázané jsou tyto jednotlivé aspekty strategické kultury. Konkrétně na případě Ruska lze ilustrovat, jak jeho vnímání sebe sama jako světové mocnosti (identita) určuje nutnost zajistit svou státní suverenitu, národní bezpečnost a nezávislost (tedy hodnoty). Ty se pak promítají do principů zahraniční politiky, jež jsou založeny na nevměšování se do vnitřních záležitostí a unilaterálním prosazování národních zájmů (normy). Všechny tyto aspekty jsou zároveň v souladu s ruskou historickou zkušeností a pohledem na mezinárodní prostředí, které je vnímáno především jako zdroj bezpečnostních hrozeb (optika vnímání).

Závěrem lze tedy konstatovat, že ruská strategická kultura má celkem nepochybně vliv na formulování současné ruské jaderné strategie a do velké míry přispěla k posunu k strategii jaderné eskalace, která reagovala na oslabení země v post-studenoválečném bezpečnostním prostředí a absenci jiných nástrojů pro zajištění ruské bezpečnosti.



[i]Tato definice byla přijata na sérií workshopů projektu „Comparative Strategic Cultures“. Pro příklady dalších definicí viz např. Lantis & Howlett 2010: 88.

[ii]Přijata 12. května 2009.

[iii]Tyto údaje jsou z roku 2011.

[iv]Tady je nutno upozornit na skutečnost, že tyto dokumenty vyjadřují oddanost Ruska principu multilateralismu. Nicméně praxe ruské politiky je často odlišná (např. v případě konfliktu s Gruzií Rusko jednalo v rozporu s rezolucí 1808 Rady bezpečnosti OSN, viz Igumnova 2011: 260-261) a i v samotném Konceptu je jasně uvedeno, že v případě ohrožení národních zájmů je Rusko připraveno jednat unilaterálně.

[v]Mezikontinentální balistické střely RS-12M Topol, RS-12M1/2 Topol M, RS-18, RS-20 a RS-24Yars (podle označení NATO SS-25 Sickle, SS-27, SS-19 Stiletto, SS-18 Satan a SS-27mod.).

[vi]RSM-50, RSM-54 Sineva a RSM-56 Bulava (podle označení NATO SS-N-18, SS-N-23 a SS-N-32).

[vii]Tu-95 Tupolev (v označení NATO „Bear“) a Tu-160 Tupolev (v označení NATO „Blackjack“).

[viii]Taktické letecké síly, střely s plochou dráhou letu a protiraketové systémy.

[ix]Po dlouhou dobu byly Strategické raketové síly samostatným druhem vojsk. Vojenská reforma v roce 2001 ale zavedla tří-druhovou strukturu ruských ozbrojených sil: pozemní vojska, vzdušné síly a námořní síly (Horemuž 2009: 67).

[x]Dokument rozlišuje čtyři typy vojenských konfliktů: ozbrojený konflikt, lokální válka, regionální válka a rozsáhlá válka.

[xi]Často mylně označována jako tzv. Ivanovova doktrína podle tehdejšího ministra obrany Sergeje Ivanova (Honková a Suchý 2010: 85).

[xii]Posun od „no-first use policy“ je nicméně patrný již od roku 1993, kdy byl ale ještě doplněn negativními bezpečnostními zárukami vůči nejaderným signatářům Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Trenin 2005: 13).

Seznam použité literatury

Pozn.: Všechny elektronické zdroje byly ověřeny ke dni 30. 04. 2013.

Primární zdroje

Carnegie Endowment (2010): The Military Doctrine of the Russian Federation, available on-line (http://carnegieendowment.org/files/2010russia_military_doctrine.pdf).

Ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation (2013): Concept of the Foreign Policy of the Russian Federation, available on-line (http://www.mid.ru/bdomp/brp_4.nsf/e78a48070f128a7b43256999005bcbb3/76389fec168189ed44257b2e0039b16d!OpenDocument).

Russian Federation (2009): Russia’s National Security Strategy to 2020, available on-line (http://rustrans.wikidot.com/russia-s-national-security-strategy-to-2020).

Sekundární zdroje

Ermath, F. W. (2009): „Russianstrategicculture in flux“ in Johnson, J. L.; Kartchner, K. M. & Larsen, J. A. (eds.): Strategic Culture and Weapons of Mass Destruction, New York: Palgrave Macmillian, pp. 85-96.

Federation of American Scientists (2012): Status of World Nuclear Forces, on-line text (http://www.fas.org/programs/ssp/nukes/nuclearweapons/nukestatus.html).

Haas, M. (2010): Russia’s Foreign Security Policy in the 21st Century, New York: Routledge.

Honková, J. a Suchý, P. (2010): „Jaderné odstrašování a koncept MAD ve vzájemných vztazích Spojených států a Ruské federace“ Obrana a strategie, roč. 10, č. 1, s. 79-99.

Horemuž, M. (2009): „Vojenská reforma v kontexte bezpečnostnej politiky Ruskej federácie“ Obrana a strategie, roč. 9, č. 2, s. 61-78.

Igumnova, L. (2011): „Russia’s Strategic Culture Between American and European Worldviews“ The Journal of Slavic Military Studies, Vol. 24, No. 2, pp. 253-273.

Johnson, J. L. (2009): „Conclusion“ in Johnson, J. L., Kartchner, K. M. & Larsen, J. A. (eds.): Strategic Culture and Weapons of Mass Destruction, New York: Palgrave Macmillian, pp. 243-257.

Johnson, J. L.; Kartchner, K. M. & Larsen, J. A. (2009): “Introduction” in Johnson, J. L.; Kartchner, K. M. & Larsen, J. A. (eds.): Strategic Culture and Weapons of Mass Destruction, New York: Palgrave Macmillian, pp. 3-14.

Kristensen, H. M. & Norris, R. S. (2012): „Russian nuclear forces, 2012“ Bulletin of the Atomic Scientists, Vol. 68, No. 2, pp. 87-97.

Lantis, J. S. & Howlett, D. (2010): “Strategic Culture” in Baylis, J., Wirtz, J. J. & Gray, C. S. (eds.): Strategy in the Contemporary World, 3rd edition, Oxford: Oxford University Press, pp. 84-103.

Lantis, J. S. (2009): “Strategic Culture: from Clausewitz to Constructivism” in Johnson, J. L., Kartchner, K. M. & Larsen, J. A. (eds.): Strategic Culture and Weapons of Mass Destruction, New York: Palgrave Macmillian, pp. 33-52.

Levan-Center (2012): Russian Public Opinion 2010-2011, Moscow: The Analytical Center of Yury Levada, available on-line (http://en.d7154.agava.net/sites/en.d7154.agava.net/files/Levada2011Eng.pdf).

Piotrowski, M. (2002): “Russia’s Security Policy” in Bugajski, J. (ed.): Toward an Understanding of Russia: New European Perspectives, New York: Council on Foreign Relations, pp. 59-79.

Putin, V. (2012): “Being Strong” Foreign Policy, 21 February, on-line text (http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/02/21/being_strong).

Trenin, D. (2005): Russia’s Nuclear Policy in the 21st Century Environment, Paris: Institut Français des Relations Intenationales, available on-line (http://www.ifri.org/files/Securite_defense/prolif_12_Trenin.pdf).

Schneider, M. (2006): The Nuclear Forces and Doctrine of the Russian Federation, Washington, D.C.: National Institute Press, available on-line (http://www.nipp.org/National%20Institute%20Press/Current%20Publications/PDF/Russian%20nuclear%20doctrine%20–%20NSF%20for%20print.pdf).

video Fault Lines: On the Front Lines with the Taliban

Aktuálně

ČT 24

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/rss/hlavni-zpravy/:1: parser error : Document is empty in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/rss/hlavni-zpravy/:1: parser error : Start tag expected, '<' not found in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 27

iDNES

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss:1: parser error : Space required after the Public Identifier in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: <!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//IETF//DTD HTML 2.0//EN"> in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss:1: parser error : SystemLiteral " or ' expected in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: <!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//IETF//DTD HTML 2.0//EN"> in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss:1: parser error : SYSTEM or PUBLIC, the URI is missing in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: <!DOCTYPE HTML PUBLIC "-//IETF//DTD HTML 2.0//EN"> in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 41

Kalendář akcí

Žádné události k zobrazení

Anketa

Jaký bude osud Iráku?

Výsledky
Nahrávání ... Nahrávání ...

Spolupracujeme

Centrum pro bezpečnostní a strategická studia
C4SS
Jakub Janda
Project ARES