Vliv médií v 21. století

Kategorie Komentáře, Recenze, volný čas | Autor: David Jehlička | 15. 3. 2013 | 20:54

Vliv médií je dlouhodobě diskutované téma, které při svém inauguračním projevu zmínil i nový prezident České republiky Miloš Zeman. V rámci odborné literatury existuje řada publikací věnujících se tomuto tématu, nicméně autor tohoto komentáře si vybral dvě z nich, Postman, N. – Ubavit se k smrti (2010) a Ramonet, I. – Tyranie médií (2003), aby poukázal na bezpečnostní dilemata, která jsou v nich diskutována.  Postavení či pozici této „instituce“ vnímají obě dvě publikace nepatrně odlišně, nicméně základ jejich myšlenek vychází z kritického pohledu na postavení médií koncem dvacátého století.

Ramonet (2003) i Postman (2010) se ve svých publikacích věnují vývoji médií v průběhu posledních několika století. Za milníky v tomto vývoji lze považovat vynález knihtisku a telegrafu. Samostatnou kapitolou je poté technologický rozvoj v 19. a 20. století a s tím spojený nástup novin, rádia, televize a v poslední době zejména internetu. Nicméně ten je v obou publikacích zmíněn jen okrajově, což svědčí o obrovském kvalitativním i kvantitativním vzestupu této technologie v posledních dvou desetiletích.

Jako výchozí myšlenku, která se mi zdá signifikantní pro celou diskusi nad tématem médií bych zmínil Postmanovou ideu o kvantitě informací. Tento autor (2010: 87) porovnává současný stav s minulostí, kdy bylo množství dostupných informací takové, že lidé mohli o své budoucnosti přemýšlet jako o ovlivnitelné. Lidé ze svého okolí a z dostupných médií získávali takový druh informací, jenž mohl mít přímý vliv na jejich činnost v následující dny. V současnosti je situace odlišná, všechno je záležitostí všech. Každý, kdo má přístup k médiím či internetu se může dozvědět informace, které mají svůj geografický původ na druhé straně planety a pro jeho osobní život jsou prakticky nepoužitelné.

Tuto myšlenku skvěle doplňuje Ramonet (2003: 6), když hovoří o tzv. celoplanetárním společenství, které vzniklo právě díky činnosti médií. Tentýž autor dále také současnost nazývá jako éru globální informace (2003: 7). Ramonet (2003) v tomto případě uvádí dva příklady z konce dvacátého století, které by mu teoreticky měly dát za pravdu. Jedná se o případ Lewinská – Clinton a tragickou nehodu Diany, princezny z Walesu. Především smrt princezny Diany lze ale považovat dle mého názoru za velice diskutabilní z hlediska zneužití této události médii, tak jak o něm hovoří Ramonet (2003: 11). V tomto případě bych spíš roli médií obhájil z hlediska možností trhu a především teorie nabídky a poptávky. Obsah zpráv v diskutovaných dnech byl daný charakterem celé události.

Jako podstatná se mi jeví reflexe tohoto stavu, tedy jak samotné lidstvo čelí tomuto kvantu informací. Postman (2010: 86) v tomto případě uvádí pro mě zajímavý poměr mezi množstvím informací a akcí z něj vycházejících. Dává v tomto případě za příklad denní zprávy vysílané v televizi kdekoliv na světě. Pokud lze v tomto případě diskutovat Českou republiku, tak příkladem za všechny je zpravodajství TV Nova nebo Krimi plus na Primě. Občané každý den sledují tyto zprávy, které jednak mají nejvyšší sledovanost a zároveň občany většinou obohacují informacemi, které nemají s jejich životem nic společného.

Předchozí odstavec naznačil druhý problém, kterým je samotná kvalita informacích prezentovaných v médiích. Při pohledu na problematiku kvality informací je důležité zmínit, že se mění samotný způsob zisku informací, jejich přenos a především obsah zpráv. Postman (2010: 23) poukazuje na zajímavý fakt, a sice že forma zpravodajství pracuje proti jeho obsahu. Tuto skutečnost zmiňuje také Ramonet (2003: 30), podle kterého se zpravodajský vztah doposud prezentoval v trojúhelníkové podobě. Tento trojúhelník byl založen na třech pólech: událost, novinář a občan. Samotný proces započal u události, která byla předána novináři, ten ji ověřil, přefiltroval, zanalyzoval a teprve poté byla tato informace předána občanovi. V posledních desetiletích se ovšem situace mění, když se celý trojúhelník mění spíše v osu. Pólem, který mizí, jsou novináři. Situace je tedy podle Ramoneta taková, že na jedné straně osy stojí událost a na druhé straně občan.

Ramonet (2003) dále diskutuje také současnou pozici novinářů, resp. žurnalistiky jako takové. O žurnalistice hovoří jako o průmyslu (2003: 26), kde samotní novináři jsou pouze sekundanti; nazývá je dokonce dělníky. V tomto kontextu je zajímavé zmínit tzv. fascinaci přímým přenosem (Ramonet 2003: 16), která je dobře známa po celém světě. V rámci televizních novin můžeme sledovat speciální reportéry, kteří vysílají z místa události, tak aby podali aktuální informace, o jejichž smysluplnosti by se dalo ve většině případů diskutovat. Dalším argumentem, který je spojen s fascinací přímého přenosu či spíše svědectví jsou tzv. záběry bez komentáře, které tak často můžeme sledovat např. na Euronews, CNN nebo ČT24. I tyto záběry, které zabírají událost, jež dokáže zaujmout bez komentáře novináře, jsou nástrojem, jenž oslabuje pozici žurnalistů.

Pro současná média je tedy podstatný obraz. Ať sledujeme noviny internetové či televizní, důležitý je samotný vjem. Na tuto skutečnost upozorňuje Ramonet (2003: 14), když hovoří o tom, že jedině viditelné si zaslouží být sledováno. Co není viditelné, co nemá obraz, to se nedá vysílat v televizi, a tudíž pro média nemá žádný užitek. U tohoto jevu později dává za příklad genocidu ve Rwandě, která se mohla uskutečnit možná právě díky absenci kamer novinářů (Ramonet 2003: 23) V tomto případě je nutné zmínit i možnost tzv. demokratické cenzury, která probíhá nejen během ozbrojených konfliktů (Ramonet 2003: 14). Jindy lze zas hovořit o efektu zástěny, kdy se přiživují jiné informace, tak aby se skryly ty bolestivé či pro určité osoby / instituce nebezpečné informace (tamtéž: 16).

Tím se dostáváme k samotné podstatě současných médií. Pokud bychom vycházeli z klasické dělby moci, tak jak o ní hovoří Locke nebo Montesquieu, tak tisk býval dříve označován jako čtvrtá moc (Ramonet 2003: 18). Realita je dle tohoto autora taková, že v rámci hierarchie moci je v dnešních dnech tou první mocí ta ekonomická, druhá je mediální a až poté následuje moc politická.
Díky tomuto současnému stavu je nutné zmínit další nebezpečí, které je spojeno s médii. Jedná se o dosah médií a s tím spojenou a již diskutovanou moc. Povaha komunikace se dle Postmana (2010: 116) mění s tím, jak se den ode dne stírá demarkační čára mezi tím, co je a co není zábavní průmysl. Postman v rámci reflexe současného stavu médií zmiňuje, že zábava je zastřešující ideologií televizní komunikace (2010: 105). Již předtím ovšem konstatuje, že nikdo není tak mladý, aby televizi nemohl sledovat. Nikdo není tak chudý, aby ji musel oželet. Žádná výchova není v tak silném postavení, aby ji televize nepřetvářela. A především neexistuje žádný předmět veřejného zájmu, politiky, vzdělávání či náboženství, který by si do televize nenašel cestu. To ve výsledku znamená, že veřejné vnímání všech těchto oblastí, ale i dalších, je utvářeno vnitřní tendencí médií (srov. Postman 2010: 96).

Pokud všechny veškeré fakta a argumenty shrneme, tak je nutné připustit, že média mají v současnosti velkou potenciální, ale i skutečnou moc. Problematickou otázkou zůstává, kdo tyto média kontroluje. Postman (2010) v rámci celé své publikace diskutuje rozdíl mezi orwellovskou a huxeyovskou realitou. Postman (2010: 162 – 163) podporuje huxeyovskou realitu, kdy se dle něj státní instituce snaží povzbuzovat k nepřetržitému sledování televize, která produkuje zábavu. Tu zábavu, kterou dlouhodobě politické, ale i jiné elity, využívají jako prostředek k otupení nespokojenosti mas. V tomto případě je nutné zmínit i Ramoneta (2003: 5), který upozorňuje na zlom v komunikační a ekonomické oblasti, k němuž došlo s nástupem internetu. Nebezpečí spočívá ve vzniku mastodontů, kteří získají nadvládu nad sférou médií. Tento jev je sledovatelný již v současnosti a příkladem za všechny může být italský politik Silvio Berlusconi.

Otázkou zůstává, jak se všem těmto jevům bránit? Může se člověk bránit tomu, co vysílá TV Nova? Ramonet (2003: 28) v tomto případě hovoří o povinnosti, kterou občané mají. Tou je být při vyhledání informací aktivní, nikoliv pasivní. Může ovšem jedinec zabránit vzniku mediálních mastodontů? Má smysl bojkotovat televizní vysílání? Zajímavou otázkou mohou být i státní televize, které jsou financované z daní obyvatel, kteří nekladou odpor nad tím, co se z jejich peněz vysílá. Stejně tak je to i se státním financováním divadel a kultury všeobecně. Můžeme i v tomto případě hovořit o využití / zneužití kultury jako prostředku k otupení mas?

Seznam použité literatury

Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta.

Ramonet, I. (2003): Tyranie médií. Praha: Mladá fronta.

Autor: David Jehlička, student magisterského oboru Bezpečnostní a strategická studia na FSS MU.

video Fault Lines: On the Front Lines with the Taliban

Aktuálně


iDNES

    Warning: simplexml_load_file(http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss): failed to open stream: HTTP request failed! HTTP/1.1 503 Service Temporarily Unavailable in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file(): I/O warning : failed to load external entity "http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss" in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 41

Kalendář akcí

Žádné události k zobrazení

Anketa

Jaký bude osud Iráku?

Výsledky
Nahrávání ... Nahrávání ...

Spolupracujeme

Centrum pro bezpečnostní a strategická studia
C4SS
Jakub Janda
Project ARES