Zhodnocení latentního jaderného potenciálu Japonska

Kategorie Bezpečnostní politika, Top články, Východní Asie | Autor: Vojtěch Kyselý | 16. 1. 2015 | 10:59

Japonsko se dlouhodobě profiluje jako nejaderný stát, který navíc hlasitě bojuje za celkové světové jaderné odzbrojení. V poslední době se však opět začaly ozývat hlasy, které vyzývají tuto pacifickou a pacifistickou zemi, aby zvážila možnost svého jaderného vyzbrojení. Cílem této studie je poskytnout náhled na tuto problematiku se současným ohlédnutím zpět do japonské historie, která může leccos napovědět. Zároveň tato práce obsahuje zhodnocení připravenosti Japonska na vývoj a výrobu vlastních jaderných zbraní, ukazuje pravděpodobnou podobu případné japonské jaderné doktríny a na závěr zmiňuje důležitost japonské snahy o zisk křesla stálého člena Rady bezpečnosti OSN.

 

Historické zkušenosti Japonska s jadernými zbraněmi

 Hirošima, Nagasaki a role japonské společnosti

Hned na začátku této práce je potřeba říct, že Japonsko je jedinou zemí, která se kdy stala obětí útoku jadernou zbraní – a to hned dvojnásobného. 6. srpna 1945 svrhl americký strategický bombardér B-29 Superfortress jadernou bombu přezdívanou Little Boy na Hirošimu. Stejný osud potkal o tři dny i Nagasaki, na něž dopadla bomba Fat Man. Dnes jsou obě dvě města opět obydlená a žije v nich více jak jeden a půl miliónu obyvatel, kteří si však stále připomínají události z před necelých 70 let (Drifte 2000: 109, Gizmodo 2013).

Rozsah požáru a tlakové vlny v Hurošimě ( Zdroj: Wikimedia)

Rozsah požáru a tlakové vlny v Hirošimě ( Zdroj: Wikimedia)

V Japonsku je tato vzpomínka stále velice živá a je jedním z hlavních důvodů, proč si země stále uchovává svůj nejaderný statut. Japonsko je navíc v otázkách zbrojení velice pacifistické. V rámci nynější generace mladých lidí můžeme pozorovat neměnný trend, totiž že mladí Japonci stále sdílejí ty samé ideje a postoje jako jejich rodičové a prarodičové, tedy že se na jakékoli vojenské aktivity dívají s až možná přemrštěně velkou dávkou opatrnosti. Debaty o vojenské nuklearizaci země se objevují pouze v dobách, kdy si daný tichomořský region prochází krizí a nestabilitou (např. úspěšné severokorejské jaderné testy, nebo nynější konflikty ve Východočínském a Jihočínském moři) (AIIA 2014).

Japonsko je také jedním z nejhlasitějších světových podporovatelů zavedení nonproliferačního režimu a současného úplného globálního jaderného odzbrojení. V tomto ohledu opět hraje významnou roli hlas široké veřejnosti, která tento pohled podporuje. Ideálně je to pak pozorovatelné na příkladu z roku 1954, kdy 30 miliónů Japonců (více jak třetina tehdejší japonské populace) podepsalo petici za ukončení jaderných zkoušek v atmosféře v reakci na nehodu, při níž bylo v rámci atmosférické zkoušky americké temonukleární zbraně nad tichomořským atolem Bikini ozářeno 23 japonských námořníků z rybářské lodi Lucky Dragon #5 (The Japan Times 2012a).

Japonská společnost se od konce druhé světové války staví jak proti výrobě a držení jaderných zbraní japonskou armádou, tak proti přítomnosti jaderných zbraní v blízkosti japonského území jako takového. Zde je třeba upozornit na to, že v 60. letech minulého století Američané v rámci poválečných dohod vojensky okupovali ostrov Okinawa, přičemž na své tamější základny umístili i taktické jaderné zbraně typu TM-76 Mace mířící na západ. Japonská ani americká vláda však toto v 60. letech vůbec nepřiznaly a odhalily to až na začátku let 70., kdy mělo dojít k předání ostrova do japonských rukou. Co se týká raket samotných, ty byly pravděpodobně zamířené na vybraná čínská velkoměsta a městské aglomerace, protože s jejich maximálním doletem 2000 kilometrů by dokázaly ze Sovětského svazu zasáhnout pouze přístavní město Vladivostok. Navíc se v tehdejší době Američané stále mylně domnívali, že Sovětský svaz a Čína jsou úzcí spojenci. Nevěděli nic o rozepřích, které mezi sebou Mao Ce-tung a Nikita Sergejevič Chruščov měli. Tyto rakety zde tedy vydržely až do roku 1972, kdy byly z Okinawy staženy v rámci předání ostrova z americké správy zpět do rukou Japonska. Po tomto aktu bylo Japonsko zahrnuto pod americký protiraketový deštník a byly mu Nixonovou administrativou poskytnuty bezpečnostní garance. Zajímavostí pak je to, že půl roku po dislokaci amerických TM-76 Mace na tento malý ostrov v Pacifiku umístil Sovětský svaz své balistické střely středního doletu SS-4 Sandal na Kubu (Kučera 2009: 14; Samuels 2007: 176; The Japan Times 2012a, 2012b).

 Tři nejaderné zásady a jejich přesah do dnešních dnů

Roku 1955 byl přijat zákon omezující využití jaderné energie pouze pro mírové účely (Atomic Energy Basic Law). O dva roky později pak došlo k zajímavé situaci, kdy kabinetní legislativní výbor prohlásil, že případné držení jaderných zbraní není v rozporu s japonskou ústavou přijatou v roce 1947 (Kučera 2009: 14, Samuels 2007: 176).

V roce 1967 představil tehdejší ministerský předseda Eisaku Sato tři nejaderné principy, podle nichž se japonští premiéři (a celá země s nimi) řídí dodnes. V zásadě se jedná o to, že Japonsko nebude vyvíjet ani vlastnit jaderné zbraně a také nebude tolerovat jejich přítomnost na svém území. Od té doby je nepsanou tradicí, že každý nový ministerský předseda formálně potvrdí platnost těchto principů a slíbí, že je bude dodržovat. Na tomto místě je však nutné podotknout, že Sato řekl americkému velvyslanci v Japonsku Edwinu Reischauerovi v reakci na první čínský úspěšný jaderný test v roce 1964, že by Japonsko mohlo vyvinout vlastní jadernou zbraň. Po přelomu tisíciletí se pak začaly častěji objevovat hlasy, které žádají, aby byly tyto tři nejaderné zásady přeformulovány a aby byla spuštěna celospolečenská debata o jaderných možnostech Japonska. Mezi nejhlasitější podporovatele takovéhoto postupu se řadil bývalý ministr financí Šoiči Nakagawa. Tyto kroky se však nesetkávaly a ani nesetkávají s plným pochopením ve Spojených státech amerických. V roce 2006, v době, kdy Nakagawa vyzval národ k široké diskusi o jádru v reakci na severokorejskou jadernou zkoušku, se tehdejší americký prezident George H. W. Bush obával potenciální reakce Číny, přičemž jeho ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová při své návštěvě Japonska znovu ujistila tamější politické špičky o případné americké plné podpoře a pomoci. Japonský premiér Šinzo Abe poté prohlásil, že nadále bude postupovat podle třech nejaderných zásad, avšak demokratický režim nemůže umlčet žádnou debatu. Na samém konci roku 2006 pak do japonského tisku prosákly informace, že Abeho vláda si nechala vypracovat studii, podle jejíhož výsledku by Japonsku trvalo minimálně tři roky vyrobit menší zásobu taktických jaderných zbraní, přičemž by se jednalo o investici v rozmezí 20-30 miliard jenů [1] (Global Security 2014, Rublee 2009, Sagan 2010: 19, Samuels 2007: 175-176).

Od roku 1976 je Japonsko participantem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (dále jen NPT). Mezi 60. a 90. lety minulého století bylo provedeno několik obsáhlých vládních studií, jejichž cílem bylo ověřit skutečnost, nakolik by bylo nutné vyvinout vlastní jaderné zbraně. Všechny studie shodně došly k obdobným závěrům, totiž že americký protiraketový deštník je dostatečnou obranou souostroví a zisk vlastních jaderných zbraní by s vysokou pravděpodobností představoval bezpečnostní destabilizaci celého regionu severovýchodní Asie. Sami Japonci všeobecně cítí, že nenukleární Japonsko je to nejbezpečnější Japonsko. Navíc japonští bezpečnostní analytici v současnosti nevidí hrozbu ze strany Číny, přičemž Japonsko má i bez asistence USA obrovskou konvenční sílu jak ve vzduchu, tak na moři. Japonští politikové také vědí, že americké bezpečnostní záruky svým způsobem odstrašují případnou čínskou jadernou hrozbu. Tato dichotomie rozdílných postojů pak ideálně vykresluje dosavadní japonskou bezpečnostní a nenukleární politiku – spoléhání se na americký protiraketový deštník a samotná nenukleární identita země (Samuels 2007: 176, Shambaugh 2005: 144, Tomohiko 2009).

Současný latentní jaderný potenciál Japonska

 Americký politolog Stephen Meyer ve své knize The Dynamics of Nuclear Proliferation definuje pozitivní jadernou latenci jako stav, „kdy má země dostatek technických, průmyslových, materiálních a finančních zdrojů k vývoji a výrobě vlastní jaderné zbraně. Pokud stát disponuje zdroji i dostatečnou motivací, je schopen bez cizí pomoci jadernou zbraň vyrobit. V rámci latentní kapacity Meyer dále identifikuje deset ukazatelů, které jsou nutné k výrobě zbraně: předešlé těžební aktivity, domácí uranová naleziště, těžká metalurgie, vyspělá produkce oceli, kvalifikovaná pracovní síla, chemičtí inženýři, znalosti výroby kyseliny dusičné, dostatečná produkce elektrické energie, jaderní inženýři, fyzikové, chemici a specialisté na výbušniny a elektroniku“ (Myklín 2014).

Japonsko je stát, jenž má největší světové zásoby plutonia. V roce 2000 ho mělo uskladněných zhruba 55 tun, což by postačilo na výrobu zhruba 10 000 jaderných hlavic, v loňském roce 2013 pak disponovalo 47 tunami tohoto těžkého kovu. Všechen tento materiál je mimo vojenství de facto bezcenný, Japonci ho však znovu zpracovávají na jaderné palivo, aby nemuseli dovážet drahý uran. Významnou roli v tomto sehrály obě dvě ropné krize v 70. letech minulého století. Japonsko se po druhé světové válce v rámci restrukturalizace a obnovy svého průmyslu zaměřilo na taková odvětví, pro něž byla ropa nutným základem. V důsledku těchto ropných šoků ale čelilo embargu ze strany členských států OPEC a bylo nuceno přeorientovat svůj průmysl na na ropě nezávislá odvětví, například elektroniku a elektrotechniku. Další nucenou změnou pak bylo zaměření na jadernou energetiku, čímž Japonsko značným způsobem zvýšilo svou energetickou bezpečnost, a na zpracování vyhořelého britského a francouzského jaderného paliva (plutonia), čímž právě dokázalo snížit svou onu výše zmiňovanou závislost na importu uranu. Země také disponuje vysoce sofistikovanými nosiči potenciálních raket díky svému civilnímu kosmickému raketovému programu a má vynikající vědeckou základnu. Splnění těchto tří základních podmínek je esenciální pro jakoukoli zemi, která by chtěla vyvíjet vlastní jaderné zbraně, díky tomu také Japonsko získalo přezdívku „paranukleární stát“, jelikož skutečně disponuje značným (latentním) jaderným potenciálem. Podle všech dostupných ukazatelů je tedy nesporné, že Japonsko má veškerou dostupnou technologii, finance i schopnosti jaderné zbraně vyrobit. Proč to však už neudělalo? V posledních letech se navíc pomalu vytrácejí politické i právní překážky, které tomu dříve bránily. Tokio se také nechce nechat zatáhnout do pomyslného přetahování s Pchjongjangem a jeho provokace v poměrném klidu přechází (FAS 2012, Global Security 2014, Kučera 2009: 15-19, Nuclear Weapons FAQ 2001, Samuels 2007: 176, The Japan Times 2013).

Skladiště jaderného odpadu v areálu JE Rokkasho (Zdroj: AP)

Skladiště jaderného odpadu v areálu JE Rokkasho (Zdroj: AP)

Japonská jaderná energetika se řadí mezi nejvyspělejší na světě, přičemž pokrývá zhruba z 30% spotřebu celé země. Po havárii v jaderné elektrárně Fukušima-Daiči se samozřejmě objevily názory, které jadernou energii odsuzovaly a volaly po hledání alternativních zdrojů elektrické energie pro Japonsko. Od té doby se japonská společnost opětovně staví vůči jaderné energii (a jaderným zbraním) velice skepticky a podezřívavě. Japonsko je také jednou z mála světových zemí, která se může pochlubit celým palivovým cyklem – Japonci dokáží „recyklovat“ vyhořelý uran a plutonium, jedná se však o technologicky i finančně velice nákladnou záležitost. Tímto způsobem opět značně snižuje svou závislost na importu energetických surovin ze zahraničí, protože na japonských ostrovech se nenacházejí de facto žádná naleziště nerostných surovin (kromě malých ložisek uhlí).  Mezi nejvýznamnější domácí společnosti zabývající se recyklací vyhořelého jaderného paliva se řadí Hitachi, Mitsubishi a Toshiba (FAS 2012, Kučera 2009: 17-20, WNA 2014).

Pravděpodobná podoba japonské jaderné doktríny

Pokud bychom se měli zaměřit na podobu případné japonské jaderné doktríny, je třeba si uvědomit, co (respektive kdo) by představovalo onu hrozbu, kvůli níž by se Japonsko rozhodlo vyvinout a vlastnit jaderné zbraně. Je vysoce pravděpodobné, že k tomuto výsledku by došlo pouze ve chvíli, kdy by byly ohroženy životní zájmy země a potenciální provokace ze strany nepřítele by už nebylo možné dále ignorovat. Nevýhodou Japonska je zejména to, že má malou rozlohu a silně geograficky koncentrovaný průmysl v několika klíčových místech. I oni možní nepřátelé se od něj nenacházejí daleko – jmenovitě by šlo nejspíše o Čínu a Severní Koreu. Tato tři zmíněná negativa zvyšují možnost, že by onen nepřítel mohl na Japonsko zaútočit (a použít k tomu jadernou zbraň). Z tohoto hlediska je pak nasnadě, že by se Japonsko přestalo spoléhat na schopnosti amerického protiraketového deštníku a pokusilo by se vyrobit vlastní jaderné hlavice. Jistě by se mu to i povedlo, otázkou pak ale zůstává jenom to, jak dlouhý čas by na to potřebovalo. Některé odhady mluví o několika měsících, které by stačily na vývoj a výrobu těchto hlavic, střízlivější analýzy však počítají s tím, že by tento proces trval minimálně rok a bylo by do něj potřeba investovat obrovské množství peněz i přes moderní technologickou infrastrukturu, kterou Japonsko momentálně disponuje. Výše zmiňovaná studie zadaná Abeho vládou pak počítala dokonce s dobou minimálně tří let potřebnou na vývoj a výrobu vlastní jaderné zbraně (FAS 2012, Kučera 2009: 18, Sagan 2010: 19).

Je důležité se také zaměřit na to, jakými druhy jaderných zbraní by se Japonsko vybavilo. Díky svému civilnímu kosmickému raketovému programu je jasné, že by během poměrně krátké doby mohlo přestavět některé vesmírné rakety na mezikontinentální balistické střely (dále jen ICBM). V tomto ohledu se nabízí hlavně rakety typu Epsilon, nástupkyně dřívějších raket M-5, vybavené i v civilní podobě technologií MIRV umožňující nést více hlavic (Kučera 2009: 20, NTI 2013). V tomto případě je ale nutné se zamyslet nad tím, zda by Japonsko potřebovalo ICBM vzhledem k výše zmíněným argumentům, poněvadž potenciální nepřátelé se nacházejí v relativní těsné blízkosti země. Jako nejpravděpodobnější se proto rýsuje varianta, kdy by se Japonsko rozhodlo vyvinout vlastní strategické jaderné zbraně maximálně středního doletu a hlavně pak jejich taktické obdoby. V důsledku vysoké hustoty zalidnění rozlohou malého japonského souostroví je jasné, že by se Japonci nepustili do stavby raketových sil, ze kterých by tyto jaderné zbraně poté odpalovali, protože by se tato sila automaticky stala terčem protivníkova protiútoku. Z tohoto pohledu je pak zřetelné, že by se Japonsko muselo spoléhat na mobilní nosiče těchto raket (ponorky, lodě, letadla), nebo na vlastní protiraketový systém, do kterého od přelomu tisíciletí investovalo už více jak 12 miliard dolarů. Tento systém ostrované vyvíjejí společně s Američany a osadili ho nejnovější verzí amerických raket Patriot – PAC-3. Bezpečnostní experti tvrdí, že systém nelze kvalitativně srovnávat s izraelským Iron Dome, jelikož ten je navržen tak, aby ničil nízko letící pomalé rakety. Japonský systém naproti tomu cílí na vysoko a rychle letící sofistikované balistické střely. Čína a Severní Korea se v tomto ohledu dívají na celý deštník velice skepticky a obávají se další americko-japonské spolupráce. Japonci se však hájí tím, že tento systém je pouze japonskou odpovědí na hrozbu ze strany Severní Koreje a nepředstavuje pro své sousedy vůbec žádnou hrozbu, protože je ze své podstaty „defenzivně defenzivní“ (Kučera 2009: 21, Samuels 2007: 175, Shambaugh 2005: 144, WSJ 2012).

Stálé členství v Radě bezpečnosti OSN

V rámci této práce je také nesmírně důležité zmínit, že Japonsko dlouhodobě intenzivně usiluje o post stálého člena v Radě bezpečnosti OSN. Jeho argumenty jsou poměrně pádné – současné rozložení sil je reliktem po konci druhé světové války a následné války studené, v Radě mají stálé zastoupení de facto tři evropské státy, přičemž Asii zastupuju pouze jeden [2]. Japonci také upozorňují na to, že vojenský jaderný potenciál by neměl být rozhodujícím faktorem při výběru stálých členů Rady, důraz by měl být naopak kladen především na pozitivní přístup k úplné prohibici jaderných zbraní. Japonsko se v tomto ohledu vidí jako jakýsi světový supervizor, který by ze své pozice v Radě dohlížel na všechny ostatní státy, zda dodržují režimy ukotvené ve smlouvě NPT. Japonské vlády se velice často ucházejí o post nestálého člena [3], čímž aspoň z této pozice chtějí dosahovat svých non-proliferačních zájmů (Drifte 2000: 29). Z tohoto pohledu je pak patrné, že je nezbytné, aby si Japonsko i nadále uchovalo svůj nejaderný statut a nevyvíjelo vlastní jaderné zbraně.

Závěr

Z výše uvedených argumentů a poznatků je očividné, že Japonsko je skutečně onen pomyslný krok od vývoje a výroby vlastní jaderné zbraně. Pokud bychom se navíc na celou problematiku podívali prizmatem sociálního vědce přistupujícího k mezinárodním vztahům realisticky, automaticky bychom se domnívali, že Japonsko si jaderné zbraně jednoho dne jistojistě pořídí. Zároveň si je však tato tichomořská ostrovní země vědoma toho (i bez realistického náhledu), že by to znamenalo vážné porušení smlouvy NPT, jejíž principy jinak hlasitě a dlouhodobě prosazuje, a hlavně masivní protesty jak ze strany spojenců Japonska, tak i široké japonské veřejnosti. Nejvyšší japonští politici i jejich bezpečnostní poradci si jsou určitě vědomi i toho rizika, že by případné jaderné vyzbrojení země přineslo rychlé zhoršení vztahů s oběma velkými regionálními rivaly – s Čínou i Severní Koreou, kteréžto obě dvě země jsou ve své podstatě oněmi potenciálními nepřáteli. Navíc v Japonsku i nadále žije ona vzpomínka na hrůzy Hirošimy a Nagasaki, jež se jenom tak rychle z obecného povědomí nevytratí.

Je nesporné, že své slovo by k případnému jadernému vyzbrojení Japonska měl i jeho největší spojenec – Spojené státy americké. Vysoce nepravděpodobně se jeví varianta, že by USA schválily Japonsku tento krok, poněvadž i ony mají své vlastní zájmy v oblasti severovýchodní Asie, které by tímto byly výrazným způsobem zhaceny.

Jako nejlepší a nejrozumnější se proto i nadále jeví ta varianta, že se Japonsko bude i v budoucnosti spoléhat na poskytnuté americké bezpečnostní garance a nebude se pokoušet vyvíjet vlastní jadernou zbraň. Pokud se mu podaří plně zprovoznit vlastní protiraketový deštník, bude to znamenat obrovský krok kupředu a jasný vzkaz, že už se Japonsko dále nemusí spoléhat pouze na USA, ale je schopné se samo účinně bránit.

V této práci bylo zmíněno a naznačeno větší množství jednotlivých argumentů a myšlenek, které deskriptivně analyzovaly latentní jaderný potenciál a případné jaderné vyzbrojení Japonska. Již v úvodu bylo vzpomenuto, že hlavním problémem výzkumu tohoto tématu je relativní (i objektivní) nedostatek relevantních dat a informací vztahujících se k aktuálnímu stavu věci. Z tohoto hlediska je tak potřeba mít na paměti, že případná pro i proti nemusí být v konečném důsledku kompletní, což však ani nebylo cílem této práce. Tím bylo představení základní historické faktografie o zkušenostech jedné tichomořské ostrovní země s jadernými zbraněmi a následné popsání aktuálního politického i společenského diskurzu na toto téma.

Autor: Vojtěch Kyselý, student bakalářských oborů Bezpečnostní a strategická studia a Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Zdroje

Drifte, R. (2000): Japan’s quest for a permanent security council seat: A matter of pride or justice? London: Macmillan Press. ISBN 0-312-22847-3

Samuels, R. J. (2007): Securing Japan: Tokyo’s grand strategy and the future of East Asia. London: Cornell University Press. ISBN 978-0-8014-4612-2

 Shambaugh, D. L. (2005): Power shift: China and Asia’s new dynamics. Barkeley: University of California Press. ISBN 0-520-24570-9

 Elektronické zdroje (všechny citovány ke dni 30. 11. 2014)

Australian Institute of International Affairs (2014): The Future of Japan’s Non-Nuclear Weapons Status. Dostupné z http://www.internationalaffairs.org.au/the-future-of-japans-non-nuclear-weapons-status/

Federation of American Scientists (2012): Nuclear Weapons Program – Japan. Dostupné z http://www.fas.org/nuke/guide/japan/nuke/index.html

Gizmodo (2013): Why Can People Live in Hiroshima and Nagasaki Now, But Not Chernobyl? Dostupné z http://gizmodo.com/why-can-people-live-in-hiroshima-and-nagasaki-now-but-1451250877

Global Security (2014): Nuclear Weapons Program. Dostupné z http://www.globalsecurity.org/wmd/world/japan/nuke.htm

Kučera, F. (2009): Japonsko – aktér jaderné proliferace? Dostupné z https://is.muni.cz/auth/th/181772/fss_b/TEXT.pdf?studium=623647

Myklín, M. (2014): Jižní Korea jako aktér proliferace jaderných zbraní.

Dostupné z http://www.sekuritaci.cz/jizni-korea-jako-akter-proliferace-jadernych-zbrani/#_edn2

Nuclear Weapons FAQ (2001): Other Nuclear Capable States. Dostupné z http://nuclearweaponarchive.org/Nwfaq/Nfaq7-5.html#japan

Rublee, M. R. (2009): The Future of Japanese Nuclear Policy. Dostupné z http://calhoun.nps.edu/bitstream/handle/10945/11379/rubleeApr09.pdf?sequence=1

Sagan, S. D. (2010): Nuclear Latency and Nuclear Proliferation. Dostupné z http://iis-db.stanford.edu/pubs/23281/Sagan_Latency_Potter_Volume.pdf

The Japan Times (2012a): Okinawa, nuclear weapons and ‚Japan’s special psychological problem‘. Dostupné z http://www.japantimes.co.jp/life/2012/07/08/general/okinawa-nuclear-weapons-and13japans-special-psychological-problem/#.VHHm5skgTZd

The Japan Times (2012b): Okinawa’s first nuclear missile men break silence. Dostupné z http://www.japantimes.co.jp/life/2012/07/08/general/okinawas-first-nuclear-missilemen-break-silence/#.VHHngskgTZd

The Japan Times (2013): Japan’s plutonium stockpile jumped to 47 tons in 2013. Dostupné z http://www.japantimes.co.jp/news/2014/09/17/national/japans-plutonium-stockpilerose-47-tons-2013/#.VHIHGckgTZc

The Nuclear Threat Initiative (2013): Japan’s New Military Buildup Seen as Response to North Korea, China. Dostupné z http://www.nti.org/gsn/article/japans-new-military-buildup-seen-response-north-koreachina/

The Wall Street Journal (2012): Japan Shows Off Its Missile-Defense System. Dostupné z http://online.wsj.com/articles/SB10001424127887323316804578165023312727616

Tomohiko, S. (2009): Japan’s Nuclear Policy: Between Non-Nuclear Identity and US Extended Deterrence. Dostupné z http://nautilus.org/wp-content/uploads/2009/12/Tomohiko-PDF.pdf

World Nuclear Association (2014): Nuclear Power in Japan. Dostupné z http://www.world-nuclear.org/info/Country-Profiles/Countries-G-N/Japan/

Poznámky pod čarou

[1] Při současném kurzu jenu vůči dolaru se jedná o částku v rozmezí 165 – 250 miliónů dolarů.

[2] Rusko je v tomto případě bráno jako evropská země.

[3] Japonsko tento post zastávalo v letech 1958-1959, 1966-1967, 1971-1972, 1975-1976, 1981-1982, 1987-1988, 1992-1993, 1997-1998, 2005-2006 a naposledy v letech 2009-2010.

video Fault Lines: On the Front Lines with the Taliban

Aktuálně

ČT 24

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/rss/hlavni-zpravy/:1: parser error : Document is empty in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/rss/hlavni-zpravy/:1: parser error : Start tag expected, '<' not found in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 25

    Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 27

iDNES

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss:1: parser error : Document is empty in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: http://idnes.cz.feedsportal.com/c/34387/f/625936/index.rss:1: parser error : Start tag expected, '<' not found in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: simplexml_load_file() [function.simplexml-load-file]: ^ in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 39

    Warning: Invalid argument supplied for foreach() in /mnt/data/accounts/s/sekuritaci/data/www/www/www/wp-content/themes/sekuritaci/sidebar.php on line 41

Kalendář akcí

Žádné události k zobrazení

Anketa

Jaký bude osud Iráku?

Výsledky
Nahrávání ... Nahrávání ...

Spolupracujeme

Centrum pro bezpečnostní a strategická studia
C4SS
Jakub Janda
Project ARES